Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Jak chutná postkomunismus I.

Poezie postkomunismu I.část

 

Motto: Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor…

V lidské paměti zůstávají vepsány, někdy až vryty, vzpomínky na události, situace nebo slova při takových příležitostech vyslovená. Zkušenost, kterou člověk v dětství a mládí prošel, může tvarovat mysl, tříbit vnímání světa, vést k hlubšímu pochopení příčin a důsledků událostí.

U většiny lidí mohou takové zážitky působit opačně – vyvolávat mechanismus vymazání paměťové stopy na takovou zkušenost. Schopnost nepamatovat si, zapomínat, zdánlivě ulehčuje cestu životem. Problémem je, že při takovém způsobu myšlení zůstává člověku na celý život jen údiv nad tím, co a proč na nás stále odkudsi padá.

V paměti mi zůstala vryta vzpomínka na naši drobnou maminku, jak v zimě, ráno před pátou hodinou, vstávala do syrové tmy a chladu, aby nakrmila dobytek a podojila krávy. My děti jsme mohly ještě dvě hodiny zůstat pod teplou peřinou. Cítil jsem, jak je to těžké a nepříjemné.

 

Komunistický puč a jeho důsledky – dvoudílný playlist

 

O pár let později mne to vedlo k uvažování, proč „tvrdá ruka dělnické třídy“ – či přesněji: několik lenochů a hlupáků – vybrala našeho tátu do „kvóty“ živnostníků, kteří naplnili pracovní tábory.

Máma byla silná povaha. Pocházela ze samoty Větrná, od Malše u Římova. Její otec – můj děda – zemřel na zánět slepého střeva, s takovými prkotinami se k doktorovi nechodilo. Když otce sebrali, máma zůstala s námi čtyřmi dětmi sama, do družstva stejně nešla. Dva roky jsme s ní sami hospodařili. Pamatuji si, jak říkala – když jsme zlobili a ona už nemohla – že od nás uteče. Museli jsme si navzájem pomáhat. Naučilo mne to pracovat a poznat hodnotu rodinné vzájemnosti.

Nejstarší sestru půl roku před maturitou vyhodili ze střední školy, my ostatní jsme žádný na střední školu nesměli. Ve čtrnácti letech jsem musel odejít z domova, aby o mně nevěděli, a pak jsem se do školy dostal. Když to soudruzi zjistili, žádali mé vyloučení.

Nespravedlnost, které jsem byl od nejútlejšího dětství svědkem, mě udělala citlivým na špatné jednání. Nebyl jsem, a dodnes nejsem, schopen takové jednání a lidi respektovat. Ze střední školy jsem nedostal posudek na vysokou, i když jsem končil s vyznamenáním. Zajímavé je, že při závěrečných zkouškách na základní škole inspektor – a pak na střední ředitel školy – přikázali učitelům, že nesmím mít vyznamenání, musím dostat nějakou trojku. Lidé, které ten zvrhlý systém vytřídil do vedoucích pozic, měli nos na to poznat, kdo má svou hlavu. Základním principem trvání komunistického systému bylo v zárodku likvidovat možnost utváření se svéprávného, samostatně přemýšlejícího individua.

Nedostal jsem posudek na vysokou školu ani z vojny, když jsem končil základní vojenskou službu. S odstupem dalšího roku jsem bez posudku začal studovat dálkově vysokou školu zemědělskou. Po roce jsem přestoupil na přírodovědeckou fakultu, rovněž na dálkové studium. Po dalších dvou letech jsem svou cestu komunistickým školstvím završil přestupem na denní studium.

Studium vysoké školy jsem zakončil stejně jako předchozí dva stupně. Ač jsem měl poslední dva roky všechny zkoušky na výbornou, při obhajobě diplomové práce mě vedoucí katedry chtěl vyhodit, za záminku si vzal statistické hodnocení. Vlastním důvodem bylo, že jsem půl roku před tím na semináři katedry řekl, že to, co se na katedře dělá, není pravda. Když jsem panu docentovi odpověděl, že si přes prázdniny na práci něco dodělám a po prázdninách si ji podám jako doktorát, byla mi obhajoba bez dalšího schválena. I ve školství byla hustota třídícího síta nastavena tak, aby nikdo nepřečněl.

Bydleli jsme v té době ve Vysokých Tatrách, žena pracovala jako lékařka ve Vyšných Hágoch. Na Štrbském plese jsem chtěl nastoupit do Výzkumného ústavu humánní bioklimatologie. Po dvou dnech v práci jsem zjistil, že to, co tam dělají, je čistá fikce, a to jsem dělat nemínil.

 

Miro Žbírka – Balada o polných vtákoch

 

Přestěhovali jsme se do Jablunkova, kde jsme se ženou nastoupili práci v plicním sanatoriu. Čtyři roky v Jablunkově byly nejefektivnějším obdobím mého života. Nechal jsem si posílat pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem většinu času studoval. Vyučil jsem se svému oboru tím, že jsem si sám zopakoval původní práce. Slušné přístrojové vybavení na pracovišti bylo, leč opět jsem přišel do konfliktu s duchem komunismu.

Primář – předseda ROH – toužil stát se „v normalizaci“ ředitelem a hledal zásluhy. Běhal po fízlech, že jsem protistátní živel – nebyl jsem členem ROH. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mne přišli sebrat. Na policii jsem odmítl vypovídat a nepodepsal jsem protokol, který sepsali. Vyšetřování se táhlo pět roků a nakonec jsem skončil u Nejvyššího soudu na Pankráci. Soudci jsem řekl: „Souzen by měl být v této zemi někdo jiný, ne já.“ Moje stíhání zrušili pro nedostatek důkazů.

Přestěhovali jsme se do Gottwaldova, kde v nemocnici zakoupili moderní laboratoř pro funkční vyšetřování plic a srdce. Typ mi dal kamarád. Můj nový šéf udělal kariéru jako „normalizační“ kádr.

V gottwaldovském Zlíně jsem dostal školu života. Do důsledku jsem v tom městě i na pracovišti měl příležitost poznat a pochopit mocenskou technologii komunistického systému a režimu. Měl jsem příležitost vidět a na vlastní kůži prožít, kam až „nejhumánnější“ ideologie a řád dokáže dojít v péči o zdraví člověka. Jací lidé se i v oboru zdravotnictví prosadí na vedoucí pozice.

Každý musel být do něčeho namočen, lékaři se museli naučit, kdy mohou adekvátně léčit a kdy ne, a nakonec spáchat svůj profesní a morální zločin. A to vše proto, aby byli použitelní a vydíratelní.

Vybudoval jsem i v těchto poměrech jednu z nejlepších laboratoří na vyšetřování funkce plic v Československu. S jedinou výjimkou – nikdy jsem nepodepsal nález, který neodpovídal pravdě. Nenechal jsem se přinutit, abych fungoval podle potřeby a požadavků vše mohoucího. Odborně ani pracovně nešlo na mne nic vytáhnout, ale prožil jsem si různé buzerace. Jedinečné bylo, když na mne šéf mezi dveřmi syčel: Já si na tebe něco najdu! Z beznaděje – když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se mé děti nedostaly na studie – řekl: Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti. Kolegovi řekl: Přece uznáš, že tady nemohu mít člověka, který chodí do práce rád, práce ho těší a nebojí se.

Skončil jsem standardně – nakonec jsem na šéfa vzal židli a poslal ho tam, kde začínají dolní končetiny. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel na mne: Já jsem vedoucí! Odpověděl jsem: Nechováte se tak, nejsem dobytek. Dal jsem výpověď, protože jsem věděl, že nemám šanci. A stejně tak jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.

Nechtěli mi dát posudek, bývalý šéf mi řekl: Napiš si ho sám, napiš tam, jaký vztah máš k socialismu, jaký máš názor na vstup spřátelených armád. Odpověděl jsem: Víte dobře, že bych nikdy nic takového neudělal. Vy mi ho napište i s tím, co jste teď řekl, a dáte mi kopii, ze zákona na to mám právo. Ubezpečil mě, že zajistí, aby mne nikdo v celém Československu nezaměstnal.

Dělal jsem správce lyžařské chaty na Portáši a pak tenisových kurtů v Gottwaldově. Bývalí kolegové se mi vyhýbali, báli se, aby je se mnou nikdo neviděl.

 

Infekce doby

 

Přestěhovali jsme se na Vysočinu, koupili jsme v Telči starý dům ve zpustlé zahradě. Dostal jsem práci laboranta v jihlavské nemocnici. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní. Vyučil jsem se při opravách zedničině. Do sametové revoluce jsem dům opravil a dal do pořádku zahradu.

Čestmír Hofhanzl 2008  

Pokračování:

Čestmír Hofhanzl: Moje cesta k sametu

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Doma řezali je málo, zač to stálo, se ptám... Následující text: Židovskému státu je 60 let »»»

Atllanka | Čtvrtek 15. 05. 2008, 09.47 | Komunismus, Story, Historie | trvalý odkaz | vytisknout | 1946x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Jaroslav Bahník mejl Čtvrtek 15. 05. 2008, 21.57

Zajímavý příspěvek. Napíši více, ale později. Ale pro začátek mi chybí jméno autora. Věk si přibližně dokáží odhadnout. Píše o své mamince, jak se starala o hospodářství. Já to pamatuji u své babičky. Bylo to úplně stejné. Se vzděláním jsem měl stejné potíže, díky vyloučení rodičů z KSČ. Na střední školu jsem se dostal, až po osobní intervenci Ing. Karla Starého (mohl tím ohrozit vlastní existenci, dej mu Bůh věčnou slávu. Jsem ateista). Na vysokou jsem se dostal bez potíží, ale po 14-ti dnech jsem byl vyloučen. Nastoupil jsem do zaměstnání. Následovala nová přihláška na VŠ. Nebyla potvrzena stranickou organizací. Pak vojna a následně šachta. Znovu žádost na VŠ. Opět neodsouhlašeno místní organizací KSČ. Psal se rok 1977. Náhoda a možná méně sledované Slovensko mi umožnilo získat vysokoškolský titul. Byla to zajímavá doba. Jediný kdo byl v KSč byl děkan. Ostatní, kteří nás učili, byli vyloučení, ale nemohli být propuštění, protože za ně nebyla náhrada. Byli a doufám, že jsou stále skvělí. Přeji všem pěkné dny.

Nelze přidávat nové komentáře.