Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Mnichovská zrada

Kterak Sudetští Němci nešetřili ani živé ani mrtvé české děti

 

Motto: Již s chmurným ránem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinnen a ztrestat provinilé ještě zbývá…

Heim ins Reich

Násilí ze strany takzvaných sudetských Němců se stupňovalo a provolávali, že chtějí „Heim ins Reich“, domů do říše. Situace začínala být neudržitelná, a kdo z českých občanů mohl, z pohraničí odjel. Ti, kteří zůstali, odešli po přijetí Mnichovské dohody 30. září 1938. Celkem své domovy kvůli nacistickému fanatismu muselo opustit téměř půl milionu Čechů a Slováků. Válku často prožili v provizorních podmínkách, ve stodolách, malých bytech a u příbuzných ve vnitrozemí. Po válce pak nacházeli své majetky často vybrakované a nenávratně poničené.

Vůli a sen o odtržení od Československa vštípil do hlav Němců v pohraničí především lídr Sudetoněmecké strany Konrad Henlein, kterého v tom hojně podporoval Adolf Hitler. Situace Němců v Československu se začala vyhrocovat po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Přestože i do té doby se objevovaly konflikty, podle pamětníků nijak neovlivňovaly společné soužití.

„Ve škole nám při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám ‚české svině‘ a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou,“ popisuje jeden z pamětníků z Českého Krumlova situaci v pohraničí v září 1938.

„Do roku 1937 vše probíhalo v klidu a v pořádku, než Henlein zfanatizoval sudetské Němce. Ti se pak k nám chovali nepřátelsky, docházelo ke střetům jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Vyvrcholilo to v září 1938, kdy nám Němci vyhrožovali pověšením na telegrafní tyče,“ vzpomíná v knize Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 Růžena Větrovcová z Omlenice. „Sousedé i kamarádi byli Němci. Velice dobře jsme s nimi vycházeli. Nikomu z nich nevadilo, že jsme chodili do české školy a do Sokola. To se však změnilo, když se objevil Henlein. Německé děti se nám začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi, že otec mé kamarádky na mě plivl. Bylo mi tehdy čtrnáct let,“ popisuje pamětnice ze Stříbra.

Ani násilí ale nepřišlo ze dne na den. Nenávistné postoje se nejdříve obracely především vůči židům. Henlein vyzýval k bojkotu židovských obchodníků. Němci vytloukali výlohy a židovská komunita začala být v pohraničí čím dál více izolovaná. Antisemitské nálady se objevovaly především v Chebu, Sokolově, Jeseníku, Opavě nebo v Českém Krumlově. Řada lidí se proto rozhodla odejít z pohraničí už po částečné mobilizaci v květnu 1938.

 

 

První vlna

Tyto obyvatele řadí historik Jan Benda v knize Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938 – 1939 do takzvané první migrační vlny. V té dominovali především židé, většinou lékaři, advokáti a movitější obyvatelé, kteří si mohli změnu bydliště dovolit a vzhledem ke vzrůstajícímu napětí se rozhodli dále nečekat.

Další zlom v situaci přišel 12. září 1938, když v Norimberku na sjezdu nacistické strany NSDAP promluvil Adolf Hitler. Jeho vystoupení přenášel rozhlas a pamětníci popisují, že v době vysílání byly ulice v pohraničí vymetené, protože všichni Němci se tísnili u přijímačů. Na některých místech už se projev ale vysílal také veřejně z amplionů.

Hitler na sjezdu otevřeně vyzval ke střetům a jeho promluva zněla především výhružně. „Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev vůle jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí. Jsou také německé zájmy, které jsme odhodláni hájit, a to za každých okolností,“ hřímal v Norimberku nacistický vůdce. Čeští Němci si projev vyložili doslova jako povel k útoku.

Už v noci ze 12. na 13. září se v pohraničí rozhořely nepokoje. Ozbrojení ordneři, tedy sudetští Němci, kteří se rozhodli vzít pořádek do svých rukou, začali přepadat vojáky a četnické stanice. V Habartově po boji s několikanásobnou přesilou padli čtyři četníci.

 

Propagační plakát s nápisem „Konečně osvobození od Československa“

 

Československá vláda zareagovala vyhlášením stanného práva v příhraničních oblastech a vysláním vojska, které se snažilo výboje uklidnit. I přesto byla situace i nadále napjatá. 16. září vláda rozpustila Sudetoněmeckou stranu a ve stejný den Němci ustanovili polovojenskou organizaci Sudetoněmecký Freikorps, jehož členové i nadále útočili a přepadali Čechy v pohraničí.

„Jak uvádějí historici Eva Hahnová a Hans Henig Hahn v knize Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání, tak sudetoněmecká teroristická organizace Sudetendeutsche Freikorps na výzvu vůdce Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, tehdy již uprchlého do Mnichova, provedla během posledních dvou týdnů před Mnichovskou dohodou ke třem stovkám teroristických útoků, při kterých přišlo o život přes stovku lidí,“ vysvětluje pro INFO.CZ archivář Vojtěch Šustek.

Situace v pohraničí začala připomínat občanskou válku. Agresorem byli ovšem Němci, kteří se snažili prostřednictvím bojůvek vyprovokovat Čechy k obraně, kterou ovšem veřejně a především před Západem vydávali za útok.

„Československo bylo demokratickým státem a snažilo se německé občany získat, doufalo a usilovalo o jejich loajalitu. Když se pak koncem 30. let znacizovaní českoslovenští Němci dopouštěli teroristických útoků, tak skutečně rázný policejní a vojenský zákrok československého státu by posloužil Hitlerovi jako důkaz o teroru, jehož se Československo dopouští na sudetských Němcích,“ dodává Šustek.

Německá propaganda tak každý československý zákrok proti ordnerům vydávala za důkaz útisku Němců v Československu.

 

Druhá vlna

Po vyhrocené situaci v půlce září začaly hromadně odcházet další skupiny obyvatel. „Po 12. září 1938 došlo k proměně sociální struktury uprchlíků. Mezi utečenci byli zaznamenáni obyvatelé všech sociálních vrstev a národností – antifašističtí Němci, židé a Češi, proto je vhodné mluvit o druhé migrační vlně,“ vysvětluje ve výše zmíněné knize historik Benda. Názorovým oponentům Němců začalo jít v pohraničí o život.

„U vilky, kde jsme bydleli, nás napadli Němci a já byla postřelena. V nemocnici mě neoperovali, kulku v noze mám dodnes,” vzpomíná na bouřlivé září Libuše Švehlová z Plané u Mariánských Lázní. „V tom přiběhli dva muži v civilu s puškami – snad ordneři – a jeden mě vytáhl z kabiny nákladního automobilu tak prudce, že jsem upadl na dlažbu, a to tak nešťastně, že jsem si při pádu zlámal obě ruce. Lidé kolem postávali, hrubě nás uráželi, nadávali a nechali mě bez povšimnutí,” líčí tehdy osmiletý Zdeněk Beneš z Kadaně.

Rozřešení napjaté situace měla přinést Mnichovská dohoda. Tou čtyři evropští státníci 30. září 1938 dali najevo, jak by se měla situace dál vyvíjet. Místa v pohraničí, která měla více než 50 % obyvatel německé národnosti, se měla přičlenit k nacistické říši. Přestože vyslanci z Mnichova přivezli vzkaz, že se nečeká na názor Československa, armáda byla od 23. září mobilizovaná a čekala jen na rozkaz. Zhruba 1 200 000 vojáků ale muselo pohraniční opevnění opustit bez boje.

 

Území Československa po Mnichovské dohodě

 

Zřejmě nejhorší byla ale situace pravděpodobně pro Čechoslováky, kteří se ze dne na den ocitli na německém území mezi nepřáteli a začali hromadně opouštět pohraničí. „Odejít museli všichni neloajální Češi. Kdo tam chtěl zůstat, tak se musel přihlásit k německé národnosti. Někteří tam zůstávali, protože žili ve sňatku s Němcem, nebo Němkou, nebo byli skutečně loajální k říši. Jiní opravdu neměli kam jít a měli pocit, že zůstat tam je menší zlo, než zůstat bez střechy nad hlavou. Takových lidí ale bylo velmi málo,” vysvětluje historička Jitka Neradová.

 

Třetí vlna

Po 30. září 1938 se tak spustila třetí a nejmasivnější uprchlická vlna. „Bylo to dost dramatické, protože lhůty k vystěhování byly dost přísné, stejně jako pravidla toho, co si lidé mohou vzít s sebou. Mnozí neměli kam jít, což byl důvod, proč neodešli už dříve. Proto často mířili do středních Čech a do Prahy. Dobové materiály potvrzují, že Praha byla plná uprchlíků z pohraničí. Nebylo snadné jim najednou najít bydlení, proto třeba na Letné vyrostlo úplné stanové městečko, kde museli někteří vydržet až do zimy,” dodává Neradová.

 

 

Když signatáři Mnichovské dohody potvrdili, že území skutečně patří Němcům, dávali mnohde noví páni měst a obcí neskrývaně najevo svou nabytou dominanci. „Mám kopii zápisníku Miroslava Moravce z Ledvic u Duchcova, kde se svojí ženou Annou provozoval obchod s koloniálním zbožím. V září 1938 byl zbit a ztýrán svými německými sousedy. Před smrtí jej zachránil jeden z německých občanů, který se ho zastal a umožnil mu útěk. Manželé Moravcovi ale násilné smrti stejně neušli. Němci je zavraždili 24. října 1942 v Mauthausenu výstřelem do týla za jejich činnost v sokolském odboji.

Podobně musel prchnout učitel na české menšinové škole v Háji u Duchcova Jan Zelenka-Hajský, aby nebyl ubit místními Němci, svými sousedy. On, jeho žena Františka a syn Milíč později vstoupili do dějin jako jedni z nejvýznamnějších účastníků akce proti Heydrichovi,” doplňuje Šustek.

Právě nová spojení mezi vyhnanými a těmi, kteří se jim snažili pomáhat, už koncem roku 1938 utvářela základ podpůrné odbojové sítě, která o tři roky později poskytla pomoc parašutistům ze skupiny Anthropoid a dalším. „Tehdy se uzavírala přátelství, která byla počátkem domácích odbojových organizací po 15. březnu 1939.

Jako příklad nám mohou posloužit členové Sokola, kteří od počátku roku 1942 poskytovali úkryt mužům z paraskupiny Anthropoid. Zmínil bych především členku Sokola paní Marii Moravcovou z pražského Žižkova, která se již v roce 1938 jako dobrovolná sestra Českého červeného kříže hodně podílela na pomoci vyhnancům z pohraničí,” vysvětluje Šustek.

 

Pohraničí muselo opustit až půl milionu lidí

Počet lidí, kteří museli kvůli neklidné situaci v pohraničí opustit své domovy, se vyčísluje poměrně těžko. Statistiky jednotlivých úřadů se mnohdy liší a některé do počtů nezahrnují například státní úředníky a jejich rodiny. Historik Jan Benda ale předpokládá, že kvůli ztrátě území, které si zabralo Německo, ale i Polsko a Maďarsko, které využily oslabené situace Československa takřka bez spojenců, ztratilo domov až půl milionu obyvatel.

Do konce války museli přežívat v různých provizorních obydlích a po příbuzných. Některým to nenávratně změnilo život. „Nechci se dál podrobně rozepisovat, co všechno jsme zažili, nerada na to vzpomínám, bude mne to bolet do konce života. Kromě materiálních škod jsem ani nemohla dokončit gymnaziální studium, protože ve vnitrození, kde byly školy přeplněné, jsem nebyla přijata,” popisuje Libuše Bartušová původem z Chomutova.

 

Vyhnaní Češi museli bydlet i ve vyřazených vagónech

 

Vyhnání obyvatelstva přervalo jejich sepjetí s rodným krajem, vyhlídky na budoucnost i rodinné vazby. Někteří Češi totiž přesto v pohraničí zůstali například proto, že žili ve smíšeném manželství s německým partnerem. Ti, kteří v roce 1938 odešli, se pak snažili vracet zpět, byť už ne všichni. Své rodné vesnice a města pak nacházeli mnohdy v tristním stavu.

 

Po návratu zmar

„Vůbec nejhorší vzpomínku však mám na to, co jsme zjistili po válce, když jsme se z vnitrozemí jeli podívat do Sokolova. V roce 1936 mi ve věku tří let zemřel bratr Karel. Byl pohřben na falknovském (poznámka: sokolovském) hřbitově a pochopitelně po dobu okupace jsme neměli možnost se na hrobeček jet podívat. Bylo velmi obtížné rozházené zbytky hrobu na hřbitově vůbec najít. Vzpomínám na pláč mé matky, otce, ale i na svůj. Všechny české hroby byly zdemolovány a ostatky rozházeny po hřbitově,” uvádí Vladimír Fišer, který pocházel ze Sokolova.

Obětí Mnichovské dohody, kterou chtěli francouzští a britští diplomaté zajistit mír, se stalo asi půl milionu lidí. Protože od té doby uplynulo už 80 let, žije už jen velmi málo pamětníků, kteří o tehdejší situaci dokáží podat dostatečné svědectví. Podle Šustka se navíc na vyhnané Čechoslováky po revoluci příliš nevzpomínalo.

„Přibližně od poloviny 90. let se podle mě mezi našimi politiky a novináři objevili exponenti německé revizionistické propagandy, jejímž cílem je změnit české historické povědomí. Upozorňují pouze na některé události, kterými chtějí vzbudit dojem, že v souvislosti s druhou světovou válkou se nedopouštěli zločinů Němci na Češích, nýbrž Češi na Němcích.

V souvislosti s tím se proto stále objevuje téma poválečného odsunu a o vyhánění Čechů z pohraničí se téměř nemluví. Možná proto tady donedávna nebyl u politiků a v mediích zájem připomínat hrdinství československých občanů v odboji, ani utrpení Čechů při jejich vyhánění z pohraničí v roce 1938, ani během dalších šesti let německé okupace,” dodává Šustek.

Použité příběhy pamětníků vyšly v knize Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938. Fotografie k článku poskytl badatel Jaroslav Čvančara. Zdroj textu najdete zde

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u vrchnosti tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

««« Předchozí text: Akce Wolfram

Atllanka | Pátek 28. 12. 2018, 12.54 | Totalita, Islám, Women | trvalý odkaz | vytisknout | 677x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.