Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Osvoboditelé? Ne! Zhovadilí Rusáci!

Davaj pizdu dlja Majora aneb Komm Frau!

 

Prolog: Nikdo nikdy již zřejmě nezjistí, kolik žen skončilo v náruči dobyvatelů, ale podle odhadů lékařů bylo pouze v Berlíně znásilněno asi 100 000 až 130 000 žen ve věku od deseti do sedmdesáti let. V celé východní okupační zóně se údajně jedná o jeden milion až dva miliony opakovaně znásilněných německých žen.

 

Slezská Nisa

Dne 25. března 1945 vtrhli do tamního kláštera a abatyši, která se snažila své svěřenkyně chránit rozpaženýma rukama, několikrát střelili do hrudníku. Rusové si zkrátka nebrali servítky už od samého vstupu na území nepřítele.

  • Najednou se rozrazily dveře a do kláštera vpadly desítky ruských vojáků. Byli opilí a okamžitě se na nás vrhli. Na každé z nás se vystřídalo hned několik mužů. Nic jsem nevnímala, jen sem se modlila a doufala, že to brzy skončí, vyprávěla svůj příběh jedna ze 182 jeptišek, které znásilnila horda ruských vojáků při dobytí slezské Nisy.

Když byl 30. duba 1945 dobyt Gdaňsk (tehdy Danzig), nastalo pro místní ženy nesmírné utrpení. Jak vzpomínal jeden starý učitel, jeho tehdy patnáctiletá neteř byla znásilněna celkem sedmkrát a na druhé neteři, dvaadvacetileté ženě, se vystřídalo dokonce 15 vojáků.



Jeden z mladých velitelů se přitom dopustil zvrhlé lsti. Skupině místních žen sliboval ochranu v místní katedrále. Jakmile se vystrašené ženy s důvěrou v čestné slovo důstojníka skutečně v chrámu shromáždily, vpadla dovnitř celá jednotka. Ta dávala za zvuků varhan a zvonění zvonů naplno průchod svému libidu. Ovšem to nejhorší něžné pohlaví teprve čekalo.

 

Úplný ráj pro ruské vojáky byl Berlín na samém konci války

Zvěsti o krutých praktikách vojáků se donesly až na nejvyšší místa. Stalin nejprve vše ignoroval. Pak si ale uvědomil, že takové počínání přináší úplně opačný výsledek než by chtěl, Němci se bránili o to více a urputněji. Rychle proto u něj nastala změna postoje.

Dne 20. dubna 1945 vydal sovětský vůdce jasný rozkaz, v němž mimo jiné nařizoval změnit postoj k Němcům a chovat se k nim lépe. Už však bylo pozdě. Vlnu nadržených a pomstychtivých Rusů nešlo zastavit. Násilí se začínalo stupňovat a celá tato hanebná záležitost nakonec dosáhla jen těžko představitelných rozměrů.



Obrovská masa vojsk Rudé armády se 22. dubna 1945 objevila v severních a východních předměstích Berlína. Po týdnu těžkých bojů, za kterých měli Sověti obrovské ztráty – asi 300 000 padlých a raněných, byla citadela nacismu dobyta a 2. května 1945 se vydala kapitulačním aktem na milost a nemilost vítězům.

Nikdo nikdy již zřejmě nezjistí, kolik žen skončilo v náruči dobyvatelů, ale podle odhadů lékařů bylo pouze v Berlíně znásilněno asi 100 000 až 130 000 žen ve věku od deseti do sedmdesáti let. V celé východní okupační zóně se údajně jedná o jeden milion až dva miliony znásilněných ( a nejen jich, mezi vojáky bylo i spousty homosexuálů) německých žen.

Německé ženy byly v o to horší situaci, že je neměl kdo chránit. Jejich muži byli, když se některý přece jen pokusil svou ženu, dceru, nebo matku chránit, okamžitě zastřeleni. Ovšem ne všichni ruští důstojníci s pomstou na Němkách souhlasili. Ti, kteří byli proti, neváhali dokonce obrátit zbraň proti vlastním řadám, když zjistili, co jejich muži provádějí.

Ostře reagovali například v okamžicích, kdy byly znásilněny velmi mladé, jedenáctileté nebo dvanáctileté dívky. Provinilce nechávali okamžitě bez soudu zastřelit. Někdy se role vykonavatelů takového rozkazu ujímali sami.

Pár velitelů se snažilo násilí na německém obyvatelstvu – a to nejen znásilňování žen, ale i krádeží a zabíjení nevinných – skutečně zastavit na základě vlastního rozhodnutí. Pokoušelo se o to i několik generálů. Ale jediným způsobem, jak to mohli udělat, bylo, že potrestali pouze jednoznačně prokázané zločiny jedinců.



Maršál Konstantin Rokossovskij, velitel 2. běloruského frontu, ve svém rozkaze číslo 006 nařizoval: Aby se pocity nenávisti vojáků zaměřovaly výhradně proti nepříteli na bojišti.*

Později pronikl na veřejnost případ, kdy sovětský poručík nechal nastoupit své vojáky před německou ženu s roztaženýma nohama. Když se to dozvěděl jeho nadřízený generál, důstojníka popadl a osobně ho na místě zastřelil.

Z plátna biografu se ozval drsný výkřik, Komm Frau! A mnohým starším německým, divákům, německo-polského filmu režiséra Maxe Färberböcka Žena v Berlíně, ještě po tolika letech běhal mráz po zádech. Komm Frau – dvě slova, která se ruští vojáci snadno naučili. Jejich prostřednictvím nařizovali kolemjdoucí ženě mezi troskami rozbořeného Berlína, že jim musí být po vůli.



Film Žena v Berlíně, který měl v polovině října 2008 premiéru v berlínských kinech, byl natočen podle deníku německé žurnalistky Marty Hillersové. Tato žena si jako 34letá v zaprášeném sklepě polozbořeného berlínského domu začala od 20. dubna psát deník. Sama ještě netušila, co ji v následujících dnech čeká. Den po dni popisovala dramatické ovzduší, jaké panovalo v posledních dnech Třetí říše, než nad Říšským sněmem zavlála rudá vlajka se srpem a kladivem.

Už brzy přišly dny, které byly poznamenány její vlastní hořkou zkušeností, když byla několikrát znásilněna. V jedné chvíli, když se cítila nejvíce ohrožena, se sama nabízela jednomu ruskému důstojníkovi s tím, aby se stal jejím patronem.

I o takových případech Hillersová psala v deníku. Ovšem nestalo se to jen jí. Řada berlínských žen byla nucena v zájmu své bezpečnosti zaprodat duši nějakému Rusovi a sloužit mu, kdykoliv se mu zamanulo. Po válce se snažila svůj deník vydat jako knihu. Ale obavy z odezvy německé veřejnosti ji nutily, aby toto vlastní otřesné svědectví svěřila zahraničním nakladatelům.



Proto kniha vyšla v roce 1954 ve Velké Británii a ve Spojených státech pod anglickým názvem A Woman in Berlin. Namísto obvyklého jména autorky bylo na její výslovné přání pod titulem knihy vytištěno pouze jedno slovo – Anonymous. Teprve o šest let později dala souhlas, aby kniha vyšla i v jejím rodném jazyce s názvem Eine Frau in Berlin.

Samozřejmě že i nyní trvala na své anonymitě. Nedovedla si vůbec představit, že se kdy přizná. Teprve po její smrti v roce 2001 bylo možno knihu vydávat přímo pod jejím jménem.

V bývalé Německé demokratické republice se mlčelo o znásilňování německých žen ruskými vojáky, protože Sovětský svaz byl oslavován jako přítel a ochránce. Na temné dny poválečného násilí bylo třeba zapomenout. A v pozdější Spolkové republice Německo byly zase všechny tyto hořké vzpomínky uzamčeny jako rodinné tajemství.

Němečtí vojáci, kteří se vraceli domů z války, nechtěli nic vědět o pokoření svých žen, dcer a dokonce i matek. Působilo zde dvojí ticho. Muži mlčeli o tom, co sami dělali na frontě. Ženy mlčely o tom, jak trpěly. Němci se tehdy vskutku styděli.

Pro německé ženy, tedy pro oběti, které přežívaly, to znamenalo naprosté tabu. Bylo pro ně nesmírně ponižující a zraňující o tom mluvit a psát, tak jako bylo tabu prohraná válka a celá nacistická éra pro všechny Němce.

Znásilňování německých žen bylo tabu i v Rusku. Z rozhovorů žurnalistů s veterány Rudé armády, bojujícími v Berlíně, jednoznačně vyplynulo, že se nechtěli přiznat k tomu, co se v Německu ke konci 2. světové války skutečně odehrávalo. Obvykle mluvili jen o několika výstřelcích a pak vše zlehčovali stereotypním odkazem na nevyhnutelný důsledek každé války.



Pouze několik jednotlivců odhodilo veškerý stud a otevřeně a pravdivě mluvilo i o osudu německých žen. Tato svědectví byla však bez kousku pocitu viny. Jeden z nich, bývalý tankista, uváděl, že mnohé Němky samy vyhledávaly ruské vojáky, protože měly hlad a byly ochotné za kus žvance ke všemu.

Britský historik Antony Beevor se ve své knize Berlin: The Downfall 1945, jež vyšla v roce 2002, snaží přijít na příčiny těchto zvěrstev. Podle něj bylo jednou z nich chování ruských vojáků v Německu které tkvělo v kasárenské erotičnosti, již vytvářela Stalinova politika potlačování sexu ve 30. letech.

Důvody byly nesmírně složité, hodně se to týkalo samotné sovětské společnosti. Stalinismus totiž potlačoval ve své době všechno, co mělo cokoliv společného se sexem nebo s individuální láskou či náklonností. Lidské touhy a emoce musely být překonány, Freudovo dílo zakázáno, rozvod a cizoložství se staly záležitostí tvrdého stranického nesouhlasu.

Opětovně se zaváděly sankce proti homosexuálům. Nová doktrína se dokonce rozšířila až do úplného zrušení sexuální výchovy. Nepřipouštělo se, aby dámská móda zvýrazňovala linie ženského těla. Všechno se muselo proměnit v lásku ke komunistické straně a k vůdci Stalinovi.

 

Střípky osudů „sovětským člověkem“ znásilněných dívek a žen

Nevím už, ve které vesnici to bylo. Spali jsme na zemi u nějakého sedláka. Bylo nás asi patnáct. Leželi jsme s bratrem Evaldem vedle matky. Najednou někdo zabouchal na dveře, přišel voják, kleknul k matce a řekl: Davaj! Matka si jen zakryla rukama obličej. On zase: Davaj! Ona pořád nic.

Tak vytáhl pistoli a střelil do stropu. Matka se rozplakala a šla s ním ven. A jeden děda, který tam byl s námi, potom vstal, rozsvítil lampu a šel ven moji mámu hledat, a ona tam ležela na schodech. Po nějaké době přišla zpátky a vroucně nás objímala.



Rusové přišli a hledali děvuchy, vyprávěla Gabriela Hluchníková z Dolního Benešova. V době, kdy se fronta ostravsko-opavské operace přelévala Hlučínskem, jí bylo šestnáct let. Během přechodu fronty se děly strašné věci. Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme obranu, všichni muži byli na vojně. A měly jsme strach, takže jsme nemohly nikoho bránit. Jen pánbůh nás chránil. Děvuchy, utěkajtě! Utěkajtě! Jenže kam? No tak jsme letěly na cestu. Ale kdokoliv nás mohl chytit.

Jak poznamenává také historik Antony Beevor, tíhu psychologických rozporů skrytých pod povrchem těchto událostí dnes můžeme jen odhadovat. „Když skupina hromadně znásilněných žen v Königsbergu prosila vojáky, aby ukončili jejich trápení, ti to považovali za urážku.

  • Ruští vojáci nestřílejí ženské, to dělají jenom Němci, píše v knize 1945 – Pád Berlína. V ní se mimo jiné zabývá právě *největším masovým znásilňováním v dějinách, tedy sexuálním násilím spáchaným rusáky během roku 1945 na německých ženách.


Historici odhadují, že během posledního roku války znásilnili vojáci Rudé armády na dobývaných územích nacistické Třetí říše na dva miliony německých žen. Jen v samotném Berlíně bylo znásilněno sto tisíc žen a dívek, z nich zhruba desetina následně zemřela, nejčastěji vlastní rukou. A ještě vyšší úmrtnost byla mezi oběťmi znásilnění dál na východě – v Pomořansku, Slezsku nebo ve Východním Prusku.

Tam se rudoarmějci v říjnu 1944 vůbec poprvé od začátku války probili na území nacistického Německa, tedy – slovy sovětských politických důstojníků – do doupěte fašistické bestie. Většina obyvatel před nimi uprchla, na těch zbylých si pak sovětští vojáci ventilovali možná tu největší porci nenávisti, jež se v nich nastřádala za roky válečného utrpení.

Hrůzné zločiny nacistů nepochybně vyvolaly nenávist a přispěly k bezohlednému chování sovětských vojáků vůči německým ženám.

  • Ale touha po odplatě může být jen částečným vysvětlením, lze jen spekulovat, nakolik k neštěstí statisíců žen přispěla odlidšťující sovětská propaganda a nakolik těžko snesitelné a ponižující podmínky v Rudé armádě, v níž se odrážel celkový stav stalinské společnosti.
  • Většina nevzdělaných vojáků Rudé armády se vyznačovala nevědomostí ve věcech sexu a zcela neosvícenými postoji vůči ženám, píše Beevor.
  • Frustrace totalitní společnosti, její nesvoboda, strach, bezmoc a nevzdělanost daly vzniknout „kasárenskému erotismu, který byl daleko primitivnější a násilnější než nejodpornější cizí pornografie.


Útočíme na první německý vesnice. Jsme mladý a silný. Čtyři roky bez bab. Ve sklepech tam bylo víno a plno jídla. Chytali jsme německý děvčata a… Deset vojáků znásilňovalo jednu holku. Ženských tam bylo málo, obyvatelstvo před sovětskou armádou prchalo, tak jsme se spokojili s úplnými holčičkami. Bylo jim tak dvanáct, třináct. Když plakaly, bili jsme je a ucpávali jim pusy. Je to bolelo a nám to bylo k smíchu. Dodneška nepochopím, jak jsem mohl… ale bylo to tak! Chlapec z intelektuálské rodiny (Světlana Alexijevičová, Válka nemá ženskou tvář).

  • Rudá armáda sama sebe přesvědčila, že protože má morální poslání osvobodit Evropu od fašismu, a proto se může chovat, jak se jí zlíbí – a to na osobní i politické rovině.


Němky, které násedkem znásilnění otěhotněly, však stigmatu uniknout nemohly. Historička Silke Sutjakowová zdokumentovala případ, kdy i komunisticky smýšlející německá rodina zavrhla svou dceru jen proto, že nedobrovolně otěhotněla s ruským vojákem.

Nelehký osud čekal rovněž děti, jejichž otcem byl neznámý sovětský, případně britský, americký či francouzský voják. Ve škole čelily šikaně jak ze strany spolužáků, tak učitelů, a často končily v sirotčincích. Kvůli hanbě, která na rodiny dopadala, se historikům dodnes nedaří přesně stanovit, kolik takových dětí se v Německu mezi lety 1945 až 1955 celkem narodilo. Údajně jich mohlo být až 400 tisíc.

 

Nejen Němky, ale i Polky, Češky, Rusky

Helena Mertensová z Bolatic na Hlučínsku se v dubnu 1945 ukrývala se svou matkou, sourozenci a dalšími lidmi ve sklepě místního sedláka. Nad nimi duněla děla ostravsko-opavské operace, polovina vesnice už hořela.

  • Přišel Rus a říkal, jestli by mu někdo šel uvařit kávu. Byla tam jedna Polka, tak šla nahoru. A on ji tam znásilnil,* vyprávěla pamětnice.


Uprostřed všudypřítomného válečného běsnění mnohdy ženy neochránila ani jiná než německá národnost. Polky, Češky, Bělorusky, Ukrajinky nebo i Rusky, odvlečené do Německa na nucené práce, se stávaly oběťmi násilností absolutně demoralizovaných vojáků verbovaných v závěru války, často narychlo a bez patřičného výcviku. A disciplínu rudoarmějců nakonec podstatně podlamoval také alkohol, který německé úřady schválně zanechávaly ve směru postupu Rudé armády.

  • Ruští vojáci hromadně znásilnili moji babičku Hedviku, která způsobeným zraněním podlehla. Táta se mi ale s jejím příběhem svěřil teprve nedávno, vypráví dvaapadesátiletý učitel Milan Krupa.

Znásilněné Hedvice Krupové bylo v pětačtyřicátém roce třicet let a po jejím domě tehdy pobíhaly tři malé ratolesti, včetně tříletého Rudolfa. Zřejmě nepočítala s tím, že by mohla Rusy zajímat. Do sklepů se před rudoarmějci schovávaly hlavně mladičké svobodné holky.

Hedvika měla podle pamětníků srdečnou povahu, ráda zpívala a Hlučín ji znal i jako skvělou mámu. I po třech dětech byla krásně útlá a s tváří andílka, což jí bylo osudné. Její půvab dokazuje i jediná dochovaná společná rodinná fotografie. Je asi z roku 1943, kdo tehdy mohl tušit, co nás čeká, ten kluk na fotce jsem já, tohle jsou moje dvě sestry, táta a máma.

Svědkem znásilňování Rudolf naštěstí nebyl, Rusové asi děti vyhnali z baráku. Ale pamatuji si mrtvou maminku v posteli. Na těle měla svaté obrázky, sousedé plakali a všichni mě hladili po hlavě a chlácholili, že je pouze nemocná. Ale já tušil, že jde o něco horšího, vypráví dnes osmasedmdesátiletý Rudolf Krupa.

Jako tříletý smrti úplně nerozuměl, jen cítil, že teď bude zle. Táta s námi tehdy nebyl, tak mě po smrti mámy vychovávala dvanáctiletá sestra. Tři roky jsme vyrůstali skoro jako děti ulice a jedli co nám kdo dal. A často jsme měli hlad.



Psal se 9. květen 1945, blížila se půlnoc a svahem šplhal k obci ruský gazík. Vidím to jako dneska. Měli jsme v obci hospodu, my tři malí bratři už jsme spali v pokoji na poschodí. Najednou nás vzbudil hluk i vyděšení rodiče, dole se dělo něco hrozného, vyprávěl mi ve Veselíčku pamětník Ladislav Sedláček a ukazoval k místu, kde stál rodinný podnik.

Tu noc skupinka asi pěti oficírů 60. armády 4. ukrajinského frontu znásilňovala v hospodě místní ženy. Všechny, které ve Veselíčku našli, když budili dům za domem. Bušili na vrata a vykřikovali, že provádějí povinnou evidenci obyvatel. *Některé holky se stačily schovat, jiné si asi myslely, že se jim nemůže nic stát. Do hostince dovedli asi šest děvčat a žen, líčil Sedláček. Pak dlouho slyšel nářky a křik, ráno spatřil boží dopuštění. „Žádnou naštěstí nezabili, ale muselo to být kruté. Všude plno krve. Maminka pak hostinec celý den uklízela.“

A pak pokračoval: Soused celou tu hrůzu sledoval ze zahrady. Říkal, že už měl namířenou pušku a chtěl Rusáky postřílet, ale nakonec se neodvážil. Ještě že tak. Kdyby zbraň použil, rudoarmějci by povraždili půl obce. Znásilněna byla například sličná dcerka manželů, kteří si v hostinci zrovna najímali pokoj. Vlastenci, do zapadlého Veselíčka se na konci války stáhli do bezpečí z převážně německé Olomouce. Vojáci zneuctili i Vlastu odnaproti. A Zdenu. No, a taky Jiřinku.

Ani ne jedenáctiletý Ladislav Sedláček v květnu 1945 netušil, co si pod slovem znásilnění představit. Pochopil jen, že je to druh zla spojený s výkřiky, slzami a krvavými šrámy.

  • A nemohl jsem uvěřit tomu, že to udělali rudoarmějci. Vždyť jsem je den předtím nadšeně vítal v blízkém Slavětíně. Dostal jsem od nich dokonce med, to byl můj první med v životě. Pak ale přišlo strašné zklamání, že Rusové nejsou o nic lepší než Němci.


S německým terorem měl totiž děsivou zkušenost, kterou rovněž celý život nemohl vymazat z paměti. Zpovzdálí totiž 5. května 1945 sledoval pogrom v sousedním Javoříčku, kde německé komando popravilo 38 obyvatel a pak osadu zapálilo. Údajně jako trest za podporu partyzánů, příčina tragédie ale není dodnes úplně objasněna.

  • Viděl jsem německé vojáky, jak vesnici obkličují. Táta se ještě snažil zastavit známého z Javoříčka, který jel přes Veselíčko na kole. Ale on chtěl za rodinou, tak ho tam také zastřelili. Nad Javoříčkem se pak objevil černý čmoud, večer jsem se tam zaběhl podívat. Domy ještě dohořívaly, mezi nimi mrtví, někteří zčernalí, popálení. Ležel tam i můj učitel Pecina a vůbec spousta známých. Rozpršelo se, ten obraz mrtvol už jsem z paměti nikdy nevymazal, stejně jako ten z rodinné hospody.

Paní Keimarová měla tři děti ve věku dva, šest a deset let. Bylo to 9. května 1945 pozdě odpoledne. Vojáci za ní vnikli do kuchyně a asi tucet z nich ji v přítomnosti dětí znásilnilo. Když jí začala krvácet pochva, jeden voják vytáhl bajonet, vrazil jí ho do pochvy a zase vytáhl. Byla živa ještě asi hodinu, kdy přišel další sovětský důstojník a střelil ji do hlavy.



Psal se 9. květen a sovětský štáb operující kolem Svatoňovic už musel vědět, že válka skončila. Malý Hausner však poprvé spatřil realitu války:

  • Co mělo nějakou cenu, naložili rudoarmějci na vozy, vybrali si nejlepší koně a poručili pěti mužům, že je musí doprovodit za vesnici. Mezi nimi byl i Emil Keimar. Ti muži se už nikdy nevrátili.

U Františka Freye našli Rusové na stěně fotografii jeho čtyř dcer. Když odmítl prozradit, kam je ukryl, několikrát ho zbili a nakonec zastřelili. A to Frey uměl rusky a snažil se s vojáky domluvit na smíru.

  • Když chtěli Rusové dostat naši sousedku Emu Boschovou, popadla děti a utíkala. Ve zmatku skočila do vodního rezervoáru. Rusové je vytáhli, mladší dítě už bylo mrtvé, a starší sedmiletá dcera se musela dívat, jak maminku vojáci znásilňují napsal Karel Hausner.


14. květen 1945: Večer po 6. hodině přijeli do Lžína směrem od Záhoří k Zajícovům tři ruští vojíni s povozem a párem koní. Měli zelené čepice a vydávali se za GPU. (…) Vypili 1 l čistého lihu, zajedli šunkou a opilí vrátili se ke škole. Poseděli, pohráli si se zlatými hodinkami, jichž každý měl několikeré, řetízky a prsteny.

Zanedlouho odešli do zámku – ač ruský legionář Jan Michal je dlouho přemlouval, aby šli spát k Zajícovům. Šli ke Götherovům, kde přinutili tři děvčata ve stáří 15 – 18 let se vysvléci a lehli si s nimi do postele.

Znásilňovali je celou noc, dokud zcela ožralí neusnuli. K tomu hnusnému činu jim přisluhoval XY (poznámka: jméno je v kronice začerněno). U Götherů zůstali asi do 7. hodiny ranní.

15. květen 1945: Spánkem poněkud vystřízlivělí Rusové odešli ke Kladrubským a tam znásilnění provedli šestkrát na Beylichové, přičemž musel být přítomen její manžel. Potom odešli Rusové na snídani k Zajícovům a pak chodili po vsi a stříleli. Jeden z nich usedl na hráz Návesníka a vyhrával na chromatickou harmoniku.

Zdejší občané byli počínáním Rusů značně rozrušeni, ale nikdo nechtěl jít hlásit případ do Soběslavi. Před polednem byl řídící učitel odhodlán sám jeti s hlášením na motorce do Soběslavi, ale než došlo k odjezdu, počali se Rusové sami chystat a v poledne odjeli k Soběslavi. Celá ves si oddychla.



16. květen 1945: Řídicí učitel jel do Soběslavi, zašel na vojenské velitelství a žádal o radu a přispění v řádění Rusů. Podle získaných informací nemůže býti o jejich jednání činěno žádné trestní hlášení.

 

Trauma se obětem vracelo

  • Nesměli jsme už do našeho bytu, Rusové nás odvedli na ulici, kde byly všechny německé ženy s dětmi a starci. To mělo jediný účel. Každý večer po setmění začal strašný kravál, přijeli frontoví vojáci na otevřených náklaďácích a zpívali pochodové písně. Zarachotilo to, jak spustili boční stěnu náklaďáku, pak to zaklapalo, když vyskákali v holínkách na dlažbu. A potom znásilnili naše matky a sestry, popsal pro Paměť národa svou dětskou vzpomínku Hans Dieter Haim.

Tehdy sedmiletý chlapec z dolnoslezského Bunzlau (dnešní polská Boleslawiec) na konci války přihlížel znásilnění své matky i třináctileté sestry sovětskými vojáky. Rodina potom byla odsunuta do sovětské okupační zóny Německa, v následné NDR o těchto zážitcích po dlouhá desetiletí nesměli mluvit.



Ve společnosti, kde byl kult Rudé armády nedotknutelný, se s traumatem vypořádávali obtížně. Pro Hans-Dieterovu sestru přitom po otřesné zkušenosti mužská polovina obyvatelstva přestala už napořád existovat, jemu samotnému se trauma vracelo, kdykoliv zaslechl některou ze sovětských pochodových písní.

 

Otec neznámý

Ještě složitější situace nastala, pokud znásilněná žena otěhotněla. Ne každý měl sílu přijmout dítě počaté nepřítelem – a barbarem z východu, jak Sověty vykreslovala goebbelsovská propaganda.

  • Paní Kellerovou znásilnili, když okopávala řepu, vyprávěl Ignác Žerníček, který konec války prožil v dnes již zaniklé německé osadě Štolnava na Šumpersku. Jak je konec asfaltky a stojí tam strom, tak tam býval statek. Tam ji přepadli a ona pak měla dítě. Ten její Němec na ni byl hrozně zlej. Myslím, že se po válce rozešli. Čekali první dítě – a bylo od Rusa.

Potratová politika nacistické Říše podléhala rasovým a eugenickým zákonům, které měly za cíl vytvořit čistou árijskou populaci. Zatímco u rasově méněcenných žen byly potraty podporovány – nebo k nim tyto ženy byly i nuceny – pro pravé árijky byly naopak velmi těžko dostupné. V roce 1945 se ale situace změnila a masově znásilňovaným Němkám, zejména těm v Berlíně, se otevřely potratové kliniky dokořán. Stačilo jen místopřísežné prohlášení, že žena se stala obětí znásilnění.



Ne pro každou ženu ale byl bezpečný potrat dosažitelný

  • Mladičkej voják, ještě mu snad nebylo ani osmnáct roků, povalil maminku na zem a dal jí ke krku pistoli. Do smrti prý cítila ten studený kov pod krkem. Přiložil jí pistoli ke krku a znásilnil ji.

Tak popsala okamžiky svého zplození sovětským vojákem Marie Jahodková. Její maminka Anežka, česky hovořící kladská Čecho-Němka s německým občanstvím, měla v době svého znásilnění již dvě dcery. Podle Marie si třetí dítě chtěla nechat vzít, nebylo to ale možné.

  • Lékaři neměli přístroje, ruští vojáci všechno odvezli. A jeden lékař jí řekl, buďte ráda, že jste těhotná, ostatní ženský jsou nakažený, vy třeba budete mít zdravý dítě a budete z něj mít nakonec radost.

V květnu 1946 tak v Náchodě přišla na svět Marie. Do rodného listu maminka chtěla uvést pravdu, chtěla tam uvést neznámý ruský vojín. Jenomže z politických důvodů se to uvést nemohlo. Takže tam prostě je otec neznámý.



Prosadit vlastní verzi historie

V Sovětském svazu a jeho satelitech zvěrstva Rudé armády po dlouhá desetiletí platila za tabu. Výše citovaná kniha Světlany Alexijevičové odhalující nelidskost a nehrdinskost války vyšla v SSSR časopisecky v roce 1984, knižně pak o rok později v době začínající perestrojky. Uvedená pasáž popisující sexuální násilí sovětských vojáků na nedospělých dívkách ale ani tehdy neprošla cenzurou, a dostala se až do přepracovaného vydání z roku 2002.

Když v témže roce 2002 vyšel také anglický originál Beevorovy knihy 1945 – Pád Berlína, tehdejší ruský velvyslanec v Londýně Grigori Karasin autora obvinil ze lží, pomluv a rouhání vůči Rudé armádě. Zároveň ho ale pozval na oběd a nad problémem diskutovali.

  • Karasin vcelku trefně zmínil, že hrůzy a utrpení, které zakusily přinejmenším tři generace Sovětů – tedy první světová válka, revoluce a občanská válka, otřesné hladomory, zoufalé čistky a nevýslovné utrpení za nacistické invaze – způsobily, že dokonce i odpůrci stalinismu považovali vítězství z roku 1945 za posvátné, a tím, že mluvím o masových znásilněních, se prý dopouštím těžké urážky, vzpomínal Antony Beevor v roce 2015, kdy v části Ruské federace nakonec došlo i na zákaz jeho knih, údajně poplatných nacistické propagandě.


Už o rok dříve v roce 2014 totiž ruský parlament schválil zákon proti rehabilitaci nacismu. Ten kriminalizuje nejen popírání zločinů nacismu – jak je obvyklé v západních zemích – ale i šíření záměrně nepravdivých informací o konání SSSR během druhé světové války. Vágně definovaný zákon umožňuje stíhat každého, kdo veřejně znesvětí symboly ruské vojenské slávy, a podle historiků slouží k budování státního kultu, jehož ústředním narativem stále je porážka nacismu a vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce.

Jakákoliv připomínka válečných zločinů Rudé armády tak v dnešním Rusku může být trestným činem – stejně jako kritika současné ruské války proti Ukrajině.

  • Znovu čelíme vládě, která se snaží prosadit vlastní verzi historie. Hluboce nesouhlasím se všemi pokusy diktovat pravdu, ať se týkají popírání holocaustu či arménské genocidy – nebo ‚svatého vítězství z května 1945, dodává Antony Beevor.

A válečných zločinů bylo přitom za samotné války spácháno hodně, stačí vycházet jen ze samotných sovětských zdrojů. Pouze v prvních měsících roku 1945 bylo vojenskými soudy odsouzeno 4 148 důstojníků a velký počet obyčejných vojáků.


Rakušanky raději páchaly sebevraždy, aby se nedostaly rusákům do rukou


Když Rudá armáda vstoupila v říjnu 1944 do východního Pruska, napsal jeden z vojáků svým rodičům ve Smolensku:

  • Teď máme povoleno dělat německým parchantům, co chceme.

A jiný voják napsal:

  • Teď naši vojáci vidí, jak jejich domy hoří, jak sebou jejich rodiny táhnou veškerý majetek i s jejich potomky, zmije, pravděpodobně doufají, že zůstanou naživu, ale nedostane se jim žádného slitování!

V dopise z fronty píše kapitán Rudé armády:

  • Naši chlapci už ‚ochutnali‘ všechny německé ženy. Je tu hodně trofejí.

Další důstojník napsal:

  • Samozřejmě je nesmírně brutální zabíjet děti. Němci si však toto barbarství zaslouží.

Poručík Leonid Rjabičev vzpomíná, jak sovětská vojska ve východním Prusku dostihla konvoj německých uprchlíků. Vojáci jim převrhli vozíky s majetkem, hnali na stranu staré lidi a děti a vrhli se na tisíce žen a dívek.



Rozsah loupeží, rabování, žhářství a násilí proti civilistům a zajatcům se šířil a velení na to reagovalo zvláštními příkazy, které požadovaly v armádě okamžité obnovení disciplíny. Přijatá opatření ale nestačila. Koncem března 1945 byl v memorandu tajemníka komunistické strany Malenkova zaznamenán další případ hromadného znásilňování žen sovětskými vojáky, a to na statku Grüttenberg.

Nejednalo se dokonce ani o Němky. Dokument uvádí, že tento statek byl dočasným táborem pro osvobozené pracovníky z východu. Jedna z oficiálních zpráv Rudé armády o získaných trofejích zmiňuje tisíce klavírů, stovky tisíc koberců, nábytek a hodinky.

Zprávy o násilí na civilistech vedly i k tomu, že si komunistická strana SED stěžovala, protože by to mohlo vyvolat negativní reakci obyvatelstva a to nechtěl ani samotný Stalin. Přesto ke krutostem docházelo. Po vzniku NDR byly dokumenty o těchto zločinech zničeny.



Co dodat?

Že k sovětským vojákům se záhy přidávali i někteří násilničtí Češi. To už je ovšem jiná kapitola, ale zkusme do ní alespoň nahlédnout. Loni v únoru jsem v Ostravě navštívil třiadevadesátiletého pamětníka Zdeňka Růžičku (v padesátých letech odsouzeného za údajnou velezradu na 14 let), který si z konce května 1945 odnesl tento otřesný zážitek:

  • Na ulici jsem tehdy potkal kamaráda, se kterým jsem před válkou cvičil v Sokole. Dělal ostrahu v jednom z lágrů pro německé civilisty a hned na mě spustil, Zdeněk, kup půl litra a jdeme dupat Němky. Zděšeně jsem odmítl.

zpracovalo st@tll 2010

Čtěte také:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Nezapomeňte také navštívit náš archiv textů

 


««« Předchozí text: Admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak Následující text: Česká komuna Reflektor v SSSR »»»

Atllanka | Středa 13. 07. 2022, 07.57 | Hudební svět, Osobnosti, Písničkáři | trvalý odkaz | vytisknout | 2739x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?