Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Gulagy - Sovětské koncentráky

Je naše komunistická minulost skutečně minulostí?

 

Motto: Proč je Homo Sapiens Sapiens, ze kterého se skládá lidstvo, pozastaven ve svém vývoji již několik tisíc let? Možná proto, že svůj rozum pseudohumanisticky zneužívá, prý v zájmu lidství, sám proti sobě…

Všem lidem světa dávají totiž užiteční idioti – pseudohumanisté, stejná rozhodovací práva bez ohledu na užitečnost a míru snažení se jedince ve prospěch a rozkvět společnosti. Ergo, neukládá všem zdravým a práce schopným občanům stejné povinnosti, ač stejné statky – práva, rozdává všem, a hmotné požitky směrem od pracovitých k líným přerozděluje či pomocí diskriminačních zákonů reguluje..

O tom, jak taková rovnost a regulace probíhá v praxi je tento náš text. Čtěte pozorně, a odkaz sdílejte, nemálo našich spoluobčanů se totiž opět chystá volit rudou totalitu, aniž by vlastně vědělo co tím způsobí svému potomstvu za hrůzy a zbídačení, o společenském a mravním úpadku ani nemluvě…

 

Gulag – Gosudarstvennoje upravlenije lagerej

Otcem sovětských pracovních a koncentračních lágrů na převýchovu, práci nebo likvidaci „třídních nepřátel“ je velký vůdce proletariátu Lenin. Vyhnanství má v Rusku hluboké tradice, ale bestiální rozměr mu dal právě Lenin, F. E. Dzeržinskij a pokračovatel Stalin.

Gulagy byly zřizovány od roku 1918 pro odpůrce sovětské moci, ale i pro pachatele kriminálních činů a mentálně postižené obyvatele, od přelomu 30. let v nich byly internovány zejména oběti politických čistek a také zemědělci odmítající kolektivizaci.

První tábory byly rozmístěny na ostrovech Solovky v Bílém moři (mnohdy v místech bývalých carských vyhnaneckých oblastí), později byly další lágry budovány v evropské části SSSR a podél trati Bajkal-Amur jako nepřetržitý zdroj levné pracovní síly (těžké práce v dolech, ve stavebnictví, zemědělství, ap.).

 

 

Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Zdaleka největší éra Gulagů probíhala po skončení druhé světové války, kdy byl Stalin na vrcholu své moci a tzv. uklízel „nepořádek doma“ a na nově obsazených územích Rudou armádou.

Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

Tak v ruských gulazích v otřesných podmínkách skončilo například 300.000 Maďarů včetně známého švédského diplomata Raoula Wallenberga, který před smrtí v německých táborech zachránil odhadem něco okolo 100.000 maďarských Židů.

Do náruče Gulagů se dostalo i 4000 finských zajatců ze Zimní války 1939–40 a Války pokračovací 1941–44. Také tisíce finských komunistů zahynulo ve Stalinových gulazích o čemž se po dlouhá léta nesmělo ani špitnout…

 

 

Nemalá byla i aktivita vojsk NKVD na území Československé republiky od okamžiku příchodu Rudé armády v závěru druhé světové války. Tato demonstrace moci okupační sovětské nadvlády zaskočila celou naši tehdejší společnost včetně komunistů. Neboť ani ti neočekávali takový rychlý a naprosto soustředěný útok na prosté československé občany od soudruhů ze země svého dosavadního spojence.

Nikdo se však tenkrát neodvážil přiznat si snad ani sám sobě, že Československo obnovené po druhé světové válce je pouhou iluzí, že je jen prachsprostým loutkovým útvarem a jeho občané jen změnili jednu okupační nadvládu za druhou…

I dnes, s odstupem tří generací si jen obtížně připouštíme, že politická reprezentace poválečné Československé republiky, poslušna zájmů Sovětského svazu, byla stejně kolaborantskou, jako byli politici předtím reprezentující okupační správu dosazenou po devětatřicátém Němci.

I naše politická reprezentece byla spoluviníkem osudu našich spoluobčanů, odvlečených tehdy orgány NKVD a deportovaných do sovětských internačních táborů a pekla gulagů, odkud většinou nebylo návratu… čtěte více zde

 

Krvavé jahody – autentické vyprávění dívky, která přežila gulag

 

Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

Nejsmutnější na tom je, že do sovětských lágrů byli posíláni převážně vlastní, naprosto nevinní spoluobčané, a byli tam posílány celé jejich rodiny, včetně prarodičů, sourozenců, žen a dětí.. V některých táborech specielně pro ženy, žily s matkami i jejich děti do věku dvou let, fungovaly dokonce i tábory pro děti a mladistvé ve věku 10 – 18 let.

Jen na základě naplňování pracovních kvót se nejednou stalo, že když rodina na seznamu bolševika nebyla doma, sebrala Čeka sousedy, důležitý byl počet. Na jedinci a jeho vině – nevině, naprosto nezáleželo.. Nas mnogo, říkali Sověti.

 

 

Díky nelidským podmínkám, jaké v gulazích bolševik – komunista vytvořil, si ale tyto sovětské pracovní koncentrační lágry nic s těmi nacistickými (které ostatně vznikaly podle bolševického vzoru) pracovními koncentráky nezadaly a úmrtnost na bití, hlad, nemoci a celkové vysílení organismu se pohybovala (oficielně) okolo 20 000 osob ročně.

Tábory a jejich správa oficiálně zanikly v roce 1960, krátce po Stalinově smrti, ale neoficiálně jich existovalo stále mnoho, defakto skutečně zanikly až po rozpadu SSSR na počátku 90.let 20.století za Gorbačova a Jelcina.

Podle dostupných údajů dosahoval počet internovaných osob např. 11,5 mil. (1938), 13,5 mil. (1941), 4 mil. (1985), 850 000 (1989), z toho cca 20 000 osob ročně umíralo.

 

zde klikněte pro vyšší rozlišení

 

Oficiální zdroje říkají, že v severovýchodních vězeňských pracovních táborech Sovětského svazu se od roku 1932 do roku 1956 ocitlo osm set tisíc lidí. Ale to je notně po bolševicku zkreslené číslo, je to totiž počet těch, co se dožili dneška a zažádali si o rehabilitaci. Místní archivy a pamětníci hovoří o dvou milionech, ale rozhodně nevylučují, že tudy prošel i dvojnásobek, tedy 4 miliony lidí!

Připomeňme si nyní nejznámější ze všech těch soudružsky popíraných komunistických lágrů, těch lágrů ve kterých otroci sovětů pracovali i na nás, neboť jen díky jejich zmařeným životům se dařilo tzv. socialismu po 70 let přežívat i u nás, nejen v CCCP!

Připomeňme si také příběhy otroků, zotročených pro pohodlný život rudým plebsem, hyenami a nevzdělanci, příběhy žen, dětí i mužů, příběhy těch, kteří měli to štěstí a dožili se dnešní svobody..

 

Hitler a Stalin Souboj o světovládu

 

A čtěme to pozorně, protože zrůdný bolševismus nebyl zdaleka poražen, on stále žije a snaží se znovu dostat k moci, a díky naší hlouposti, naivitě a lenosti se mu to zase daří, nejen u nás, ale levice vládne již v EU a dokonce se cpe k moci celosvětově!

 

Solovky

Solověcké ostrovy, také známé jako Solovky, je skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska. Pobřeží je značně členité, krajina je kopcovitá. Většina území ostrovů je pokryta jehličnatými dřevinami – převážně borovicí a smrkem, v části krajiny jsou močály. Na ostrovech je více jak 200 zarybněných jezer. Některá jsou spojena kanály.

 

 

Carské vojsko vybudovalo na ostrově kamennou pevnost k ochraně hraničního pásma, která od roku 1718 sloužila jako vězení. Počet vězňů se pohyboval v řádu desítek až stovek. V 80. letech 19. století navštívil Solovky velitel vojsk petrohradské oblasti a dospěl k závěru, že vojenský oddíl je tam zbytečný a vojáky odvolal. V roce 1903 solovecké vězení zaniklo.

V roce 1429 připluli loďkou na Velký Solověcký ostrov dva pravoslavní mniši. Spatřili krásnou krajinu, tetřevy, zajíce, jeleny; zatímco lišky, vlci a jiní dravci tu nebyli. Prohlásili tento ostrov za svatý a založili zde klášter. Z tohoto období jsou chrámy Uspenský a Preobraženský a desítky kostelů, kapliček a pousteven. Tady vykonali mnoho práce nejprve mniši, později také klášterní rolníci a přicházející řemeslníci. Množství kanálů spojilo jednotlivá jezera, dřevěné roury přiváděly do klášterů jezerní vodu. Později mniši chovali domácí zvířata a dokázali vypěstovat bohatou úrodu zeleniny. Rozvinula se řemeslná výroba na pokročilé úrovni. Kvetoucí solovecký klášter se těšil slávě a vážnosti po celé Rusi.

 

Severní tábory zvláštního určení

Pak se odehrála Velká říjnová socialistická revoluce, která odevzdala moc do rukou pracujících. Sovětští komisaři prohlásili klášter za sovchoz a nařídili mnichům, aby se méně modlili a více pracovali ve prospěch dělníků a rolníků. Majetek jim vyvlastnili a v květnu 1923 lehl klášter popelem za dosud nevyjasněných příčin.

 

 

V červnu 1923 přijeli čekisté s rozkazem vytvořit vzorně přísný lágr, pýchu dělnicko-rolnické republiky. Všechny kláštery a vojenské objekty se přeměnily v lágry. Množství vězňů vzrostlo o dva řády. A tak vznikla část daleko většího souostroví než Solovky: souostroví Gulag. Nejkrutější doba však ještě nenastala. Ta přišla až za éry budování bělomořského kanálu a za vlády Naftalije Antonoviče Frenkela.

 

Nejvyšším zákonem Souostroví se stala jeho formulace:

  • Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – protože pak ho už nepotřebujeme..

 

Magadan

Magadan je přístavní město na ruském Dálném východě, na pobřeží Ochotského moře v Kolymském pohoří. Sídlo bylo založeno v roce 1929. Po téměř 30 let zde sídlila instituce Dalstroj, která zde organizovala těžbu nerostů, především zlata.

 

 

K práci zde byli využíváni především otroci – vězňové z 80-ti gulagů, které zde Dalstroj vybudoval a které sovětská vláda zásobovala miliony převážně tzv. politických vězňů. Ti vybudovali nejen město, ale i fungující přístav, letiště Sokol, a hlavně silnici Kolyma, která spojuje Magadan s 1826 km vzdáleným Jakutskem. Pro představu, Československá republika měřila vzdušnou čarou napříč, od Aše až po Čiernou nad Tisou, pouhých 700 km.

 

Norilsk

Norilsk byl budován sice již od dvacátých let 20. století, ale skutečného rozmachu se dočkal až od rok 1935, kdy se stal centrem Norillagu – gulagu, který zde využíval vězně sovětů jako otroky po 21 let, až do 22. srpna 1956, kdy byl oficiálně zrušen.

Norilsk je nejsevernější město s počtem obyvatel přesahujícím 100 000. Leží zhruba 400 km severně od severního polárního kruhu, na západním úpatí plošiny Putorana v oblasti věčně zmrzlé půdy. Zhruba 100 km západně od města teče řeka Jenisej, jeden ze sibiřských veletoků, s jehož přístavem Dudinka je Norilsk spojen železnicí.

Norilsk Nickel

Nejvýznamnějším podnikem je Norilsk Nickel, největší těžař niklu a palladia na světě a dominantní zaměstnavatel v oblasti. Norilsk je považován za jedno z nejznečištěnějších měst světa (v žebříčku na time.com předstihl i ukrajinský Černobyl), což je způsobeno především těžbou kovů a jejich zpracováním bez účinných kontrol znečištění. V ovzduší jsou přítomny jemné částice a řada jedovatých látek (oxid siřičitý, fenoly, těžké kovy) představuje nebezpečí pro životní prostředí.

 

 

Obyvatelé Norilsku trpí onemocněními dýchací soustavy daleko častěji, než je běžné v neznečištěných částech Ruska. V důsledku těžby zemřely v okruhu 50-ti km okolní lesní porosty v rozsahu téměř 5000 km2.

 

Vorkuta

Vorkuta je stotisícové ruské město ležící za polárním kruhem na nejzazším severovýchodě evropské části země v republice Komi.

I toto město vzniklo ze soustavy sovětských koncentračních táborů – gulagů. Ty byly na tomto uhelném nalezišti zakládány od roku 1932, po postavení přes 1000 km dlouhé železniční tratě z města Kotlas, kterou samozřejmě opět vystavěli sovětští otroci z gulagů.

 

 

Při teplotách v zimě klesajících pod –50 °C se Vorkuta stala jedním z nejobávanějších lágrů. Při stavbě města a do města vedoucích železničních tratí zahynuly statitisíce vězňů. Vorkuta se oficiálně stala městem v roce 1943. Dnes zde probíhá nerentabilní těžba uhlí a perspektivní těžba ropy a zemního plynu.

 

Danuta Voroninová – Z Litvy k moři Laptěvů

Pro Danutu Voroninovou to ani dnes není historie. Když ji naložili do vozu pro dobytek, bylo jí sotva dvanáct let. Trčela v něm spolu s dalšími tři dny, nedostali jíst, nepustili je na záchod, nevěděli, co s nimi bude. A pak se ten vlak z litevského Mariampola pohnul… Směr Sibiř.

 

 

„Otec byl šéfem policie v městě Kalvaria. Když ve čtyřicátém roce přišli Rusové, vyhodili ho a my se přestěhovali na vesnici, kde jsme měli dům, pole, dobytek. Jenže, i to jim bylo trnem v oku, nepohodlných bylo potřeba se zbavit. A tak jednoho dne v roce 1941 přijel náklaďák, vyskákalo z něj sedm rusky hovořících chlapů a jeden, co jim překládal. Běžela jsem po otce na pole, zatímco oni nám udělali domovní prohlídku, při které otci ukradli hodinky. Pak nám řekli abychom se zbalili, ale nikdo nám neřekl ani proč, natož kam jedeme a na jak dlouho, pouze jeden malý vojáček se slitoval a pošeptal mámě: Berte si hlavně teplé věci, jedete do zimy.“

Tři dny strávili společně v Mariampoli ve vagónu a pak se vlak vydal na cestu. Chlapy hned na další zastávce naložili do samostatných vozů, které brzy odpojili a poslali jiným směrem.

„Tehdy jsem otce viděla naposled. Umřel v gulagu v Krasnojarsku 9. března 1942. Prý na zápal plic. Napsali nám to ti, co lágr přežili. Náš vůz ale pokračoval směrem na Altaj.“

V očích osmdesátileté ženy se zalesknou slzy, ale hlas má jako z kovového ampliónu. Dávno si zvykla mluvit o těch časech věcně a bez emocí. O tom, jak je ve vesnici pod Altají ubytovali v polorozpadlých domech plných štěnic.. O tom jak silně mrzlo a oni neměli ani sekeru, ani hrnec, ve kterém by si zahřáli aspoň trochu vody.

„A přece nás Rusové stále nenáviděli. Byli jsme jiní. Možná že jsme uměli jinak chodit v těch hadrech, co nám zůstaly. Nebo proto, že jsme se nevzdávali?“

Přišlo jaro. Obdělali půdu kolem domů, zaseli semínka. Nedozvěděli se, zda vyklíčila, naložili je totiž na loď a po řece Ankaře je poslali na sever. Skončili na ostrově uprostřed Leny. Začínalo léto, a oni je nechali spát na ulici, do rána napadl sníh. Ale ani tady nezůstali, hnali je dál, na další ostrov, více na ruském severu. Všechny nacpali do jednoho velkého dlouhého baráku, kde byla na jednom konci malá kamna.

 

 

„Mnozí pomrzli, zvláště ti, co se k nim nedostali. Bylo nás příliš. Přes zimu jsme pak holýma rukama rozbíjeli led a natahovali sítě do řeky. Chytali jsme ryby pro ruskou armádu. Kdo nechtěl nebo nemohl, měl smůlu. Nedostal svou denní dávku chleba. Když řeka začala tát, ledové kry se nakupily a zbořily barák. Tak nás převezli na další ostrov, kde bylo mnoho dalších Litevců.“

Vystavěli si zde domy, měli tu školu. Válka skončila, ale oni – vysídlenci, se do Litvy vrátit nesměli. Naopak, každý měsíc se museli hlásit úřadům.

„Skončila jsem poslední třídu a postoupila jsem na pedagogickou fakultu do Irkutska. Dostávala jsem stipendium. Naučila jsem se, která mouka je nejlevnější, jídávala jsem vlastně stále jen kaši. Když jsem dostudovala, poslali mě učit na sever, až k Moři Laptěvů. Dál to už nešlo, je tam jen severní pól. Ano, vdala jsem se. Za Rusa a ještě k tomu důstojníka. Ptáte se proč? Možná to byla jakási láska, možná jsem se jen cítila příliš sama. Opravdu už dnes nevím..“

Právě proto se do Litvy nikdy nevrátila. Její matka a sestra přežili, sotva se Sovětský svaz rozpadl, vrátili se domů. Ona zůstala. „Je mi líto, že celý můj život prošel takto, jaksi nesmyslně..“ dodává.

 

Christofer Nikolajevič Rufov – Banda v Kremlu

Je konec dubna, ale venku zuří vichřice, je minus 20 stupňů Celsia. Jaro v Jakutském městečku Aldan se hlásí. „Toho sněhu se už asi nezbavíme. A sestra volala, prý v Kaunasu už kvetou růže. Ne pro mě!“

 

 

Na Kolymě vězně ani moc nehlídali, nebylo kam utéct. Osm set tisíc lidí v aldanském kraji, stošestnáct národností. Jakut se šikmýma očima se jmenuje Christofer. Christofer Nikolajevič Rufov. Ruf jako anglické roof, střecha. Všichni si myslí, že dědeček byl Angličan, ale on byl Němec, vysvětluje.

Holýma rukama tu těžili uranovou rudu. Vasiljevka je jeden ze třinácti táborů v tomto kraji. Turuk, Lebedinnyj, Oročon, Jakokut … Ještě výše na severu, kolem hlavního města dnešní Republiky Sacha, jich bylo mnohem více.

Ale Vasiljevka je při cestě. Ze sněhu trčí kříže a kolemjdoucí vám ochotně řeknou, že v posledních letech zde odsouzenci pohřbívali své mrtvé po desítkách denně. Kříže ve sněhu a mrazu. Nebylo kam utéct, nemuseli je nijak moc hlídat. I dnes by člověk zahynul, kdyby se vybral nazdařbůh hledat nějakou vesničku. Tehdy by se jí, navíc, musel vyhnout velkým obloukem. Jak měl tedy uprchnout a kam?

„Vasiljevka nebyla nejhorší tábor, tam lidé jenom vysílením, hladem a zimou umírali. V jiných lágrech na severu je rovnou stříleli“, říká Leonid Afanasievič Lacko. Ačkoliv je mu už 85 let a je po operaci očního zákalu, stále se pokládá za aktivního novináře. „Však jsem si své už odseděl. Osm let dohromady, podle zákona 58. Byl jsem politický vězeň.“

 

 

Jednou ho zavřeli například proto, že si do týdne nedal na KGB zaregistrovat psací stroj, co si koupil. „Na tom stroji jsem pak psal i o tom, co se dělo v našich gulazích. Po roce 1917 se do Kremlu dostala banda, která lid zdravila z Mauzolea na Rudém náměstí. Co je to za národ, který si z hlavního náměstí udělá hřbitov?! Co od takových lidí čekáte? Za války nadělali děti. Ty pak posílali do tábora Amerikanka, kde mřely jako mouchy.“

Psal i o vojácích, co se po válce vraceli z Německa. „Co myslíte, kam se vraceli? Můj článek se jmenoval Zpáteční cesta, ale pro většinu to byla poslední cesta. Podnes o tom nikdo nechce mluvit, stále se vykrucují, stále se bojí.“

Navzdory všemu Lack věří, že bude lépe. Kdy? Říká, že za deset let, „jen co vymře to hadí plemeno, které má komunismus v krvi. Snad se mladí budou chovat jinak. Ale dnes? Pokud jsou na stanici dvě toalety, je potřeba jednu zavřít, aby se před tou druhou mohla vytvořit fronta! Naši lidé fronty milují, je to pro ně adrenalin! Předbíhají se, aby se dostali dopředu, ach to vzrušení! Proč? Protože – co když by se pak na ně už nedostalo?“

 

 

Anatolyj Michajlovič Glazačev – Světélkující hroby

„Ve Vasiljevce jsem dělal šoféra od roku 1949 do roku 1951, kdy ji zavřeli. Dostával jsem velmi slušný plat, hodně peněz, jen jsem si za ně neměl co koupit,“ říká Anatolyj Michajlovič Glazačev.

Jeho rodiče se do Alda přistěhovali z Irkutské oblasti v roce 1926. Přišli dobrovolně, dali se nachytat na sliby, že je tu spousta zlata a určitě se jim bude žít dobře.

„Bylo nás devět dětí. Po škole jsme i s mámou hodili každý den rýžovat zlato. Prosívali jsme druhotné nerosty z fabriky. Měli jsme mozoly na rukou, bolely nás hřbety, ale po celou válku jsme za to nalezené zlato dostávali stravenky, a jíst se muselo.“ Jeho otec byl komunista, partajní šéf dozorců ve Vasiljevce.

„Bylo tam na pět tisíc lidí, z toho asi tři sta žen. Věk nerozhodoval, ani národnost, všichni dělali v uranovém dole, v hloubce kolem třiceti metrů, jen tak, holýma rukama s lopatami.“

 

 

Velitel Vasiljevky prý dobře věděl, jak na ně. Dostali slušně najíst, byli teple oblečení, jen aby zvládali dělat.

„Když vězeň dobře splnil úkol, byli mu za jeden den započítány i tři dny a navíc dostal skleničku vodky. Čím lépe dělal, tím více dní z délky trestu si takto mohl odpracoval. Některé opravdu i dříve propustili, ale mnoho jich nebylo. Věděli, že dělají s uranem, věděli, že denně umře i třicet lidí, ale stále přicházeli noví a noví, i zajatí Němci. Pokud někdo utekl a chytili ho, do Vasiljevky se již nevrátil. Když tábor v roce 1952 rušili, vězně naložili na loďky a po Leně je poslali kamsi na sever.“

„Inu ano, bylo mi jich líto, ale co jsem měl dělat? Bylo to peklo na zemi a oni si ho dělali ještě horším. Dělili se na mazáky a holuby. Mazáci hrávali s holuby karty, mohli v nich vyhrát nebo prohrát. Kdo vyhrál, měl otroka a mohl si s ním dělat, co chtěl. Otrok pak musel pracovat i za mazáka.“

Říká se, že hroby vězňů v noci světélkují, protože je tam hodně fosforu. Bývalý šofér se o tom přesvědčit nebyl, když tudy projíždí autem, nezastavuje. Jeho dcera Táňa dlouho ani netušila, že otec dělal ve Vasiljevce, začal o tom mluvit až po roce 1990. Nejzajímavější je, že ty dva roky nemá zapsány ani v pracovní knížce.

 

Děti v gulagu: Zlomení malí vězňové

Věznění těhotných žen nebo matek s dětmi nebylo v dobách Gulagu nic výjimečného. Například v roce 1949 vydali táboroví inspektoři znepokojující statistiku: z půl milionu uvězněných žen je jich 9 300 v očekávání a dalších 23 tisíc má u sebe dítě, jež v táboře porodily.

Pokud žena v táboře otěhotněla, stalo se tak obvykle ze dvou důvodů. Šlo o následek znásilnění nebo jakýsi chladný kalkul. Těhotné nebo kojící ženy totiž měly nárok na lehčí práci a dostávaly také o něco lepší jídlo. Porodit v táboře dítě tedy znamenalo být alespoň na krátkou dobu relativně v klidu. Kolik žen své těhotenství a porod takto využilo, už dnes nikdo nezjistití.

 

 

Důvody však mohly být i jiné.

Například Hanu Volovič, uvězněnou v roce 1937, přiměla k početí potomka samota, která na ni v táboře doléhala. V roce 1942 proto otěhotněla s jedním ze spoluvězňů a porodila dceru Eleonoru. V táboře, gulagu, kde ji drželi, ale nebylo žádné zařízení pro matky s dětmi. Volovič proto s Eleonorou a dalšími dvěma kojícími ženami obývala malou místnost plnou štěnic a modlila se, aby ji z vězení i s dcerkou brzy pustili.

To se však nestalo. Když byl Eleonoře rok, musela se s ní Volovič podle tehdy platných nařízení přesunout do tábora, jehož součástí bylo i zařízení pro děti. Tam žena nastoupila do dřevorubeckého komanda a holčičku umístili do zdejšího dětského domova. Volovič směla dcerku navštěvovat jen minimálně, v podstatě jen kvůli kojení. Záhy si všimla, jak Eleonora chřadne. Hubla a v ústech se jí udělaly boláky. Zpočátku Eleonora svou matku prosila, aby šly domů (tedy do místnosti se štěnicemi), potom už ale byla apatická. Jednoho dne, když se šla Volovič na dceru podívat večer po směně, byla už její postýlka prázdná. Holčička v táborovém dětském domově vydržela čtyři měsíce.

Výchovu dětí v táborových zařízeních nezastávaly žádné školené vychovatelky, ale vězeňkyně. V gulagu obecně platili političtí vězni za nebezpečnější než zločinci, a tak se starost o děti často svěřovala právě kriminálnicím, coby těm „spolehlivějším“. Mnoho z nich nemělo k dětem žádný vztah. Jedna vychovatelka měla na starost sedmnáct dětí, a tak je jasné, že o nějakém individuálním přístupu nemohla být ani řeč.

 

 

Podle svědectví byl život dětí v těchto odděleních děsivý. Vychovatelky je budily štůlci a kopanci, sprostě jim nadávaly a myly je v ledové vodě. Když přišel čas krmení, sestra dětem svazovala ruce ručníkem za židli a v rychlém tempu je krmila horkou kaší. K tomu v gulagu platila řada nesmyslných opatření. Vychovatelky například děti nesměly vůbec brát do náruče, dotýkat se jich směly jen při výměně plen. Matky se ke svým dcerám a synům dostaly jen málo. Směly k nim jen každé čtyři hodiny na patnáct minut, aby své děti nakojily. Další kontakty byly „z hygienických důvodů“ často zakázány.

 

I skrovné styky však brzy ustaly.

Když bylo dětem kolem dvou let, a nepotřebovaly tedy už kojení, automaticky putovaly do běžného sirotčince mimo tábor. Pro matky-vězeňkyně to často znamenalo, že už své dítě nikdy neuvidí. Systém Gulag se evidencí rodných listů a podobnými záležitostmi příliš nezabýval a táborové děti vozil do sirotčinců „anonymně“ – bez jakýchkoli dokladů.

Pokud matku za pár let propustili, měla pramalou šanci své dítě vypátrat. Podle dobových záznamů ženy křičely a plakaly, když jim důstojníci brali děti. Některé se prý chovaly dokonce přímo pomateně a musely být zavřené na samotku do bunkru, dokud se neuklidnily..

 

 

V sirotčincích se děti rozhodně neměly lépe.

Šetřilo se na všem a malí chovanci neměli ani základní věci: boty, oblečení, vitaminy, ale ani příbory, postele, teplou vodu a světlo. V jednom sirotčinci pro děti bývalých kulaků se osmačtyřicet dětí dělilo o sedm postelí, zbylé spaly na špinavé podlaze. V dalším ústavu často i několik dní netekla voda a 140 dětí se tam střídalo o pouhý jeden hrnek.

Kromě příšerných podmínek byly děti politických vězňů také zpracovávány propagandou. Bylo jim vtloukáno do hlavy, že jejich rodiče jsou nepřátelé lidu, a kdyby si pro ně někdy přišli, musejí odmítnout s nimi žít. Stalo se, že si žena po několika letech věznění v gulagu přišla vyzvednout dceru a syna do sirotčince a děti s ní nechtěly odejít kvůli tomu, že je špatný člověk.

 

 

V roce 1935 byl v tehdejším Sovětském svazu schválen zákon, podle něhož jsou už dvanáctileté děti tresně odpovědné. Důstojníci ale občas zatýkali i děti desetileté. Při výsleších s nimi zacházeli podobně jako s dospělými. Když navíc vyšlo najevo, že dítě je potomkem kulaků nebo kontrarevolucionářů, tahali z něj čekisté přiznání, že spolupracovalo se svými rodiči.

Jeden desetiletý chlapec se po celodenním výslechu zlomil a přiznal, že od sedmi let spolupracoval s nějakou fašistickou organizací. Za tento a dalších několik podobných případů však odpovědní důstojníci nakonec dostali pěti až desetileté tresty.

 

Kříže beze jmen

 

Hrob s číslem A-XXXIII v gulagu Butugyčag Vasiljevka

 

Nebyl to nejhorší lágr, tvrdí o něm Leonid Afanasievič Lacko. Jedli jsme slušně, byli jsme i teple oblečení, abychom zvládli dělat, vzpomíná Anatolyj Michajlovič Glazačev. Možná, že byla Vasiljevka rájem v pekle?

 

Kolik takových lágrů bylo po celém Sovětském svazu?

Ještě dnes je jimi poseta zem v sousední Magadanská oblasti. Zbytky dřevěných staveb, bagančata, ešusy.. V severovýchodních vězeňských pracovních táborech Sovětského svazu se od roku 1932 do roku 1956 ocitlo prý osm set tisíc lidí. Na opačném, asijském konci Ruska, osm tisíc kilometrů od Moskvy, v gulazích, což byla zkratka pro „glavnoje upravlenie Lager“.

Těch 800 tisíc v Magadanská oblasti je ale pouze politováníhodné oficiální číslo. Vychází z počtu žádostí o rehabilitace. Místní archivy však hovoří o dvou milionech, a nevylučuje se, že tudy prošel i dvojnásobek.

Nejobávanější Gulagy byly na řece Kolymě. Zlatá Vasiljevka! Po člověku tu zůstal aspoň kříž, i když beze jména. V Butugyčagu na Kolymě zbyl po mrtvých jen klacek a na něm víčko z konzervy. D-31: Čelist a pár zubů. C-17: Pánevní kost a několik obratlů.

 

 

Kdo byl tento člověk, kterého kosti silný mráz a led vytlačili z mělkého hrobu? Za co se ocitl v táboře Butugyčag, odkud nebylo návratu? Kdo byl Andrej Gromov, který před pomalu šedesáti lety nechal v dřevěné stěně baráku vyrytý odkaz budoucím generacím: „Kéž byste se sem nedostali aspoň vy!“

Nesmyslné životy, jak i ten svůj zhodnotila Danuta Voroninová. Podnes se ptá, zda byl opravdu nesmyslný… Otázka zůstává bez odpovědí.

Dle zdroje přeložilo a upravilo st@tll 2012

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

««« Předchozí text: Morgenthauův plán Následující text: Milada Horáková - oběť komunistického běsnění »»»

Atllanka | Neděle 15. 03. 2015, 18.18 | Socani, Česko, Karikatury | trvalý odkaz | vytisknout | 19201x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Jarda Neděle 12. 05. 2013, 02.20

Smutnééééééééééééééé

[2]
Osoba mejl Středa 11. 09. 2013, 20.30

Paradoxní je,že se tam dostali i lidé,kteří bojovali v rudé armádě,byly oceněni různýma řádama za statečnost apod. ale hned po válce stejně byly vyhnáni do gulagu.Hrozná doba hlavně za Stalina.

[3] Finský záliv
Pavel mejl Středa 26. 11. 2014, 13.54

Přeji Dobrý den Solovecké ostrovy byly námětem mé závěrečné diplomové práce na jedné VŠ. Na další VŠ jsem chtěl navázat Koncentračními tábory v SSSR za 2. sv. války, ale už to nebylo žádoucí… To úvodem… Je s podivem, že takovým masovým vrahům, jako byl soudruh Lenin a soudruh Stalin se udržují pomníky… a dokud tito soudruzi a jiní jim podobní, neskončí na smetišti, tak Rusko nebude demokratické a svobodné…

Nelze přidávat nové komentáře.