Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Česká komuna Reflektor v SSSR

Rusácká bolševická věrolomnost

 

Prolog: Lákali je na úrodná pole a ovocem obsypané stromy. Přes šest set Čechoslováků ale skončilo v drsných podmínkách ve stepích Sovětského svazu. Přesto zde vybudovali mlýn, sklady obilí, rybníky a traktorovou stanici. V roce 1937 začal kolchoz vyvážet obilí a masné a mléčné výrobky do tamějšího regionálního centra. Nahlédněte do životů těchto lidí.

Článek ruského badatele a novináře Alexeje Golicyna ze Saratova o české komuně Reflektor a sovětských represích proti jejím členům. Originální text v ruštině vyšel na portále Frankův dům. Jedná se o ukázku z připravované knihy. Publikováno s laskavým svolením autora.

 

Jak to začalo

Kdysi se na mě obrátil s prosbou můj dobrý přítel Jan Machonin, filolog-rusista a překladatel Varlama Šalamova, historik české emigrace v SSSR. Jeho starší kolega básník Jiří Červenka, obeznámený faktem, že má Jan v Rusku hodně přátel, ho totiž poprosil, zda bych ho nemohl doprovázet na cestě po městech slávy, tedy v těch, kde kdysi prožil Jiřího dědeček v emigraci jako družstevník bezmála 25 let.


Solikamsk – tranzitní věznice přes kterou šli všichni vězni Usollagu, včetně Leopolda Brumka. Věznice byla přestavěna z původního kláštera.


O české emigraci jsem toho zprvu příliš mnoho nevěděl. Když jsem tedy potkal Jiřího a Jana na vlakovém nádraží v Saratově, moje dosavadní znalosti o dávných československých imigrantech končily vojenským dobrodružstvím Jaroslava Haška v Bugulmě.

To, co jsem nejdříve slyšel od Jiřího Červenky, mi spíše připomínalo ságu o cestách Vikingů do Tmutarakaně, lehce adaptovanou do reálií 20. století, než dějiny českých osadníků. Avšak v následujících pěti letech po našem prvním setkání jsem sepsal desítky podrobných vzpomínek potomků českých osídlenců a mohu potvrdit, že historie české emigrace v Saratovské oblasti představuje skutečně neuvěřitelně zajímavý příběh.

 

Jak Čechoslováci v zapadlé stepi vybudovali komunu

Komuna Reflektor byla založena v roce 1925 v zavolžské stepi u města Saratov. Více než 250 německých a českých rodin sem na Leninovu výzvu odešlo žít a budovat komunismus. Tito rolníci a mnohdy chudí dělníci tak ve svých starých domovinách prodali vše, co mohli, včetně svého bydlení, jen aby si mohli v nové zemi pořídit hospodářské vozy, selská zvířata a obilí.


Kolchoz Reflektor Jeršovského rajónu, hospodářství založeno v roce 1925


Do Sovětského svazu přicestovaly rodiny dvěma vlaky. Policie informovala o vyslání vlaku z Prahy Libně takto:

  • Odjíždějící lidé ozdobili vlaky sovětskými vlaječkami a do čela lokomotivy pověsili prapor se sovětským znakem. Ženy měly na hlavách rudé šátky a dětem vlály v ručičkách vlajky stejné barvy. Hodinu před odjezdem dorazila na nástupiště taktéž místní komunistická organizace z Libně spolu s orchestrem, skautským oddílem a sovětským praporem. Na takovýto grandiózní odjezd se samozřejmě přišlo podívat i několik náhodných zvědavců z ulic.
  • Dohromady se tu takto mohlo sejít kolem 500 lidí. Řeč směrem k odjíždějícím pronesl československý politik a komunista František Toužil, jenž jim připomněl nutnost boje za třídní spravedlnost, vyzval k solidaritě, přátelským vztahům se sovětským lidem a státem.
  • Poprosil je rovněž o to, aby po svém příjezdu do Sovětského svazu poskytli morální i fyzickou podporu tamní komunistické straně v boji proti kapitalismu a buržoasii a za nastolení moci dělníky a rolníky. Po jeho proslovu začal orchestr hrát hymnu III. Internacionály Krasnoje znamja a vlak s odjíždějícími se za zvuků několika slavnostních pochodů pomalu rozjel směrem na východ.

Družstevníci Reflektoru na schůzi


Na nové osadníky budoucího Reflektoru však při příjezdu čekala zcela jiná realita, než očekávali. Místo slibované úrodné země je vlak vysadil v holé stepi Jeršovského kraje v Saratovské oblasti. I přes nastupující zimu a chladné počasí českým rodinám nebylo poskytnuto bydlení ani práce.

A tak strávili první zimu v Zavolží čeští muži v zemljankách vyrytých do opuštěného železničního náspu. Ženám a dětem mezitím pomohli obyvatelé nedaleké vesnice Mavrinka. Na jaře se situace naštěstí obrátila a Češi začali konečně obdělávat půdu, stavět si svá obydlí a vytvářet si pravidla komuny.

Podle přijatých stanov měl každý člen vůči komuně své povinnosti. Zavázal se kupříkladu k tomu, že bude vykonávat jakoukoliv práci bez ohledu na kvalifikaci a vzdělání a neopustí komunu dříve než za dva roky. V případě předčasného odchodu ztratil člen své právo na podíl.

Těžké časy české osadníky však teprve čekaly

Obdělávat půdu a pěstovat plodiny na čistém poli bylo vzhledem k tamním zemědělským podmínkám nemožné. Sovětská vláda nejen, že nově příchozím osadníkům vůbec nepomohla, ale navíc v nich zničila veškeré stopy podnikatelského ducha a chutě obchodovat.

Není proto divu, že vystřízlivění přišlo velmi záhy. První zklamaní Češi začali odcházet již na sklonku roku 1927. Neodešli pouze ti, kterým ve své původní domovině nezůstalo vůbec nic, a neměli se tedy kam vrátit. Navrátilce český tisk přivítal novinovými titulky:

  • Oběti ztroskotané lodi se vracejí z rudého ráje
  • České osídlení v troskách
  • Vítejte zpět doma, soudruzi

Většina internacionálních společenství – komun v SSSR se rozpadla do konce 20. let. Komuna Reflektor byla počátkem 30. let přetvořena na obyčejný sovětský kolchoz, v němž zůstalo pouze několik českých rodin, které se neměly kam vrátit.


Družstevníci ve 30. letech


Ti, co zůstali, pracovali s úpornou vytrvalostí. Kolchoz totiž zavedl velmi přísnou disciplínu, kterou museli všichni dodržovat. Děti kupříkladu hned po skončení vyučování běžely na pole, kde tvrdě pracovaly. Za odměnu pak mohly po práci sledovat filmy, které se promítaly z náklaďáku na pověšeném prostěradle.

Dospělí měli naopak nárok pouze na časově ohraničenou kuřáckou pauzu, přičemž opilectví se tvrdě trestalo, nejčastěji vyhazovem z práce a vypovězením z komuny. Takto tvrdě nastavená pravidla však ve výsledku pomohly přečkat velmi těžké časy, zejména hladomor v Povolží ve 30. letech, kdy okolní ruské vesnice v podstatě vymřely nebo se v nich vyskytly hojné případy kanibalismu.

V průběhu 10 let byl v Reflektoru postaven mlýn, sklady obilí, škola, rybníky, strojní traktorová stanice aj. V roce 1937 začal kolchoz vyvážet obilí, masné a mléčné výrobky do zdejšího regionálního centra. Na místním trhu měli Češi svoje prodejní pulty.



Politické represe

V témže roce začaly v SSSR masové politické represe, které postihly i tak zapadlé komuny jako byl Reflektor. Několik místních českých komunistů bylo zatčeno a obviněno ze špionáže či z antisovětské propagandy a někteří z nich byli zastřeleni.

Mezi Čechy Reflektoru se našli lidé různých profesí, zájmů, původu, vzdělání i důvodů, proč se rozhodli do sovětského Ruska odejít. Já vám zde stručně povím o některých českých družstevnících, jejichž rozdílné životní osudy ilustrují, jak rozmanitě sovětská vláda nakládala s těmi, kteří uvěřili v její pohostinnost a dobrotu.

 

Václav Vuch

Václav Vuch se narodil v roce 1904 v malé vesnici Sobědruhy na Teplicku, kde se celý svůj život staral o zvířata. Pak odešel do Sovětského svazu a upřímně doufal v nový lepší život a poctivou práci ve prospěch společnosti.


Václav Vuch, zootechnik kolchozu Reflektor, člen Jeršovského představenstva okresního výboru komunistické strany po svém zatčením


V komuně Reflektor pracoval jako zootechnik, avšak v březnu 1938 byl zatčen za údajnou špionáž a záškodnictví. Jeho dcera Emilia, jež se narodila dva měsíce po smrti otce, říká, že byl obviněn z toho, že nedonášel na předsedu kolchozu Jana Vostráka.

Absurdní na celé situaci je, že Jan Vostrák byl ve vazbě držen dlouhou dobu. Čekisté mu dokonce zlámali několik žeber, avšak doznání z něj stejně nedostali. Pustili ho tedy na svobodu. Přitom zootechnik Václav Vuch, jehož Vostrák sám najal, se přiznal a byl zastřelen.


Dechová kapela Reflektor, čtvrtý zleva v horní řadě je houslista Václav Vuch


V rodině Vuchů existují tři svědectví o jeho smrti. Podle první teorie zemřel na pneumonii v roce 1956. Druhá teorie zasazuje jeho smrt do roku 1938. Příčinou úmrtí podle ní měl být zápal plic. A konečně třetí, pravdivá, nás dovede až k samotnému NKVD, na základě jejichž dokumentu byl Vuch v říjnu 1938 v Saratově zastřelen.

Dcera Emilia Vuch žila mnoho let v Kazachstánu, kde pracovala jako soudkyně, nyní žije ve městě Engels v Saratovské oblasti.

 

Alois Klouda

Alois Klouda se narodil v malém českém městě Rakovníku do rodiny bezvěrců. Ateismus vtiskla vnukům Kloudova babička, poté, co jí navzdory modlitbám v první světové válce zemřeli tři synové. V důsledku toho se rodina rozhodla opustit katolické Čechy a odejít do ateistického SSSR.

Alois se stal špičkovým technikem, samostatně sestrojil aerosáně, které byly jediným prostředkem, jenž dopravoval rodící ženy v zimě do místní porodnice. Za Aloisem Kloudem tak přijížděli do kolchozu okresní komunističtí předáci, protože pouze zdejší český specialista dokázal opravit poškozené zahraniční vozy v celém regionu.


Aerosáně, uprostřed Alois Klouda


Možná právě známosti se stranickými soudruhy pomohly rodině Kloudů přežít léta rozsáhlých politických represí a teroru. Podle jedné dochované zprávy uložené na saratovské zemědělské škole měl dokonce jeden ze synů Kloudy rozstřílet portrét Stalina, avšak čin kromě vyloučení ze školy žádné další důsledky neměl. Nikdo nebyl uvězněn ani zastřelen.


Usnesení dergačevského okresního výboru o rozstřílení portrétu Stalina studenty Brežněvem a Kloudou z roku 1935. (Nějak jim to podivně prošlo, kdože to asi byl ten Brežněv? – pozn. redakce)


Po vypuknutí 2. světové války odešel Alois Klouda jako dobrovolník na frontu, avšak vzhledem k tomu, že byl československým občanem, nemohl se plně zapojit do běžných jednotek Rudé armády, stal se tedy sanitářem a musel nosit anglickou uniformu.

Za základě svědectví jeho spolubojovníka byl Alois Klouda zastřelen z kulometu německé stíhačky při shromažďování zraněných na bojišti. V místě smrti nedaleko obce Sokolovo u Charkova byl českému vojínovi postaven památník.


Jindřich Klouda (vlevo) během sklizně v Reflektoru, r. 1950


Aloisův mladší syn Jindřich zdědil po otci technický talent a stal se slavným konstruktérem v podniku Tantal a získal dokonce státní cenu SSSR. Zemřel až v říjnu roku 2017 v Saratově.

 

Karel Sklenář

Karel Sklenář se narodil roku 1894 v Jindřichově Hradci. Dostal do vínku prudkou povahu, jež silně ovlivňovala život nejen jeho, ale především jeho okolí. Zprvu byl sociálně demokratické orientace, avšak později se naplno obrátil ke komunismu.


Karel Sklenář


Krátce předtím, než vstoupil do zemědělské komuny, opustil svou manželku Anežku, jež mu porodila syna, a oženil se s jinou ženou, se kterou poté odjel do Sovětského svazu. V komuně Reflektor žil do konce 20. let, stal se předsedou tamního družstva, avšak posléze byl obviněn z podvodů a machinací.

Opustil rovněž svou druhou manželku a nečekaně se stal ředitelem pivovaru ve městě Novorossijsk. Poté odjel do malého městečka ve Stavropolském kraji, kde ho zastihla druhá světová válka.

Během německé okupace Sklenář údajně odmítnul splnit příkaz partyzánů zastřelit německého velitele, neboť se obával, že by se pak němečtí vojáci mohli mstít a zabíjet místní civilisty. Po válce kvůli tomu dokonce skončil v pracovním táboře, avšak údajně byl, pro nemoc a invaliditu, propuštěn.

Následně pracoval jako účetní ve městě Rovno, ovšem nakonec se vrátil zpět do Československa ke své první manželce Anežce, jež mu vše odpustila a přijala ho zpět ve svém domě, kde mezitím již žila Sklenářova vnoučata. O šest měsíců později Karel Sklenář v 56 letech zemřel v náručí Anežky a byl pochován na hřbitově nedaleko rodného Jindřichova Hradce.

Vnuk Karla Sklenáře básník Jiří Červenka osobně přijel v roce 2015 navštívit obec bývalého kolchozu Reflektor, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak vypadá místo, kam téměř před stoletím přijeli na Leninovo pozvání čeští idealisté, včetně jeho dědečka, budovat novou společnost.

 

Leopold Brumek

Leopold se narodil 16. května 1911 Anně a Rudolfovi Brumkovým. Rudolf byl ročník 1883, Anna byla o čtyři roky mladší. Brumkovi měli ještě dceru Marii, dvě další děti, chlapci, zemřeli jako malí: jeden krátce po narození, druhý ve věku tří let, píše se v rodinné kronice Brumkových. Tu začal v březnu třiapadesátého roku, shodou okolností jen několik dní po smrti Stalinově, psát otec Rudolf Brumek a dnes ji schraňuje jeho vnučka, Mariina dcera Vlasta Najmanová.


Leopold Brumek (vlevo) s Janem Žampachem, rovněž odsouzeným v procesu. Podle vyšetřovatelů byli obviněni ze špionské, respektive antisovětské činnosti. Brumek zemřel v lágru, pouhých několik měsíců po vynuceném doznání..


Brumkovi přijeli až roku následujícího. Celkem v obou transportech odjelo do povolžské stepi 621 Čechů. V Reflektoru se těžce pracovalo od úsvitu do pozdního večera, ne každý to vydržel, někteří z družstevníků komunu opouštěli a vraceli se domů (což v prvních letech šlo, ale později se odjezd stával složitým až nemožným).

Leopold Brumek se v Reflektoru učil v kolářské dílně u s. Františka Najmana, který tam byl mistrem. Na jaře, v době setí, jezdil s voly, později pracoval v 1. brigádě jako polní účetní, píše se v rodinné kronice Brumkových. V roce 1928 tehdy sedmnáctiletý mladík onemocněl, prodělal těžký zápal plic. Leopoldova sestra Marie o mnoho let později do kroniky zapsala:

  • Po dva roky býval vždy v zimním období dlouhodobě (i dva měsíce) hospitalizován v krajské nemocnici v Saratově. V roce 1931 byl v lázních na Krymu. Před odjezdem domů se naposledy vykoupal v Černém moři, nachladil se a byl znovu dlouho v nemocnici, opět plíce. Ve špitále pak dostával injekce do levé paže, lékaři mu dle Mariina zápisu poškodili kost a Leopold dostal kostižer.

Podtrženo a sečteno, zdraví Leopolda Brumka bylo už v takto mladém věku velmi podlomené. Družstevníci z Reflektoru se postupně stávali sovětskými občany: stejně tak Leopold, který dle vyšetřovacího spisu nalezeného v saratovském archivu přijal občanství své nové vlasti v roce 1935. Tou dobou už mu zbývaly jen asi tři roky do zatčení.



Leopold Brumek byl zatčen v Saratově 18. února 1938. Toho dne s ním vyšetřovatelé, respektive „vyšetřovatelé“ (neboť se nejednalo o skutečné vyšetřování, člověk byl už v momentě zatčení v podstatě odsouzen) vyplnili dotazník týkající se základních údajů a provedli „výslech“ sestávající z jediné otázky: zda se dotyčný přiznává.

Leopold nejprve odpověděl negativně. Jak je ovšem patrné z dalšího zápisu, během výslechu o pouhé čtyři dny později už se Leopold ke špionské, respektive antisovětské činnosti plně doznával.

Co se během oněch několika dní mezi prvním a druhým výslechem dělo, je poměrně jasné: široká a hluboce propracovaná škála mučících prostředků, kterou NKVD používala, je detailně popsaná v literatuře.

  • Bití a jiné fyzické mučení, spánková deprivace, chlad, psychologický nátlak, vyhrožování, falešné důkazy ve formě vylhaných odpovědí „svědků“
  • Běžné byly případy, kdy člověka svlékli, vyvedli na mráz a polévali ledovou vodou, což se dle paní Najmanové týkalo i jejího strýce, jen není úplně jasné, zda jej takto mučili už v saratovské vazbě, nebo až později v lágru.

Metody NKVD vydržel málokdo. Bylo jen otázkou času, kdy se obviněný zlomí, popřípadě koho ze svých údajných spolupachatelů bude před „vyšetřovateli“ jmenovat. Leopold, zřejmě pod brutálním nátlakem, vyjmenoval při výslechu z dvaadvacátého února dalších sedm lidí, šest mužů a jednu ženu:

  • Jana Žampacha,
  • France Kacla,
  • Václava Piláta,
  • Josefa Bláhu,
  • Rajmunda Millera,
  • Rudolfa Raise a
  • Miloslavu Raisovou.

Všichni byli československými či bývalými československými občany a s největší pravděpodobností Leopoldovými přáteli, kteří se scházeli v jeho bytě v Saratově.

Právě v tomto městě Leopold v době svého zatčení žil. Podle vyšetřovacího spisu byl studentem prvního ročníku zoologického a veterinárního institutu, dle slov Vlasty Najmanové studoval pedagogickou fakultu. Ať tak či tak, bydlel v ulici Prvního máje číslo 134 a právě tam se scházel s kamarády.

  • Ti kluci, kteří přijeli z Čech a znali se, tak se potkali a zazpívali si. Normálně si zazpívali, já myslím, že (české) lidové písně. A někdo je udal, říká paní Najmanová. Někdo si prostě chtěl polepšit, byla to taktika. Kdo udal, polepšil si.

O osm měsíců později, 14. října 1938, vyslechl Leopold Brumek verdikt: osm let v lágru gulagu v táborovém komplexu Usollag u města Solikamsk na Urale, kde se převážně těžilo dřevo. Podle rozsudku se mu trest měl začít počítat ode dne zatčení, tedy od 18. února 1938, což znamená, že propuštěn měl být 18. února 1946.


Žádost Leopoldových rodičů Rudolfa a Anny o pas do SSSR československému ministerstvu zahraničí (rok 1926)


Jenže Leopold, muž s chatrným zdravím, neměl proti gulagu žádnou šanci. Zemřel 4. února 1939 v lágru Bulatovo 80 kilometrů severně od Solikamsku, v dobovém dokumentu je zapsána složitá příčina úmrtí včetně zánětu pohrudnice. Skutečný důvod Brumkova úmrtí je však nasnadě: byl umučen. Bylo mu necelých osmadvacet let.

Po trýznivých výsleších a mučení Polda zemřel. Maminka Anna Brumková tuto ztrátu velmi těžce nesla, píše se v rodinné kronice Brumkových.

  • Byl to hodný a nevinný člověk, zemřel zbytečně jako mnoho jiných v té době. Jeho kamarády, kteří byli zatčeni spolu s ním a přežili dlouhé a únavné výslechy, odsoudili na deset let do vězení.
  • Jeden z nich po válce v roce 1949 přijel za rodiči do Reflektoru a vše jim po pravdě vypověděl o tom, jak to bylo. Všichni odsouzení měli ještě po odpykání trestu zákaz pobytu v Reflektoru. Odjeli přímo z vězení kam kdo mohl. Všichni se doznali k něřčemu, co nespáchali až po měsíčním trýznění a krutého mučení při výsleších. Takže trpěli deset let zbytečně.

 

Epilog

Na příběh Čechoslováků z družstva Reflektor jsme narazili díky článku, který v Rusku publikoval saratovský historik Alexej Golicyn. Jeho text, v němž popisuje i další případy represí proti Čechům v Reflektoru (byly jich desítky a mnozí Češi byli popraveni), jsme přeložili do češtiny a zveřejnili, načež se nám ozvala paní Vlasta Najmanová, Leopoldova neteř.

Právě ona pak požádala ruské úřady a vydání vyšetřovacího spisu svého strýce. Šlo o zdlouhavý, několikaměsíční proces, který by možná vůbec neskončil úspěchem, nebýt Sergeje Ščurina ze saratovské pobočky organizace Memorial.

Jevgenij Smirnov, novinář ze Solikamsku, podobným způsobem pomohl získat dokument o úmrtí Leopolda Brumka v lágru. Právě z něho se paní Najmanová dozvěděla, že den, kdy se v Reflektoru sama narodila (4.2.1939), je také dnem, kdy bezmála patnáct set kilometrů severovýchodě odtud zemřel její strýc Leopold Brumek.


Vlasta Najmanová


Dnes žije paní Najmanová ve středních Čechách, v menším městě necelou hodinu jízdy od Prahy. Do Československa se i s rodinou dostala jako jedenáctiletá, v roce 1950. Její maminka Marie byla tou dobou už pět let vdovou, otec Vlasty Najmanové, který za druhé světové války sloužil v československé jednotce Ludvíka Svobody, padl v pětačtyřicátém roce na polské straně nedaleko Ostravy. Jeho ženě pak trvalo roky, než si od sovětských úřadů vydobyla právo vrátit se do rodné země.

Ani nový začátek v Československu nebyl jednoduchý. Paní Najmanová vzpomíná, že ačkoliv doma vždycky mluvili česky, zdaleka ne všemu pak rozuměli, zvlášť v té Ostravě, kde je nářečí.

Maminka Marie se okamžitě pustila do horečného zařizování československého občanství pro sebe i příbuzné. A navíc: Přijeli jsme sem a tady byly procesy, Horáková, Píka, Slánský a tak dále. Já si to jako holka v těch jedenácti, dvanácti, třinácti pamatuju. A víte, co říkávala babička mojí mamince?

  • Máňo, buď ráda, že ti muže zabili ve válce. Kdyby přežil, teď by ti ho tady zavřeli, mučili a popravili.

Původní článek v ruštině vyšel na portále Frankův dům. Další zdroje: Komuně Reflektor a represím proti jejím členům se věnuje také příspěvek Zdeňka Jiráska ve sborníku Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1929–1939), D. Janák, Z Jirásek, Slezská univerzita v Opavě, 2014

zpracovalo st@tll 2020

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Nezapomeňte také navštívit náš archiv textů

 


««« Předchozí text: Osvoboditelé? Ne! Zhovadilí Rusáci! Následující text: Ruská Říše zla a Ronald Reagan »»»

Atllanka | Čtvrtek 14. 07. 2022, 01.17 | Islám, Totalita, Zvůle | trvalý odkaz | vytisknout | 2009x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?