Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Šumavský kůrovec pracuje v žoldu mocných

Šumavský národní park – kruh se uzavírá

 

Motto: Ode dneška příčinou hynutí lesů jsou imise. Kůrovec nebyl, není a nebude… Prohlášení ministra Lesů, vod a strání Františka Kaliny na jednání o kůrovcové kalamitě v Krušných horách v osmdesátých letech v Teplicích.

Mediální kampaň z posledních dnů o kůrovcové kalamitě v Národním parku Šumava, politická prohlášení hejtmana Jihočeského a Západočeského kraje naznačují, že se blíží závěrečná fáze „boje“ o strategické území Šumavského parku. To, kam to mediální divadlo směřuje, dokládá návrh plzeňského radního, bývalého senátora Petra Smutného. Navrhuje redukci velikosti národního parku.

Měl jsem příležitost být svědkem téměř celé zákeřné hry o území, které bylo 15. března 1991 vyhlášeno na Šumavě Národním parkem. Od léta 1990 jsem jako člen výboru pro životní prostředí a zemědělské komise, později výboru České národní rady, sledoval směrování a hlavní viditelné aktéry politické a hospodářské „reformy“ exploatace lesů. Stejně jsem viděl chovat se a jednat profesionální ochránce přírody i ekologické „nadšence“, kteří měli dávat korekce proti jen exploatačnímu záměru využívání lesa a přírody.

Národní park Šumava byl vyhlášen Nařízením vlády a bylo to tak proto, že čas spěchal. Zájmy, které kolem území budoucího parku byly, ohrožovaly průchodnost schválení Národního parku sněmovnou České národní rady ve formě zákona. Šumavský park byl pro budoucí vládce české postkomunistické politické scény, jejich mocenské i hospodářské kormidelníky nechtěným dítětem. Park se stal skutečností a dosud existuje jen díky tomu, že v čase jeho vyhlášení neměly zájmové party ještě vše ve svých pařátech.

 

 

Okamžitě po vyhlášení parku nastoupila takováto taktika: dostat do vedení ovladatelné lidi a zpochybnit odpovědné fungování instituce parku. Prvým ředitelem se stal Ing. Jiří Kec, fořt ze Srní vedený v registru Státní bezpečnosti v kategorii „důvěrník“. Náměstkem se stal Ing. František Krejčí „ekologický aktivista“, dnešní ředitel Národního parku. Krejčí v té době prosazoval přístup – ponechat území parku působení přírodních procesů, bez zasahování člověka.

O „rozsahu idejí“ zastánce přírodních procesů Františka Krejčího svědčí, že zároveň chtěl všechny činnosti v parku privatizovat. Park měl být formálně státní institucí, ale všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Parkservis. Vlastníkem Parkservisu byl Krejčího tchán. K podepsání připravené smlouvy s Parkservisem nedošlo jen díky náhodě, kterou se o ní dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda. Benda bezprostředně Kece i Krejčího z funkcí odvolal.

Od devadesátého roku jsem se angažoval proti „reformě a transformaci“ lesního hospodářství. Pochopil jsem, že navrhovaná „reforma“ je jen bezskrupulosním prostředkem, jak se dostat ke zdrojům lesa, jak bez odpovědnosti a hrozby postihu les vydrancovat. Viděl jsem celý průběh „reformy“ a privatizaci lesních závodů v kuponové privatizaci. Šlo o nastavení systému vykrádání státního lesa do jiných kapes než je kasa státu.

Nezapomenu na „lesní reformátory“ Mičánka, Domese, Olivu, Rybníčka – jak se smáli, když byl ohlašován bezzásahový režim péče v Národním parku. Všichni ti pánové byli lesníci, věděli jak a na co odešly smrkové lesy v Krušných a Jizerských horách, v Krkonoších a Beskydech. Znali, jak funguje lýkožrout smrkový ve smrkových monokulturách – zvláště ve vyšších polohách, při oslabení porostů i jinými faktory.

Více než dvě století je dobře známo působení přírodního činitele lýkožrouta smrkového. Na přírodním modelu lýkožrouta smrkového čas nemilosrdně prokázal, jak se nevyplatí nemluvit pravdu a veřejně zatloukat nepříjemná fakta, která mohou ohrožovat postavení a kariéru čičmundů odpovědných za resort. Dodnes, a trvá to již desítky let, se veřejně celá pravda, jak to bylo s „uhynutím“ lesů na našich horách, neřekla.

Jakmile se přestane v lese důsledně sledovat výskyt lýkožrouta a odstraňovat napadené stromy, dojde k dynamickému, později explozivnímu namnožení populace brouka a likvidaci vzrostlého lesa. Lýkožrout smrkový je přírodní činitel, který má od Pána Boha v popisu práce ukončovat životní cyklus smrkového lesa. Plní své poslání i v kulturní krajině osídlené člověkem.

Chce-li člověk smrkový les v krajině udržet, musí do takového lesa vkládat svou práci a invenci – příroda má jiná zadání. V kulturním lese platí totéž, co platí pro kulturní a civilizovanou společnost: přestane-li člověk svou inteligencí a odpovědností udržovat svou úroveň, přestane-li uchovávat společenskou kulturu, chopí se svého „úkolu a údělu“ příroda. Výsledkem bude úpadek, degenerace, rozpad civilizované společnosti a vrátíme se ke svým přírodním kořenům.

 

 

Je iluzí idiotů, nebo nevzdělaných hlupáků, myslet si, že uprostřed kulturní, člověkem pozměněné přírody lze obnovit a udržet kousek území, který by se vyvíjel a fungoval výhradně podle pravidel a „zákonů“ přírody.

Změnili jsme svět a krajinu tak, že se k něčemu takovému můžeme jen blížit, poctivě přitom musíme hlídat hranice a dělat kompromisy. Jinak výsledkem bude opak toho, co si milovníci přírodních procesů přáli. Zvláště koná-li se takový experiment ve zkažené postkomunistické společnosti lidí.

Ivan Žlábek, kterého jmenoval ředitelem parku František Benda, zastavil rozklad instituce správy národního parku a dal jí organizaci a řád. Žlábek začal důsledně řešit ústřední problém celého území. Tím bylo právě napadení smrkových porostů lýkožroutem smrkovým. Lesní porosty šumavského parku nejsou původní přírodní lesy. Ve své většině jsou to zanedbané kulturní smrčiny, již asi ve třetí-čtvrté generaci.

Svého, pro oko veřejnosti pozoruhodného, vzhledu nabyla Šumava díky svým krajinným tvarům, původnímu osídlení s extensivním hospodařením a půl stoleté izolaci v hraničním pásmu. Původní dřevinná skladba šumavského lesa až do nadmořských výšek nad tisíc metrů byly smíšené porosty listnáčů a jehličnanů, podle charakteru místa a expozice.

Mluvit o původním přírodním lese je demagogie, nebo hloupá záměrná lež. V letech 1983–84 byly v oblasti Šumavy a Bavorska následkem větrných smrští velké polomy. Na české straně v pohraničním pásmu nebyly polomy řádně vytěženy a vyklizeny, vzniklo zde velké kůrovcové ložisko, ze kterého se kůrovec šířil.

 

 

Na Bavorské straně byl v počátku osmdesátých let vyhlášen Národní park, jeho ředitel Biebelritter hlásal přírodní procesy a ponechání mrtvých stromů na místě. Tehdejší bavorský ministerský předseda Stoiber z „politických“ důvodů koncepci odkývl. Schválil ji z pragmatického politického důvodu – v lesích bavorských soukromých vlastníků bylo po vichřici velké množství padlého dřeva. Aby nedošlo k poklesu cen dřeva na trhu, nevadilo bohatému bavorskému státu, že v lesích parku shnijí statisíce kubíků.

Nešlo vůbec o bezzásahovost samu o sobě a přírodní procesy, byl to výsledek „módního“ experimentu s pragmatickým politickým kalkulem. Po roce 1990 se z kůrovcového ložiska na bavorské straně lýkožrout šířil na českou stranu do té doby, než mu smrkové lesy na bavorské straně parku definitivně padly za oběť. Jako poslední byly sežrány smrkové porosty na Roklanu.

Politici, kteří po devadesátém roce na vládní i správní úrovni měli odpovědnost za český stát i jeho hospodářství, mají politickou vinu, že od samého počátku tvrdě nevymáhali na německé straně vytvoření ochranného pásma, aby kůrovec z jejich ložiska neničil les na české straně. Bohužel lidem, kteří v těchto letech řídili českou politiku, to vyhovovalo, neboť to umožňovalo rozehrávat a vést mediální hry proti samotné existenci chráněného území.

Je výsměchem, když dnes Václav Klaus a Miloš Zeman bojují za Šumavu a její lesy. Německé straně ten stav nevadil, pomáhal odvést pozornost od problémů na své straně území, oslaboval českou stranu v území, které bylo původně osídleno němci. Navíc je v přírodních charakteristikách území bavorského parku a české Šumavy velký rozdíl. Bavorská strana se rozkládá na k jihu ukloněné teplejší expozici, smrkových kultur tam bylo jen asi tři tisíce hektarů, je tam poměrně více kultur smíšeného lesa. Na české straně bylo smrkových kultur více než třicet tisíc hektarů, na převážně severní expozici. Rozměry zasaženého a postiženého území jsou nesrovnatelné.

 

 

Nikdy se v českých zemích nenapsalo po pravdě, jak se na bavorské straně razantně a důsledně, v územích parku, která nebyla „odepsána“, postupovalo a postupuje proti lýkožroutovi. Zvláště v části, o kterou byl bavorský park rozšířen v devadesátých letech. V roce 1999 jsem byl v bavorském parku na jednání správy s amatérskými ochránci přírody.

 

Na závěr diskuze jsem se neudržel a řekl:

  • Jestliže nemáte zkušenost s lýkožroutem smrkovým, můžete se přijet podívat. Smrkové lesy na našich horách odešly následkem kůrovcových kalamit. Dnes přišel čas Šumavy, nepotřebujeme to opakovat.

 

Po skončení jednání za mnou přišel ředitel parku pan Sinner a řekl mi:

  • Pane sekretáři, já to vím, ale nemohu to veřejně říct…

 

Ivan Žlábek, přes všechno, co pro udržení existence parku udělal, nedovedl překročit svůj stín. Kompromisy, které kvůli tlakům na něho činěným dělal, umožňovaly rozehrávat protivné straně další hry ke zpochybňování parku a diskreditaci jeho správy.

Takovým kompromisem bylo vybrání a vyčlenění asi 137 přírodně významných území, která byla prohlášena za bezzásahové první zóny. Takovýto „kompromis byl vymyšlen, aby správa mohla v okolních územích zasahovat a kůrovcové degradaci porostů bránit.

Byla to iluze, nešlo to a jít nemohlo. Přes tento systém byly jen, prostřednictvím ekologistů, na správu parku rozehrávány další útoky. Ivan Žlábek se neodhodlal důsledně se postavit za koncepci, o které věděl, že je jediná možná.

 

Z hlediska stavu území jediná možná koncepce byla:

  • Nehrát si na to, co není pravda a otevřeně říct, jaký je skutečný stav území, tedy že je to ve své podstatě spustlá kulturní krajina, která je přesto jedinečná, že cesta k obnově odolnějších přírodních porostů nebude jednoduchá a lze k ní dojít jen postupně, v procesu, který bude trvat desítky let.

 

Dosáhnout z hlediska lidského věku stavu, blížícího se přirozeným porostům, je možné jen tak, že člověk svými zásahy aktivně pomůže. Udělá to tak, že zdroje, které z území získá postupným odtěžením smrkových monokultur, bude zpětně investovat do území parku vnášením listnáčů do míst, kde byly původní a kam patří.

Příroda by to možná udělala, ale za stovky let. Není pravděpodobné, že demoralizovaná postkomunistická společnost jí takovou šanci dá. Ivan Žlábek se o tento přístup pokoušel, byl za to od „ekologistů“ napadán. Plnou váhou se za něj však nikdy nedokázal postavit. Ústupky, které dělal, byly vždy použity proti němu, správě parku a jeho existenci.

 

 

Po léta jsem mohl sledovat realitu, jak se v parku i kolem něho odvíjela a porovnávat ji s mediálním obrazem, který byl předkládán veřejnosti. V lepším případě to byly polopravdy, ve své většině záměrné hajzloviny, které se skutečností neměly nic společného.

Mohl bych uvést mnoho příkladů: nebyla to neznalost nebo hloupost, ti lidé byli honorováni za to, že lhali. Byl jsem u několika televizních natáčení, týkajících se problematiky Národního parku. Když jsem vysílané pořady potom viděl na obrazovce, byly sestaveny a sestříhány tak, že vyznění bylo zcela jiné, než jak natáčení probíhalo.

Platí to především pro pořad „Nedej se“ Pavla Bezoušky, ještě horší byly pořady točené „pronásledovatelem nacistů“ Motlem. Většinu „velikánů“ bojujících za přírodní procesy v národním parku jsem měl čest osobně poznat. Některé z nich jsem po parku provázel, snažil se jim věci ukázat a vysvětlit. Všichni věděli a mohli vědět, jaká je skutečnost. V přímé konfrontaci byli nejistí, své „pravdy“, postaveni přímo k problému, se ani neodvážili tvrdit…

Pak jsem si přečetl jejich texty. V roce 1999, v den, kdy bylo zatmění slunce, jsem s Ing. Zatloukalem provázel po Trojmezné Jaromíra Bláhu s doktorem Krahulcem. V té přízračné atmosféře jsme se zastavili u kůrovcem zničeného odkorněného horského smrku.

Tento strom byl jedinečné dílo přírody, kmen jen pět, šest metrů dlouhý, při bázi více než metr a půl v průměru, přes dvě sta let starý kužel krásného dřeva. Zázrak, který příroda vytvořila v nesmírně těžkých životních podmínkách. Řekl jsem „milovníkům přírodních procesů“, že kdyby skutečně chtěli pro přírodu něco udělat, tak postaví tento umělecký přírodní zázrak před správu Národního parku, nebo na náměstí ve Vimperku, aby lidé viděli, co příroda dokáže. „Sto let pak může tento kmen přesvědčovat lidi o významu ochrany přírody, ale pro vaši blbost tady shnije.“

 

 

Lidé, které jsem po roce 1990 viděl vydávat se za ekology a ekologické aktivisty, ve mně vytvořili k pojmu ekologie averzi. A to jsem přitom původně profesně ekologický fyziolog.

 

Snad jen jediný z posametových ministrů životního prostředí obstál v soudu času:

Ivan Dejmal. Za ministrování Ivana byl vyhlášen Šumavský park, byly udělány a schváleny základní zákony a normy pro ochranu přírody. Ivan se nepropůjčil ke kšeftům, které by poškodily to, co hlásal a prosazoval. Udělal-li chybu, snažil se jí napravit.

Františka Bendu rehabilitovalo to, jak v počátcích zabránil rozehrání hry s Parkservisem.

Epizoda ministrování Jiřího Skalického dokládá, jaký význam postkomunističtí kormidelníci území „zablokovanému“ existencí Národního parku přikládali.

Miloš Kužvart neudělal nic, čím by si mohl politicky uškodit.

 

 

Libor Ambrozek sloužil a pro svou kariéru plnil vše, k čemu jej chlebodárci úkolovali. Při projednávání zákona „O prodeji státní půdy“ předložil ve sněmovně „kompromisní“ pozměňovací návrh, kterým byla otevřena první „díra“ do území parku. Ambrozek se, jako předseda Svazu ochránců přírody, na útocích „ekologistů“ proti parku a jeho správě přímo podílel. O čistotě úmyslů a idejí „ochranářů“ nemůže být lepšího svědectví než to, že hlavními sponzory Svazu ochránců přírody byli titíž lidé, kteří vládli a profitovali ze státních Lesů české republiky.

Ambrozek jmenoval Františka Krejčího náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí a z tohoto místa „milovník přírodních procesů“ zahájil novou cestu zpět na místo, kam jej „kormidelníci“ posadili na samém počátku Sametové revoluce.

S Martinem Bursíkem jsem jako poslanec na počátku devadesátých let byl u počátků parku. Když jsem se dověděl, že Krejčí má být jmenován ředitelem národního parku, pokoušel jsem se k Bursíkovi dostat a vysvětlit mu, co to bude znamenat. Vyhýbal se mi jako čert kříži. Martin Bursík má spoluúčast na hře, která se kolem parku odehrává.

 

 

V roce 1999, když ekologisti pořádali blokádu kácení kůrovcem napadených stromů na Trojmezí a u Plešného jezera, jsem řekl Žlábkovi, že je buď necháme vyvést policií, nebo vojáky, jinak z parku odcházím, protože u toho, co se dále stane, nemusím být. Téměř každý večer jsem na Plešné jezdil a snažil se „ekologické nadšence“ přesvědčit, o čem je ta hra a čemu slouží.

 

Říkal jsem jim:

  • Najděte si a podívejte se na mapu území mezi hranicí parku a Lipnem, kdo má v pronájmu pozemky v tom území, kdo tam pase krávy. V obchodních rejstřících najdete, že krávy pasou realitní kanceláře. Sloužíte k tomu, aby lýkožrout ničil porosty a mohla být zahájena politická kampaň na téma „jak selhala ochrana přírody při péči o svěřené území“. Bude zahájen proces zrušení Národního parku v této části území a ceny pozemků nad Lipnem násobně vzrostou.

 

Nepochybuji o tom, že organizátoři blokády její účel dobře znali a byli za to honorováni. Mohl bych takových příkladů uvést mnoho, nikdo je však nechtěl nikdy slyšet.

Za nějaký rok, jednou jistě, bude historie prvních dvou desítek let území, které bylo na počátku devadesátých let, v čase, kdy „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“, vyhlášeno Národním parkem, popsána v celém svém obludném kontextu.

 

 

Komunismus zdevastoval kořeny, na kterých stojí civilizovaná společnost, změnil vnitřní obsah nejdůležitějších pojmů v individuální lidské mysli a poškodil společenskou duši.

Postkomunismus dovedl dílo „otců zakladatelů“ k dokonalosti, ve jménu velikých slov a idejí zneužil téměř vše.

Co je nejhorší, je to, že zničil obyčejnou malou solidnost, víru obyčejného člověka v to, že všechno není a nemůže být sviňárna.

Třeštice, září 2009 – Čestmír Hofhanzl  

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Pravda se v Českomoravskoslezsku nenosí Následující text: Rozpuštění a vypuštění dle zákona »»»

Atllanka | Pondělí 14. 09. 2009, 08.19 | Česko, Korupce, Ekologie | trvalý odkaz | vytisknout | 3139x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] šumava
šlajchrt josef mejl Pondělí 4. 11. 2013, 11.47

díky za tento článek, jen bych si dovolil mít výhrady k několika maličkostem. především systém správy lesů za minulého režimu považuji dodnes za velmi dobrý, dehonestace všeho z minulosti za nedůstojné. k samotnému parku – marně přemýšlým nad úrovní myšlení lidí kteří škrtem pera vyrobí z hospodářského lesa národní park a jediným argumentem je že v bavorsku to mají taky. můj názor – pokud na tomto území má být jednou národní park, vytyčit území kompletně vykácet, najít staré porostní mapy, osázet patřičnými dřevinami ovšem v množství 2× vyším na ha. pak už nechat na přírodě co s tím udělá a doufat že za 100 let budeme mít něco co se bude podobat přírodnímu lesu. s pozdravem šlajchrt

Nelze přidávat nové komentáře.