Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Muslimové a lidé Západu

Psychologické rozdíly (Nicolai Sennels)

 

Motto: Nesmíme připustit zkázu našich měst protizákonnými paralelními společenstvími, ve kterých se potloukají muslimští kriminálníci, kteří nás ohrožují na životech a přetěžují náš sociální systém. Naše obrana musí být důsledná, a asociální muslimy musíme mít sílu vracet zpět do muslimských zemí, do jejich vlastní kultury, které jediné rozumějí.

 

Východiska

27. února 2008, ve studenou a větrnou středu (pro cyklisty jako já) jsem se nadechl zhluboka, chopil se mikrofonu a udělal něco, co změnilo můj život. Před Úřadem kodaňského starosty pro integraci a sociální služby se sešlo několik novinářů, věrný muslimský hudebník kapely Outlandish známé z MTV, tucty imámů a muslimských mluvčích a několik set sociálních pracovníků s dánskými a muslimskými kořeny. Začal jsem říkat, co všichni již věděli, ale nikdo říci nechtěl nebo se neodvážil: a sice že ti, o kterých mluvíme jako o zločincích-cizincích, náboženských extremistech či utvářejících se teroristech, a kteří jsou příčinou vzniku paralelních společností bez zákona a mimo zákon (o čemž tato konference s názvem Diverzita a bezpečnost ve městě byla) jsou všichni muslimové.

Argumentoval jsem, že bychom neměli mluvit o „zločincích-cizincích“, ale měli bychom začít užívat přesnější pojem „zločinci-muslimové“. Z pohledu psychologa, který má více než sto muslimských klientů, jsem řekl, že politici a profesionální sociální pracovníci potřebují porozumět, z čeho kulturně a nábožensky vycházejí zločinci-cizinci. Tedy v případě, že chceme přijít alespoň s trochu účinným a cíleným plánem, jak zmenšit sociální neklid, zredukovat protidemokratická náboženská hnutí a násilnické protispolečenské síly mezi cizinci.

Setkal jsem se se silnou kritikou ze všech stran, a s žádnou podporou!

Stejně jako většina vojáků v předních liniích umírá při prvním útoku, tak i mnoho těch, kdo zaútočili na politickou korektnost, zakusilo negativní profesní a společenské důsledky. Nebyl jsem výjimkou. Starosta, tedy vedoucí úřadu sociálních služeb, se projevil jasně. Buď se zdržím stigmatizujících vyjádření, nebo si mohu hledat jinou práci. Vlastně jsem se snažil zastavit tak zvanou stigmatizaci všech nemuslimských imigrantů tím, že jsem se soustředil na tu skupinu, která vytvářela všechny problémy. Ale s radnicí nemůžete bojovat. Naše největší celostátní noviny a rádia se události chytily a starosta byl velmi kritizován mediálními odborníky na svobodu projevu i dánskou blogosférou. Asi měsíc neminul den, kdy by moje jméno nebylo v jedněch nebo více novinách a bojovníci za svobodu projevu šli do dalšího kola. Už jsem nebyl anonymním psychologem. Moje jméno znal každý, kdo čte v Dánsku noviny a na internetu blogy kritické k islámu, které obzvláště mne vystavily „záři reflektorů“.

Místo abych byl zticha, rozhodl jsem se napsat o svých zkušenostech s muslimy knihu, která vycházela ze stovek terapeutických sezení. Celý ten cirkus kolem mne, mého případu, již ukázal, že je třeba prolomit tabu ohledně zločinců-muslimů. Navíc je velmi potřeba vést seriozní diskusi o vztahu mezi muslimskou kulturou a kriminálním protispolečenským chováním. Podařilo se mi vyjednat odstupné; a jsem tak asi prvním psychologem v Kodani, kterému nabídli 20 000 dolarů za to, že dobrovolně opustí své zaměstnání. Asi se mne chtěli zbavit co nejdřív. Našel jsem dobře placenou práci armádního psychologa a prováděl jsem psychologická vyšetření vojáků, kteří se vraceli z války v Afghánistánu. Také jsem začal psát svou knihu, v níž popisuji psychologický profil kultury muslimů. Nese název: Mezi zločinci-muslimy; zkušenosti psychologa z Kodaně (Free Press Society, 2009).

 

 

Po konzultacích se 150 klienty, mladými muslimy, a se stovkou dánských klientů (kteří byli, v průměru, stejného věku a ze stejného sociálního prostředí jako jejich muslimští spoluvězni) byl nález takový, že kulturní a náboženská zkušenost muslimů hrála ústřední úlohu v jejich psychickém vývoji a v kriminálním chování. „Zločinci-cizinci“ je nejen zobecněný a nepřesný výraz. Je také nespravedlivý vůči cizincům nemuslimům a je obecně zavádějící.

Debatovat o psychologické charakteristice muslimské kultury je důležité. V Dánsku jsou cizinci z celého světa a podle oficiální statistiky dánského statistického úřadu, Danmark Statistik, všechny skupiny nemuslimských přistěhovalců vykazují méně kriminální činnosti než etničtí Dánové. I po adjustaci podle ekonomické úrovně a míry vzdělání se všechny muslimské skupiny chovají kriminálněji než jakákoli jiná etnická skupina. Sedm z deseti obyvatel vězení pro mladistvé, kde jsem pracoval, byli muslimové.

 

Kniha měla recenze v několika časopisech a novinách a odstartovala dánskou debatu o vztahu mezi výchozím kulturním prostředím a kriminálním chováním. Dánský časopis pro psychology, Danish magazine for professional psychologists, v recenzi uvedl:

Mezi zločinci-muslimy je provokativní, překvapující (dosl. otvírák očí, pozn. překl.), přesvědčivý text postavený na dobrých základech a mnoha konkrétních příkladech.

 

Odborný časopis pro učitele dospívající mládeže napsal:

Sennelsovy úvahy a kritická diskuse o našich snahách upřených směrem k mladistvým zločincům si zasluhují, aby byly široce známy.

 

Naše největší celostátní noviny, Jyllands-Posten, které otiskly Mohamedovy karikatury, napsaly:

Kniha je originální průkopnickou prací svým zaměřením na odpovědnost jednotlivce a vliv náboženství na utváření identity mladých lidí.

A zde je souhrn některých mých zjištění:

 

Hněv

Muslimská kultura má velmi odlišný pohled na hněv, v mnoha ohledech protikladný k tomu, jak jej vnímáme, prožíváme, my na Západě.

Projevit hněv a vyhrožovat je v západní kultuře pravděpodobně nejrychlejší cesta k tomu, aby člověk ztratil tvář. Při diskusích ti, kdo se rozčílí, automaticky prohráli; a myslím, že většina lidí si všimla pocitu hanby a ztráty společenské pozice po projevech agrese na pracovišti nebo doma.

V muslimské kultuře se agresivní chování, zvláště výhrůžky, vidí obecně jako přijatelné, ba žádoucí a očekávané, jako způsob řešení konfliktu a společenských nesrovnalostí či neshod. Jestliže muslim nereaguje výhrůžným způsobem na urážky či sociální podráždění, pak je on, nikoli „ona“ (od muslimských žen se většinou čeká, že budou pokorné a nebudou ukazovat sílu), je viděn jako slabý, jako někdo, na koho se nelze spolehnout a – ztrácí tvář.

V očích většiny lidí ze Západu to vypadá nezrale a dětinsky, když se lidé snaží používat výhružné chování, aby ukázali svoje nelibosti. Dánské rčení říká: Pouze malý pes štěká. Velký nemusí. Toto rčení je hluboce zakořeněno v naší kulturní psychologii jako vodítko pro civilizované sociální chování. Pro nás je agresivní chování jasnou známkou slabosti. Je to známka, že člověk nemá nad sebou kontrolu, že se neovládá a není schopen situaci zvládnout. Lidskou schopnost zůstat v klidu vidíme jako znak sebedůvěry, která umožňuje vytvářet konstruktivní dialog. Znalost faktů, používání selského rozumu a schopnost přinést platné argumenty vidíme jako známku síly.

 

 

Islámský výraz „svatý hněv“ je proto úplně v rozporu se západním chápáním. Ta dvě slova ve stejné větě nám znějí jako protimluv. Terorem vyhrožující a násilné reakce muslimů na dánské karikatury Mohameda, které ukazovaly jejich proroka coby člověka ochotného užít násilí pro šíření svého poselství, jsou z našeho západního pohledu ironií. Agresivní reakce muslimů na obrázek, ukazující jejich proroka jako agresivního, úplně potvrzují pravdu takového vyjádření, které Kurt Westergaard učinil svojí satirickou kresbou.

Tento kulturní rozdíl je nadmíru důležitý, když jednáme s muslimským režimem a organizacemi. Náš způsob řešení politických neshod probíhá pomocí diplomatického dialogu a vybízí muslimské představitele (vůdce), aby používali soucit neboli vcítění, kompromis a zdravý selský rozum. Tento mírumilovný přístup muslimové vidí jako výraz slabosti a nedostatku odvahy. Proto vidí jako slabinu, když se vyhýbáme riziku skutečného boje, zápasu. Když se to vyskytne v muslimské kultuře, je to výzva k využívání.

 

Locus ovládání neboli centrum kontroly (místo, kam klademe faktory, které řídí, ovládají nás a náš život; pozn. překl.)

Existuje další velký rozdíl mezi lidmi ze západní a muslimské kultury; jejich centrum kontroly. Centrum kontroly je psychologický pojem, který popisuje, zda lidé zakoušejí, že je jejich život ovlivňován především vnějšími nebo vnitřními faktory. Zápaďané mají pocit, že jejich život ovládají hlavně vnitřní síly – oni sami, my sami. To se odráží v našem náhledu, v našem způsobu zvládání emocí, našem způsobu myšlení, v našich vztazích k lidem okolo, v naší motivaci, v naší nadhodnotě (dosl. našem nadbytku) a v našem způsobu komunikace.

Tyto vnitřní faktory jsou tím, co vede náš život a určuje, zda se cítíme dobře a sebevědomě, či nikoli. V každé západní knihovně je několik metrů knih – návodů, jak si pomoci. V každém stánku jsou tucty časopisů pro muže i ženy, které nám říkají, jak si vytvořit šťastnější a úspěšnější život. Naše telefonní seznamy obsahují dlouhé sloupce adres a čísel psychologů, poradců a terapeutů. Všechno to má cíl – pomoci nám vytvořit si život, jaký chceme mít. Někdo namítne, že tolik introspekce je příliš; a že prostě dělat, co je dobré pro nás a pro druhé, tady a teď, by bylo konstruktivnější, ale taková naše kultura prostě je.

 

Veškeré tyto věci neexistují v muslimské kultuře a muslimských zemích. To málo psychiatrie a psychologie, které se u nich vyučuje, a to pouze na několika univerzitách muslimského světa, je importováno ze Západu. A vyučují pouze učitelé, kteří takovéto vzdělání získali na západních univerzitách; tyto věci nemají v muslimské kultuře kořeny.

Ale muslimové mají něco jiného. Mají přísná vnější, externí pravidla, tradice a zákony lidského chování. Oni mají boha, který rozhoduje o cestě a směru jejich života. „Inshallah“, bude-li to bůh chtít, se říká za každým vyjádřením o plánech do budoucna. Mají mocné, vlivné muslimské kleriky, kteří udávají směr jejich komunitě každý pátek. Tito klerici diktují politické názory, udávají, jak se chovat při výchově dětí, jak a zda se zařadit do západní společnosti.

„Řídící centrum“, toto centrum kontroly či locus ovládání (chcete-li), je ústřední pro pochopení problémů a jejich řešení. Jsme-li vychováváni v kultuře, kde se učíme, že „…já jsem pánem svého osudu, já jsem kapitán své duše“, jak napsal William Ernest Henley ve své slavné básni Invictus v roce 1875, pak se podíváme na sebe, když se ocitneme v osobních potížích, a zeptáme se: Co jsem udělal špatně? A co mohu udělat, abych situaci změnil?

Lidé, kteří se celý život učili, že vnější pravidla a tradice jsou důležitější než individuální svoboda a sebereflexe, se budou ptát: Kdo mi to udělal? A: Kdo pro mne něco musí udělat?

Tak tedy je centrum kontroly ústředním pro to, jak jednotlivec chápe svobodu a odpovědnost. Ačkoli naše, na křesťanství založené společnosti, mohou v určitých situacích klást příliš velký důraz na pocit viny, současně posilují smysl jednotlivce pro schopnost vzít na sebe odpovědnost za svůj život či za životní změnu.

Ve společnostech utvářených pod vlivem islámu či Koránu může být méně pocitů viny, a tudíž více svobody požadovat po okolí, aby se přizpůsobilo přáním a touhám člověka. To se může projevit ve vyžadování nosit islámské oděvy, což může vyústit ve větší muslimské požadavky na islamizaci našich západních společností; ale je to ovšem rovněž mocným zdrojem mentality oběti a vede to k nekonečným požadavkům na své okolí. Konkrétně, tato kulturní tendence se při terapii ukázala; projevila se jako nedostatek svědomí či lítosti.

 

Slavení Vánoc je přímou urážkou muslimů a je za to podle šarie smrt. Protože podle nás křesťanů byl Ježíš syn boží, zatímco podle islámu je pouze jedním z proroků. Proto vytvořili i tento názorný obrázek.

 

Normální odpověď muslima-násilníka byla vždy: Je to jeho vina, že jsem ho zbil. On mě provokoval. Takové výmluvy ukazují, že tito lidé cítí, že jejich reakce způsobily externí faktory, nikoli jejich vlastní emoce, motivace a jejich svobodná vůle. I když naše vlastní pocity, když zažíváme urážku, lze zmírnit naším pohledem na věc, nedochází k této sebereflexi u muslimů do takové míry jako u Zápaďanů.

Zbít někoho si žádá jen jednoho člověka – toho, kdo tluče. Cítit se uražen si rovněž žádá jen jednoho člověka. Být zbit a cítit se uražen jsou společensky vzato dvě velmi odlišné události. Ta druhá závisí na mně, zatímco ta první je způsobena výhradně vnějšími okolnostmi. Naneštěstí, tuto skutečnost muslimská kultura nebere do úvahy (neuznává) a zjevně to neuznávají ani ti, kdo podporují zákony o rasismu, hanění a podněcování nenávisti.

 

Rozdíl v mentalitě jasně vystihuje staré indiánské přísloví:

Můžeš všude našlapovat měkce, když si obuješ pár bot, nebo můžeš chtít, aby se celá země pokryla měkkou kůží.

Je to otázka místa, odkud je ovládán, řízen, tvůj život – kde je centrum kontroly.

 

Sebereflexe versus důsledky

Viděl jsem u muslimů tento kulturní rozdíl spočívající v centru kontroly. Je to zdrojem bezpočtu selhání sociálních a integračních projektů. Kromě velké podpory z našich sociálních systémů naše ministerstva nabízejí rozmanitou zábavu a poradenství pro mladé muslimy-zločince a doufají, že vděčnost a důvěra, které se z takové štědrosti normálně rodí, vytvoří dobré vztahy, úctu a respekt a ochotu spolupracovat. Avšak když program společenských akcí a schůzek s trpělivými sociálními pracovníky skončí a objeví se požadavek zralého chování, „vzájemná úcta, respekt“ často zmizí, vypaří se.

Lidé ze Západu mají pocit, že jsou to „naše normy“, které rozhodují, které určují, jaké budou mít pro lidi skutečné důsledky jejich činy. Rádi si myslíme, že když se jim dostane poradenství a druhé šance, že se většina lidí poradami poučí a využije šance se polepšit. Bojíme se stanovit přísné hranice, protože nemáme rádi, když lidé cítí, že jsou trestáni, i když je naší motivací zastavit je, aby si neničili vlastní život a život ostatních.

 

Musíme si uvědomit,že je třeba být pružní a přemýšlet mimo svůj vlastní kulturní rámec. Rád bych citoval našeho dánského filosofa, Sorena Kierkegaarda, z jeho knihy Buď a nebo: Životní zlomek:

„Jestliže někdo chce opravdu druhému člověku pomoci, musí nejprve zjistit, kde ten dotyčný je, kde se nachází. Toto je tajemství umění pomáhat. Kdo to nedokáže, je arogantní.“

 

Evropští, australští a severoameričtí politici utratili triliony eur a dolarů při pokusech vyhnout se zjevně nevyhnutelnému, neúspěšné integraci muslimů. Peníze se vložily do (dobrovolné) nabídky, kterou naši špatně integrovaní bližní mohou dobrovolně využít, když budou chtít. Oni to občas zkoušejí, ale jen velmi zřídka to funguje. Musíme pochopit, že jednáme s lidmi, kteří vyrostli v kultuře s „vnějším centrem kontroly“. Sebereflexe a vlastní odpovědnost u nich má mnohem nižší důležitost.

 

V průběhu let, kdy jsem pracoval jako sociální pracovník, a pak jako psycholog asociálních jedinců, jsem zjistil, že jediná rozumná cesta kupředu je postupovat podle následujících tří kroků:

  1. Poskytnout poradenství a pomoc. Jestliže to nefunguje, pak
  2. stanovit hranice a omezení. Jestliže to nefunguje, pak stanovit
  3. důsledky.

 

Co zde říkám, může znít více politicky než psychologicky. Avšak je to má rozsáhlá zkušenost s poskytováním terapie muslimům, která mne vedla k tomuto prohlášení:

Neměli bychom připustit zkázu našich měst protizákonnými paralelními společnostmi, společenstvími, ve kterých se potloukají muslimští kriminálníci, kteří přetěžují náš sociální systém; a (zkázu našich měst) oprávněným strachem, který mají nemuslimové z násilí. Důsledky by měly být tak přísné, aby se asociální muslimové vrátili zpět do muslimské země, jíž rozumí a kde jim rozumí jejich vlastní kultura.

 

 

Naší chybou je, že na začátku používáme příliš „dlouhé vodítko“; a jak asociální mládež dělá chyby, pomalu omezujeme její svobodu. Během tohoto procesu se těmto mladým lidem často podaří si zničit život špatnými návyky, pomocí špatných přátel a nečistého trestního rejstříku. Moje vlastní zkušenost, i mnoha mých kolegů, je ta, že jediný funkční způsob je začít s „kratším vodítkem“. Poté, co potížisté prokáží, že jsou schopni se vypořádat se stále se zvětšující mírou volnosti, svobody, jim můžete dávat více možností.

V muslimské kultuře je tomu jinak – zvláště u chlapců. V raném věku mají spoustu volnosti, a teprve jak stárnou a dospívají, přichází více a více kulturních i náboženských omezení, očekávání a požadavků, aby se podpořila struktura rodiny. Než dosáhnou 20 let věku, rodiče už jim často vyberou manželku nebo dívce manžela. Další možnosti jsou rovněž méně svobodné: očekává se, například, dosažení vysokého stupně vzdělání,nebo práce v malém rodinném obchůdku, podpora pověsti rodiny účastí na pátečních modlitbách v místní mešitě.

„Pyramida vzdělávání“ stojí na Západě opačně, vzhůru nohama; méně volnosti na počátku, více vlastní odpovědnosti, když je člověk starší. V muslimské kultuře stojí ta pyramida svou širokou základnou koncem na zemi, směrem dolů. Málo očekávání ohledně slušného civilizovaného chování od chlapce a méně svobody, jak člověk roste a je způsobilejší podpořit svou rodinu a náboženství.

 

Identita muslimů

Moje zkušenost se 150 muslimy, kterým jsem poskytoval terapii, ukázala, že jen několik z nich se považovalo za Dány. Většina v sobě vidí Somálce, Turka, Marokánce, Pákistánce nebo Iráčana, který nyní žije v Dánsku. Téměř žádný z nich se nepovažoval za integrální součást dánské společnosti. Cítili se odcizení a v opozici vůči Dánům a dánské společnosti. Necítili se zde doma.

Pro mne to byl skutečný šok. Mnoho mých muslimských klientů byli imigranti v druhé, ale i třetí generaci, avšak stále se necítili být Dány. Vlastně se zdálo, že mnozí jsou ještě více nábožensky horliví, zbožnější a nenávistnější vůči nemuslimům, než byla první generace imigrantů jejich rodičů. Bylo mi jasné, že se považují za zcela odlišné a dokonce lepší, než jsou nemuslimové.

Mladí Dánové, kteří projevili zájem o islám, získali okamžitě pozitivní pozornost dokonce i od nepraktikujících muslimů. Rovněž tak se jí dostalo muslimům tvrdého jádra. Mocenské kruhy se vždy objevují kolem více oddaných muslimů, fanatických a silných. Nejoblíbenějšími mezi muslimy jsou praví islamisté. Obecný obrázek takového jedince – muž s dobře střiženým, upraveným plnovousem, elegantní brýle, arogantní postoje, dobré způsoby a oblečení, Korán mu leží na posteli spolu s nahrávkami čtení z něj. Typické je, že se takový člověk naučí několik konspiračních teorií, které dokazují, že Západ, ale především USA a těch pár milionů židů, kteří zbyli na zemi, jsou příčinou všech problémů muslimského světa.

Nevedu si žádné statistiky, ale moji zkušenost jasně odráží několik výzkumných projektů o identitě muslimů v Evropě. Francouzský výzkum zveřejněný v Le Figaro ukázal, že pouze 14 % z odhadovaných 5 milionů muslimů v zemi se považuje „více za Francouze než za muslima“. Výzkum (Research) provedený německým ministerstvem vnitra říká, že pouze 12 % muslimů, kteří žijí v Německu, se považuje více za Němce než za muslima. Dánský výzkum (Danish survey) publikovaný promuslimskou, prodemokratickou organizací Demokratičtí muslimové, který řídili dánský premiér a muslim Naser Khader, ukázal, že pouze 14 % muslimů žijících v Dánsku se identifikuje jako „demokrat a Dán“.

 

Naser Khader, mimochodem, napsal recenzi na moji knihu toto:

Profesní odbornost Nicolaie Sennelse je, ať už patří k jakékoli straně, výjimečná. Praktické příklady, které Nicolai Sennels, v celé knize uvádí, čtenáři umožní dostat se velice blízko k tomu, aby pochopil některé problémy spjaté s integrací. Kniha by měla být povinnou četbou pro všechny učitele, sociální pracovníky a pracovníky obcí.

A protože je Khader muslim, dokonce sám publikoval knihu o muslimské kultuře (Čest a hanba), je jeho recenze poklonou mým psychologickým závěrům.

 

 

To, že je někdo muslimem, jasně přesahuje jakoukoli jeho národní identitu. Samuel P. Huntington – autor knihy Střet civilizací; boj kultur a proměna světového řádu (The Clash of Civilizations and the Remaking of the World Order) popsal analogii „U“. Moje zjištění jsou velmi blízká zjištěním Huntingtona. Vrcholky dvou „věží“ onoho „U“ jsou místem, kde se muslimové cítí, že „patří k Umma“ (celosvětové muslimské komunitě) a že „patří ke kmeni“ (drží společně s dalšími muslimy, kteří se nacházejí v téže geografické oblasti). Na dně „U“ leží národní identita. Zápaďané to mají naopak, naše „U“ stojí opačně, vzhůru nohama. Náš pocit závazku, povinnosti vůči zemi, kde žijeme, je silnější než naše náboženství či skupina (ke které patříme).

Spočívá-li integrace v tom naučit se jazyk a najít si práci, není to tak těžké. Jestliže však integrace zahrnuje i vytvořit si mentální návyky rovného respektu, stejné úcty vůči nemuslimům, je to pro většinu muslimů prostě nemožné.

Oni sami sebe považují za speciální, výjimečné, vždy se budou snažit žít pohromadě, vytvářet svou vlastní muslimskou čili islámskou paralelní společnost, budou se cítit vyděleni a budou mít menší úctu k nemuslimům. Pravá integrace nemusí nezbytně znamenat náboženskou konverzi. Ale u muslimů to předpokládá zcela jistě konverzi kulturní. Je jasné, že jen velmi málo muslimů má vůli, společenskou svobodu a sílu osobnosti, aby prošlo takovým psychologicky namáhavým procesem.

Takže OTÁZKA zní: dojde k integraci muslimů, úspěšně a v nezbytném rozsahu? Myslíte-li si, že ano, z čeho vycházíte? Myslíte-li si, že ne, jaké čekáte, že budou důsledky?

 

Čest

Čest je ústředním konceptem muslimské kultury. Mnoho dánských novin zažívá masovou zuřivost muslimů, když publikují či opakují publikaci dánských karikatur Mohameda. Lidé si uvědomili, že muslimové se snadno urazí.

Jaký druh cti se musí chránit pomocí bojkotu a vyhrožování terorem? Jde opravdu o čest? Možná ano, vidíme-li to očima kultury, která vychází z knihy napsané před 1400 lety. Avšak, když se díváme z perspektivy moderní západní psychologie, pak jistě ne. Z našeho pohledu je takové chování spíše hanbou a cti člověka zbavuje.

To, že musíme stále zachovávat dekorum, dobré zdání, že jsme nejistí a reagujeme agresivně, když jsme kritizováni, je výsledkem nízkého sebehodnocení. Naneštěstí muslimská kultura říká svým mužům, že kritiku musí brát zcela osobně a reagovat na ni dětinsky.

Pravá sebedůvěra by umožnila člověku umět si myslet a říci: Fajn. Ty máš svůj názor na mne a moje náboženství. Já mám názor jiný, a protože si věřím, nedovolím, aby můj pohled na sebe sama nebo moje ústřední hodnoty byl narušen tím tvým. Znát svoje silné a slabé stránky a akceptovat je – to je základ a jádro zdravé sebedůvěry.

Kdybyste strávili nějakou dobu v muslimské komunitě, zakusili byste to velmi jasně. Zjistíte totiž, že se neustále snažíte nikoho se nedotknout, nikoho neurazit a s každým zacházíte (stejně opatrně) jako se zkaženým vejcem. Vtipy, ironie a zvláště sebeironie jsou k ničemu.

To vytváří umělé sociální prostředí, kde je všude nezdravá hierarchie, protože nikdo, na příklad, nepoukáže na slabost dětinských mužů a neudělá si legraci z těch mocných.

Existuje stará dánská pohádka o malém chlapci, který ukáže na to, že král je nahý. „Král nemá na sobě žádné šaty!“ Zvolání, které zahanbilo pyšného krále, který byl oblečen ve svůj neexistující kouzelný šat, jenž mohli vidět jen „dobří lidé“ (ve skutečnosti byl král nahý, protože ho krejčí ošidil!). Takové vyprávění by nikdy nemohlo být napsáno v muslimské kultuře.

Z mnoha mladých muslimů se stávají útočníci. Není to jen proto, že muslimská kultura akceptuje agresi, ale také proto,že muslimská mentalita ohledně cti z nich dělá křehké, nejisté muže, narcistní osobnosti křehké jako sklo.

Naneštěstí většina žurnalistů a lidí z médií používá pojem „čest“, když popisuje případy násilí, kdy pachatel se vymlouvá prohlášením, že jeho čest byla uražena. Protože koncept cti je kompletně integrován ve společenských pravidlech muslimské kultury, jeví se to ospravedlnitelné, když je čest ohrožena. Sahá to až k bití či zabití ženy, která si dělá nároky na takové základní lidské právo jako je vybrat si samostatně svého sexuálního partnera.

Když média používají tento pojem tak, jak jej používá pachatel, pak automaticky zaujímají hledisko jasně psychopatické a narcistní omluvy toho, že se s jiným člověkem zachází špatně. Místo toho bychom měli vycházet z naší vlastní západní kultury, když popisujeme tyto zločiny.

Pojmy jako „rodinná poprava“, „dětinská žárlivost“, „maniak toužící po kontrole“, nebo „nejistý“ by byly daleko blíž našemu kulturnímu chápání takových způsobů chování a jednání.

 

A důsledky integrace, která selhala?

Světové hospodářské fórum zveřejnilo text s názvem Islám a Západ, výroční zpráva o stavu dialogu v r. 2008 (Islam and the West: Annual Report on the State of Dialogue 2008), ve kterém ukazuje výsledky průzkumu provedeného ve 12 nemuslimských a 12 muslimských zemích.

 

Poslední otázka zjišťovala: Myslíte si, že se lze vyhnout násilnému konfliktu mezi muslimským a západním světem?

Většina z těchto 24 zemí se domnívá, že je možné se tomuto konfliktu vyhnout. Ale to není totéž jako věřit, že k takovému mírumilovnému vývoji dojde. Ohromující je, že 22 z 24 zemí v tomto průzkumů očekává, že se vztahy mezi světem muslimským a západním zhorší. Tento průzkum jasně ukázal, že ačkoli existuje rozšířená naděje na mírový výsledek napětí mezi islámem a Západem, jsou lidé současně, zdá se, velmi pesimističtí.

 

 

Věci se nevyvíjejí směrem k míru.

Osobně musím říci, že mé vlastní závěry odpovídají závěrům průzkumu. Věřím, že k násilnému konfliktu dojít nemusí. Ale šance, že se tak stane, jsou každý měsíc menší a menší. Dávno, před lety jsme překročili bod, zpoza kterého již není návratu, kdy bylo možné se tomuto konfliktu vyhnout, aniž by se přijímala drastická opatření.

Drastická opatření mohou spočívat v tom, že zavřeme dveře muslimské imigraci, budeme požadovat reformu islámských organizací a jejich představitelů na Západě, utáhneme šrouby při integraci, zmírníme naši závislost na ropě ze Středního východu; dále učiníme pobídky extrémně přelidněným zbídačeným zemím, aby měly méně dětí, vytvoříme alternativu OSN výhradně pro demokratické státy, sebereme nebo snížíme možnosti EU nutit evropské státy přijímat více muslimských imigrantů a uprchlíků; a možná i posílat muslimy, kteří prokázali, že nejsou schopni se přizpůsobit našim západním světským zákonům, zpět do zemí původu.

Taková krutá opatření jsou pravděpodobně nezbytná. Avšak naši politici se rozhodli, že začnou nejprve s „dlouhým vodítkem“, a pak je s velkým váháním budou zkracovat, jak půjdou věci k horšímu a ještě horšímu. Máme-li takové politiky, islamisté se mohou pohodlně opřít a užívat si zábavného představení. Zkáza „perverzního“, svobodného, neislámského Západu přijde sama od sebe.

Muslimský svět tu již je – v tisících muslimských ghetech v Evropě, Austrálii a severní Americe – a proto je i ta možnost, že dojde k násilným konfliktům v Západních městech celého světa, obrovská.

 

  1. Musíme porozumět muslimské kultuře mnohem lépe, máme-li být schopni zastavit takovou katastrofu.
  2. Musíme pochopit, že není možné integrovat velké skupiny muslimů do naší západní společnosti.
  3. Musíme pochopit, že naše nekonfrontační západní způsoby řešení konfliktů z nás dělají v očích muslimských vůdců lidi slabé a zranitelné.
  4. Musíme pochopit, že muslimská kultura je mnohem silnější a rozhodnější, než ta naše západní, ovládaná pocity viny a plná sebeobhajování.
  5. Musíme pochopit, že muslimové se budou cítit jako doma v muslimské kultuře, a proto jejich náboženské požadavky na islamizaci Západu nikdy neustanou.

 

Ve chvíli, kdy oblíbený islámský klerik vyhlásí muslimskou oblast za islámskou (taková vyhlášení jsou v islámu tradiční a dochází k nim po celém světě, v Číně, Thajsku, bývalé Jugoslávii, Rusku, Africe atd.) a nařídí svým následovníkům útočit na nemuslimské (státní) orgány vstupující do oblasti, budeme tu mít občanskou válku.

Žádný stát nemůže tolerovat takový útok na svoji pravomoc a bude jej muset zastavit, aby k němu nedocházelo, nebo aby se nerozrůstal. Tyto oblasti „se zákazem vstupu“ (neboli) „kam nechodit“, s vlastní samosprávou jsou již plné násilnických zločinců, zbraní a islámských extremistů. Ti se pravděpodobně nevzdají státním orgánům dobrovolně, ani se dobrovolně nevzdají svých zbraní.

K takovým islámským prohlášením již na neoficiální úrovni došlo. Ve všech západoevropských městech jsou takové oblasti „kam nechodit“, kde se policisté a úředníci setkávají s hrozbami a létajícím kamením, když tam přijdou; to vše ve chvíli, kdy islámské orgány jako jsou imámové a muslimské soudy uplatňující zákon šaría volně vládnou těmto oblastem „kam nechodit“ a vytvářejí muslimská gheta.

Poté, co jsem slyšel příběhy, které mi muslimové sami vyprávěli, o jejich kultuře, náboženství, vlasti, muslimských ghetech, o jejich manželkách a nemuslimech, demokracii, ženách a svobodě, jsem ztratil naději, že se vyhneme „krvi, potu a slzám“ při tomto konfliktu.

Vyžádá si to mnoho idealistických žen a mužů a mnoho let, než se dostaneme do bodu, kde si budeme moci být jíti, že naše mírumilovná kultura v onom konfliktu zvítězí. Jak to teď vypadá, vítězství vůbec není jisté. Doufám, že povstane mnoho statečných lidí, kteří se postaví za to, v co všichni věříme, a budou mít na paměti, jak snadné je to ztratit. Mohli by psát dopisy do novin, studovat Korán a statistiky zločinnosti (jediné dva zdroje, které stačí, aby se člověk přesvědčil, že muslimská imigrace je velmi špatný nápad).

Pak by mohli prezentovat své názory sebejistě, když se rozhovor u oběda, v práci, nebo u rodinné večeře stočí na téma islámu a imigrace muslimů. Lidové hnutí tvořené obyčejnými občany stojícími proti nezralé a psychologicky nezdravé kultuře islámu je cestou i cílem. Nic není důležitější než právě toto.

Výsledkem konference „Diverzita a bezpečnost ve městě“ z 27. února 2008 byl takzvaný Katalog idejí. Katalog obsahuje více než 118 myšlenek týkajících se médií, policie, státu, politiků a Dánů – toho, co by tito lidé mohli udělat pro zlepšení integrace. Nebyly tam však prakticky žádné náměty, co by pro zlepšení své integrace mohli udělat sami cizinci.

zpracovalo St@tll červen 2010, překlad Rostislav Syrský

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u vrchnosti tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 


««« Předchozí text: Vládnou neobolševici, nerušit! Následující text: Brusel - Solidarita žumpy »»»

Atllanka | Pondělí 21. 09. 2015, 10.55 | Politika | trvalý odkaz | vytisknout | 3978x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Pěkný článek
to je jedno mejl Sobota 26. 09. 2015, 12.41

Článek super. Ještě by to chtělo rozbor psychiky multi-kulti sluníček. Co je zaslepuje (jako Kocába), že nevidí, že celý náš svět ženou na okraj propasti? Máme odhadem 5–10 maximálně, abychom odvrátili zkázu. Některým zemím asi již bohužel nebude možno pomoci. Tak jako tak bych ale volal po druhé Evropské antikulturní renesanci.

Nelze přidávat nové komentáře.