Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Victoria - Královna Spojeného království Velké Británie a Irska

a první císařovna Indie…

 

Motto: Nesčetné dávné civilizace ztroskotaly právě na útesech spravedlnosti pro všechny. Taková pošetilost ničí přirozenou hierarchii, která je mnohem důležitější. Každý jedinec nabývá na významu jen ve vztahu k celé společnosti. Když společnost nebude uspořádána v logických krocích, nikdo v ní nemůže najít své místo – ani ten nejnižší, ani ten nejvyšší… Frank Patrick Herbert

 

Viktorie

Viktorie byla královna Spojeného království Velké Británie a Irska od 20. června 1837 a první císařovna Indie od 1. května 1876 až do své smrti.

Ačkoli Viktorie nastoupila na trůn v době, kdy byla Británie zavedenou konstituční monarchií a panovník uplatňoval svůj vliv nepřímo přes doporučení předsedy vlády, byla královna stále velmi důležitým symbolem.

 

 

Narodila se 24. května 1819 v Kensingtonském paláci. V době jejího narození vládl její děd král Jiří III., ale jeho čtyři synové Jiří, Frederik, Alfred a Vilém neměli žádné žijící legitimní potomky. Viktorie, jako jediné legitimní dítě čtvrtého syna Jiřího III. Eduarda, vévody z Kentu, se stala korunní princeznou po smrti svého strýce krále Jiřího IV. roku 1830.

O její legitimitě se pochybovalo a spekulace o tom, že biologickým otcem malé Viktorie není Eduard August, ale John Conroy – tajemník a finanční správce Viktoriiny matky, se objevovaly během celé doby Viktoriina panování. Zkoumání problému jak z historického, tak přírodovědného hlediska nepřineslo ani v současnosti uspokojivé potvrzení a jakékoli závěry jsou stále v rovině spekulací..

Když 20. června 1837 zemřel náhle král Vilém IV. stala se princezna Viktorie z Kentu britskou královnou. Korunována byla 28. června 1838 a stala se prvním panovníkem, který si za své sídlo zvolil nově dobudovaný Buckinghamský palác.

Podle práva uplatňovaného pro nástupnictví na hannoverský trůn nemohla být nástupkyní na trůnu žena. Hannoverským králem se tak stal její strýc Arnošt August I. Hannoverský.

10. února 1840 se Viktorie sprovdala za svého bratrance prince Alberta, který se stal nejen jejím manželem, ale i důležitým politickým rádcem.

 

Viktorie a atentáty

V době prvního Viktoriina těhotenství se na ni pokusil osmnáctiletý Eduard Oxford, ve chvíli, kdy jela se svým mužem v kočáru, spáchat atentát. Vystřelil dvakrát z pistole, ale pokaždé minul. Byl za to souzen, ale z důvodu nepříčetnosti byl později obvinění zproštěn.

 

 

Další pokusy o atentát se odehrály v období květen až červen 1842. John Francis vystřelil na Viktorii, když projížděla St. James's Parkem, ale byl naštěstí ihned zneškodněn policistou. Trest smrti mu byl změněn na doživotní žalář.

Další atentát spáchal John William Bean, který se pokusil na Viktorii vystřelit, jeho pistole byla však nabita jen papírovými kuličkami a tabákem. I za tento jeho čin mohl být však potrestán trestem smrti a proto princ Albert podnítil parlament, aby přijal zákon, podle kterého by použití zbraně v přítomnosti panovníka za účelem jeho polekání mohlo být potrestáno maximálně sedmi lety vězení. Bean tak byl odsouzen k pouhým 18-ti měsícům vězení.

V roce 1849 se ji pokusil vylekat výstřelem z pistole nabité pudrem nezaměstnaný Ir William Hamilton. Roku 1850 byla Viktorie zraněna po útoku zřejmě šíleného bývalého důstojníka Roberta Pateho.

 

Viktorie a Irsko

Mladá královna si Irsko oblíbila a vybrala si Killarney pro odpočinkový pobyt. Tento pocit byl podpořen prvotním vřelým jejím přijetím ze strany Irů.

Velký hladomor nebo Velký hlad je označení pro katastrofální hladomor, který postihl Irsko v letech 1845–1849. Jeho hlavní příčinou byla totální neúroda brambor, které tvořily primární zdroj potravy pro Iry, pokračující pro Irsko zničující britská ekonomická politika a neschopnost nebo neochota Velké Británie Irsku pomoci.

Příčinou neúrody bylo velmi vlhké počasí, které podpořilo masivní rozšíření houbových chorob brambor; hlavní roli zde sehrála plíseň bramborová. Odhaduje se, že během hladomoru zemřelo něco mezi půl miliónem a jedním a půl miliónem lidí z více než 8 miliónové irské populace, a další dva milióny odešly z Irska hledat si obživu jinde ve světě (nejčastěji v USA, Velké Británii, Kanadě či Austrálii, viz též irská diaspora).

 

Philadelphská skulptura zobrazující Iry přijíždějící do USA – „The Irish Memorial“. Památník slouží k připomenutí více než milionu lidí, kteří zahynuli na hladomor v Irsku mezi lety 1845 až 1850 a dalším milionům irských imigrantů, kteří našli v USA svobodu. Na jedné straně skulptury jsou schody z lodi, kde šťastní imigranti scházejí do země svobody, na druhé straně jsou hroby těch, kteří nepřežili.

 

V roce 1851 činil pokles dříve rychle rostoucí irské populace proti roku 1841 asi 20 %. Zničující efekt hladomoru na irskou populaci a hospodářství přetrvával dlouho poté, co se situace se zásobováním zlepšila (pokles obyvatelstva pokračoval z rozličných důvodů až do 20. století, kdy přesáhl 40 %).

Hladomor též velice negativně ovlivnil již tak nedobrý vztah Irů k Angličanům a Britskému impériu. Irové Angličanům vyčítali především malou snahu Irsku pomoci, výběrovost jejich pomoci (směřovala hlavně do oblastí s vysokým podílem anglického obyvatelstva) a neochotu změnit zákony a obchodní pravidla, která ještě zvýrazňovala dopad katastrofy.

V reakci na tuto pohromu věnovala královna ze svých prostředků pouhých 2000 liber. Nicméně turecký sultán nabídl pomoc ve výši 10 000 liber a Viktorie ho požádala, aby tuto částku snížil na 2000. Sultán nakonec poslal veřejně 1000 a tajně vypravil tři lodě s potravinami. Angličané se snažili tyto lodě zadržet, ale neuspěli a tak pomoc dorazila do irského přístavu Drogheda.

 

 

I politika anglického premiéra Johna Russella byla obviňována z podceňování rozsahu katastrofy, což přispělo k poklesu královniny popularity v Irsku. Viktoriina první návštěva Irska se uskutečnila roku 1849 a měla za úkol ukázat zájem britské veřejnosti o problémy Irů..

V 70. a 80. letech 19. století zájem monarchie o Irsko poklesl, částečně proto, že královna odmítla navštívit Irsko na protest proti tomu, že dublinská společnost odmítla blahopřát jejímu synovi Eduardovi ke sňatku a narození nejstaršího syna.

Ona však odmítla nátlak premiérů, správců i členů královské rodiny, aby zřídila v Irsku jedno ze svých sídel. Wlilliam Brodrick, jeden z předchozích předsedů unionistické strany, to roku 1930 označil za jednu z příčin neúspěchu britské politiky v Irsku.

Viktorie naposledy navštívila Irsko roku 1900, kdy apelovala na to, aby se Irové zapojili do britské armády v době druhé búrské války. Nacionalistický odpor proti její návštěvě vedl Arthur Griffith, který o několik let později využil získané kontakty pro vytvoření politického hnutí Sinn Féin..

 

Viktorie a Indie

Britské impérium se rozkládalo na obou polokoulích, proto se mu říkalo „říše, nad níž slunce nikdy nezapadá.“ Kolonie v Karibské oblasti, Africe, Asii, Austrálii a Tichém oceánu byly řízeny z Londýna a vládl jim britský panovník. Do britských rukou se dostaly strategické přístavy, např. Gibraltar, Hongkong, Singapur, Aden a jiné. Velká Británie kontrolovala i životně důležité obchodní cesty, např. námořní cestu kolem Kapského Města do Indie nebo Suezským průplavem (přes Egypt) k plantážím kaučukovníku a koření v jiihovýchodní Asii.

 

 

Impérium poskytovalo Britům průmyslové suroviny a britská poptávka po koloniálních produktech, např. hedvábí, koření, kaučuku, bavlně, čaji, kávě a cukru vedla k postupnému obsazování mnoha zemí.

Indie se stala příkladem země, do níž přišli Britové za obchodem a ovládli ji. Byla nejcennější kolonií říše. V roce 1850 byla Indie pod nadvládou britské Východoindické společnosti a po povstání v roce 1857 se dostala pod správu britské vlády, která v Indii uplatňovala opatrnější politiku. Britští úředníci ponechali kontrolu zdejších záležitostí místním vládcům.

Britové si v roce 1882 podrobili Egypt, aby mohli kontrolovat Suezský průplav – cestu do Indie. Po povstání v jižním Egyptě, které vedl náboženský vůdce Mahdí (Muhammad Ahmad), pronikla Velká Británie v roce 1898 do Súdánu. Britové si vytvořili po celé řiši obchodní spojení – v každém přístavu působil agent, který organizoval přísun místních produktů na vývoz a připravoval trhy pro britský dovoz. Britské válečné loďstvo chránilo zájmy říše a bdělo nad bezpečností námořních cest.

Britský vliv se rozšířil do osad Střední a Jižní Ameriky a do Číny, kde byly obchodní pobočky. Královna Viktorie, která se v roce 1877 stala císařovnou Indie, horlivě podporovala zahraniční politiku koloniální expanze a upevňování říše. Na území, jež patřila k britské říši, přišlo mnoho Britů a tyto země postupně dostaly větší svobodu a podíl na řízení státu. Mnohé kolonie, zejména Kanada, Austrálie a Jižní Afrika, se staly spíše dominii než koloniemi a získaly určitou míru samosprávy. (dominium = označení samostatných států členů britského Společenství národů). Teprve až koncem 19. století se začaly některé země vymaňovat z britské nadvlády.

 

 

Titul indického císaře byl používán po potlačení indického povstání v roce 1876, když veškerá území Východoindické společnosti byla předána britské Koruně. Poslední, byť jen formálně vládnoucí Velký moghul, který sám používal titul indického císaře, byl totiž toho roku sesazen a přinucen emigrovat do Barmy, čímž oficiálně zanikla Mughalská říše.

Titul samotný zanikl až spolu s rozdělením Britské Indie na Indii a Pákistán v červnu roku 1947. Britský král od té doby používal titul krále Indie a krále Pákistánu.

 

Shrnutí

Délka Viktoriiny vlády – zhruba 63,5 roku, byla opravdu velmi výjimečná. Tato okolnost obzvlášť vynikne, pokud si její životní dráhu srovnáme s jinými významnými panovnicemi oné doby, které byly jejími současnicemi. Například s předposlední rakouskou císařovnou a českou královnou Alžbětou Bavorskou, zvanou Sissi.

 

 

Viktorie nastoupila na britský královský trůn v červnu 1837, v témže roce, ve kterém se narodila Sissi. Stalo se tak právě na Štědrý den, tedy více než 6 měsíců po nástupu královny Viktorie na trůn. Alžběta Bavorská tragicky zahynula v září roku 1898, Viktoriina vláda po této smutné události trvala ještě více než dva roky.

Během svého panování zažila Viktorie příchody a odchody deseti předsedů vlád. Největší oporou jí byl její manžel Albert l. I když jako princ – manžel neměl žádná práva, učinil z Viktorie královnu měšťanského pokroku.

 

 

Mnohostraně zainteresovaný princ Albert koupil v roce 1844 Osborne House na ostrově Wightu a dal ho podle svého návrhu přestavět a Viktorie se jezdila koupat do moře. Také často a ráda pobývala na skotském zámku Balmoral.

Když v roce 1861 Albert předčasně zemřel na tyfus, Viktorie byla velmi zoufalá a bylo pro ni těžké zůstat sama. Stahovala se postupně z veřejnosti, ale i přes svou bolest se dál věnovala panovnickým záležitostem. Její nejstarší syn a následník trůnu totiž nevzbuzoval mnoho nadějí, a dcera provdaná za německého korunního prince Bedřicha měla také různé problémy.

Britské impérium se během jejího panování desetinásobně zvětšilo, a ač v mezinárodním dění dochází ke krizi – Na Krymu, v Číně, v Africe, v Egyptě či na Balkáně, ekonomika v Britské říše stále prosperuje.

Viktorie se stala pro Brity symbolem kontinuity v době bouřlivých přemen světa, stala se symbolem nově se rodícího impéria, které svou rozlohou nemělo v lidských dějinách obdoby. To vše bylo nejlépe vyjádřeno při oslavách diamantového jubilea nástupu Viktorie na britský trůn, které uspořádal na její počest premiér Robert Salisbury roku 1897.

 

 

Těchto oslav se zůčastnili představitelé všech evropských mocností, z nichž mnozí byli s Viktorií v příbuzenském vztahu. Při tomto jubileu zůstala osmasedmdesátiletá královna před katedrálou svatého Pavla sedět v kočáru, přičemž před tím slavnostně otevřela první telefonní stanici v zemi. Královně se také přezdívalo „babička králů a císařů“ neboť mezi jejími vnuky byla ruská carevna Alexandra a německý císař Vilém II. Byla posledním příslušníkem hannoverské dynastie na britském trůnu.

V soukromém životě byla Viktorie velice skromná a poslední léta života trávila spíše v ústraní se svým věrným komorníkem a přítelem Johnem Brownem ze Skotska. Její smrtí 22. ledna 1901 skončila v britských dějinách celá jedna epocha, která vešla do dějin jako tzv. viktoriánské období a během níž se z Velké Británie stala první průmyslová a koloniální mocnost světa.

 

 

Byla pohřbena 2. února ve Frogmore Mauzoleu vedle svého manžela prince Alberta. Její syn a následník Eduard VII. pocházel ze sasko-kobursko-gotské dynastie. Roku 1917, za první světové války změnil její vnuk Jiří V. pod silným tlakem protiněmecky naladěné veřejnosti jméno rodu na Windsorská dynastie.

 

Zajímavosti

Jen dvě britské panovnice v historii dokázaly vládnout 60 let. Byla to královna Viktorie a nyní ji dorovnává Alžběta II. Obě dvě během své vlády musely čelit velmi podobným problémům a výzvám – jako ženy, jako manželky a především jako panovnice. Královna Viktorie žila a vládla ještě tři a půl roku po diamantovém výročí a dodnes je to tedy nejdéle vládnoucí britská panovnice. Alžběta II., pokud Bůh dá, překoná tento rekord v roce 2016.

Obě královny usedaly na trůn velice mladé. Královna Viktorie se ujala vlády v roce 1837 ve svých osmnáctinách, Alžběta, která původně královnou vůbec být neměla, usedla na trůn, když jí bylo pětadvacet.

 

 

Před korunovací Alžbětina otce tehdy desetileté dívce její vychovatelka předčítala zápisky královny Viktorie o její vlastní korunovaci. Dívenka tak později přesně věděla, do čeho jde. A zatímco se Alžběta se svou korunovací vypořádala s noblesou a ctí, uvedení mladičké Viktorie na trůn vůbec nešlo podle plánu a dokonce by se dalo označit za slušný trapas.

Mladinká Viktorie vůbec nevěděla, co má dělat, a šeptem se ptala na instrukce. Arcibiskup jí kem všemu navlékl korunovační prsten na špatný prst, takže Viktorie se téměř rozplakala bolestí. Aby mohla prsten vůbec sundat, musela si ruku zchladit v ledové vodě. Biskupové jí předali královské korunovační jablko ve špatnou chvíli a v jeden moment dokonce předčítající biskup otočil v knize dvě slepené stránky najednou a poslal tak královnu zpátky do převlékací kaple.

Při nástupu na trůn vnímal svět obě dívky jako půvabné a čisté bytosti. Jako panovnice se však musely vyrovávat s mnoha podobnými problémy. Například jak být tradičními manželkami a přitom si zachovat královskou svrchovanost.

Manželé královen z toho nevyjímaje, ti se třeba museli vyrovnat s tím, že nemohli svým dětem dát příjmení jako kterýkoli jiný muž v zemi. Alžběta i Viktorie si vybíraly z velmi omezeného okruhu nápadníků, přesto se obě vdávaly z lásky. Zatímco Alžběta si Philipa brala ještě jako princezna, Viktorie se vdávala za prince Alberta už jako královna.

 

 

Viktorie, narozdíl od Alžběty, která letos oslaví s Philipem 65. výročí svatby měla smůlu a se svým manželem se netěšila dlouho a poměrně brzy ovdověla. Po smrti manžela ztratila zájem o jakékoli veřejné dění, uzavřela se do sebe a stávala se neoblíbenou. Lidé se začali ptát, proč mají královnu platit, když pro ně nepracuje.

Podobný propad oblíbenosti zažila Alžběta II. v devadesátých letech, když se rozpadla hned tři manželství jejich dětí a královskou rodinu dennodenně propíral bulvár. Novináři si tehdy kladli stejné otázky jako lidé před více než sto lety – proč si vydržovat královskou rodinu a monarchie byla v krizi.

Obě královny si ale znovu dokázaly získat přízeň svých poddaných. Bylo to zlaté výročí, které vrátilo v roce 1887 královnu Viktorii zpět na výsluní. Padesáté výročí přijela na slavnostní banket do Buckinghamského paláce oslavit padesátka králů a královen z celého světa. Slavili i lidé v ulicích. Oslavy diamantového výročí pak byly o něco skromnější, vzhledem ke královninu chatrnému zdraví.

Narozdíl od ní Alžběta II. své 60. výročí slaví v plné síle a zdraví, a to je přitom o osm let starší, než byla tehdy královna Viktorie. Také je čím dál populárnější, a s ní i celá její rodina. Zářivý diamantový lesk tak znovu dostává i celá britská monarchie.

Ač anglické impérium už dávno není to co bývalo, Alžběta II. je stále oficiální hlavou 16 samostatných států. Patří sem: Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Jamajka, Kanada, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Šalamounovy ostrovy, Tuvalu a samozřejmě i Spojené království Velké Británie a Severního Irska.

Dle hist. pramenů a wikipedie zpracovalo st@tll 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Rath ist nicht frei Následující text: Bezmorální postkomunismus - plod osvícenství a komunismu »»»

Atllanka | Čtvrtek 24. 05. 2012, 09.10 | Britanie, Historie, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 5767x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.