Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Kozák v exilu

Nikolaj Andrejevič Kelin – Donský Kozák – Český lékař

 

Motto: Над Россией хрип и шумы… Над снегами медный зык.. Мечет колокол безумный.. Окровавленный язык.. Вьется по полю мятель.. Все маятель.. Залепила всю шинель.. Носит ветер стон и звон.. Вторит ветру крик ворон.. Стон и звон.. Крик ворон…... N. A. Kelin

 

Nikolaj Andrejevič Kelin

Nikolaj Andrejevič Kelin, se narodil 28. listopadu 1896 v bohaté kozácké rodině, ve stanici Kletskaja, Usť-Medvedického okresu Vševelikého Vojska Donského. Hlavou rodiny, výrazně ovlivňující životní názory Nikolaje a jeho sester, byl děd po mateřské linii, Josef Fjodorovič Kuzněcov, narozený v roce 1856.

 

J.F.Kuzněcov

 

Když se tvrdý a přísný praděd, Fjodor Ivanovič Kuznecov, dozvěděl, že se malý Josef naučil číst a psát, a vyhnal ho z domu se slovy: „Podívejte se na spratka – chce být chytřejší než táta!“ A poslal zvídavého chlapce pást dobytek. Ale dědeček Nikolaje Kelina nepásl stádo ve stepi dlouho. Cestou z Kavkazu do Petrohradu, jej uviděl donský generál Ilovajskij. Bystrý chlapce se mu zalíbil, a tak jej vzal sebou.

Uběhla léta a dospělý Josef se po účasti v bitvách u Plevny a Šipky, v rusko-turecké válce, vrátil na rodný Don a usadil se ve stanici Kletskaja.

Oženil se s černookou krasavicí Eufemií, a narodila se jim rovněž černooká krasavice, které přezdívali, pro její orientální krásu „turkyně“. Když jí bylo 16 let, Josef Fjodorovič se rozhodl vybrat vhodného zetě, který by mu nahradil syna. Vybral si Andreje Kelina, původem ze státních rolníků, kteří nebyli nikdy nevolníky, z obce Dolní Bílý Omut a Andrej pak byl po svatbě, na shromáždění kozáků stanice, přijat mezi ně.

Rodině se narodily tři dcery a syn Nikolaj. Jeho dědeček, Josef Fjodorovič, který se jako první z rodu naučil číst, měl velkou úctu ke vzdělání a Nikolaj si dobře zapamatoval jeho slova: „Podívej se, Koljo, věda je všechno. Před člověkem, který vystudoval univerzitu, musíš stát v pozoru. Zůstat sedět je neslušné. Chci z vás udělat lidi a ty budeš první v našem rodu, kdo vystuduje univerzitu. Pošlu tě do Švýcarska, jsou tam dvě města – v jednom vyučují francouzsky a ve druhém v německy“ (Josef Fjodorovič měl na mysli Curych a Lausanne).

 

 

Avšak válka, která v roce 1914 vypukla, překazila naplnění tohoto vytouženého snu starého Kozáka. Zatím co sestry Anfisa, Kateřina a Valentina absolvovaly lékařskou fakultu v Petrohradě, začalo se Rusku po Brusilovské ofenzivě nedostávat důstojníků, a Nikolaj opustil Imperátorský institut lesního hospodářství, aby nastoupil do Konstantinovského dělostřeleckého učiliště. Za spolužáky v tomto ročníku měl pouhé tři kadety, všichni ostatní byli studenti, inženýři, soudci.., zkrátka všichni ti, kteří se rozhodli stejně jako on, na výzvu vlasti odejít na frontu.

V lednu 1917, Nikolaje odveleli do druhé baterie, čtvrté záložní dělostřelecké brigády v Saratově. V únoru dostal rozkaz, aby se dostavil do Státní banky na Konstantinovské ulici, k dispozici plukovníkovi generálního štábu. Tam převzal velení stráže při přepravě zlatých rezerv ruského státu. Zlato bylo nakládáno do vagónů a posláno na Sibiř.

O mnoho let později se dozvěděl od předsedy československé vlády, Karla Kramáře, že je studium ruských studentů v Praze hrazeno úroky z části tohoto pokladu, neboť ji z Ruska přivezly české legie.

O několik dní později začala revoluce. Kázeň v armádě polevila, začalo lynčování důstojníků. V Saratově, byla formován třetí samostatný dělostřelecký prapor, určený k přesunu do Francie, na pomoc spojencům.

Ale revoluce změnila všechny plány Generálního štábu a dělostřelecký prapor byl poslán k 12. armádě na Severní frontě, nejdivočejší ze všech front druhé světové války. Tam se stal Nikolaj Andrejevič velitelem samostatné dělostřelecké baterie, sestávající z šesti japonských děl Arisaka. Stav baterie čítal 150 lidí.

Po Říjnové revoluci byly zrušeny důstojnické hodnosti, a všechny velitelské pozice byly obsazovány volbami. Nikolaj Andrejevič byl i tak zvolen velitelem baterie. Sousedním pěchotním plukům se to nelíbilo, požadovali okamžité odstranění důstojníka z velitelského postu a vyhrožovali, že přijdou nově zvoleného velitele „zvednout na bodáky“. Dělostřelci se však nazalekli a odpověděli jim, že je uvítají šrapnely svých děl.

Fronta se rozpadala a po geniálně demagogickém slibu bolševiků, že rozdělí půdu všem, kdo okamžitě přijde domů, se frontová linie prakticky vyprázdnila. Lenin tak splnil slib, daný německému generálnímu štábu, který s touto podmínkou financoval jeho bolševický puč.

 

 

V lednu 1918 přesvědčili dělostřelci Nikolaje Andrejeviče aby se vrátil domů, na Don, a dali mu jako doprovod dva kozácké průzkumníky. Toto rozhodnutí mu zachránilo život.

Musel totiž cestovat přes celé Rusko, kde právě zuřily revoluční vášně. Na každé větší železniční stanici vlak pročesávaly kárné oddíly, složené převážně z Lotyšů a Číňanů, kteří hledali převlečené důstojníky a inteligenci. Zatčení byli vražděni přímo na nástupištích. Pro naplnění takového osudu stačilo mít čisté nehty a vyčištěné zuby.

 

Don uvítal Nikolaje přesmutně.

Dozvěděl se o bratranci, který byl bolševiky zaživa zakopán do země, vyprávěli mu o masakru v Serebrjakovu, kde komisaři s námořníky a Lotyšskými střelci zmasakrovali 70 kozáckých důstojníků, prakticky všechny důstojníky v záložním kozáckém pluku.

Na jaře došla Kozákům trpělivost. Usoudili, že je pro ně nový režim naprosto neúnosný a ponižující, a tak zahájili povstání. Nikolaj byl nemocný, a pravdou je, že se nechtěl podílet na bratrovražedné občanské válce. Ale pak mu jeho děd se svou nezpochybnitelnou autoritou, řekl: „dělostřelečtí důstojníci jsou teď zapotřebí. Nejdeš ty – půjdu já. Don a svoji svobodu musíme bránit.“

 

Donský Kozák

A tak začala pro Nikolaje už druhá válka, Občanská. Mnohem strašlivější než ta první, světová. Hrozná nejen svou nesmírnou brutalitou ale i tím, že válčili Rusové s Rusy, že šel bratr proti bratru, syn proti otci. O tom nejhorším, co musel zažít, napsal Nikolaj báseň. Zde je její úryvek:

 

O čem zpíval umíráček

  • Над Россией хрип и шумы… Над снегами медный зык,
  • Мечет колокол безумный Окровавленный язык…
  • Вьется по полю мятель… Все маятель…
  • Залепила всю шинель…
  • Носит ветер стон и звон, Вторит ветру крик ворон…
  • Стон и звон… Крик ворон…
  • Вот подводят их… пятьсот… Следом тащат пулемет…
  • Гей, собаки, станьте в ряд, Командиры говорят…
  • Станьте в ряд. Говорят…
  • Кто расстреливать привык? Над снегами слышен крик…
  • Кто привык?… кто?
  • А-а-ааай, родименький, спаси! А-а-ай спаси…
  • Тише, сволочь,Говорят, – не проси…
  • Дать им сотни две плетей,
  • Чтобы были веселей… Гей!…
  • Вот обреченных ставят в ряд… Так хмуро вдаль они глядят,
  • Могилой будет край сугроба.
  • И пулеметы стали в ряд, Сейчас они заговорят
  • О том, как призрачна свобода…

 

24. prosince 1919 kozácký sbor, pod velením generála Tatarkina, zajal špatně připravenou divizi Rudé armády – asi čtyři tisíce lidí. V podmínkách občanské války nebyla možnost starat se o zajatce, navíc rudé kavalérie měly převahu a útočily. A tak bylo rozhodnuto zajatce postřílet v duchu hesla: „Když nepobijeme my je, pobijí oni nás…

Od té doby Nikolaj navždy nenáviděl jakékoliv zbraně a následně se snažil tak vychovat i své syny.

Bílá armáda ustupovala přes Kubaň, na jih a dále přes Kavkaz. V průsmyku Indjuk museli shodit do propasti děla. Po krátkém odpočinku na břehu moře byly zbytky Bílé armády převezeny do Krymu. Míst na lodích nebylo dost pro všechny. S těmi co zůstali se bolševici nepárali.

 

 

 

Uvazovali je po dvaceti ke kolejnicím a shazovali do moře. Z Krymu 2. Donská jezdecká divize postoupila na sever, výrazně pocuchala anarchisty Baťky Machna, dobyla Melitopol a porazila slavnou divizi Dmitrije Žloby. Samotnému Žlobovi se podařilo zachránit a uprchnout na kulometné bryčce. Ale Rudá armáda stále získávala na síle a o to silněji tlačila na Bílé. Opevnění na Perekopu se udržet nepodařilo.

 

Nastal čas evakuace z Krymu.

Míst na lodi bylo opět málo. Kozáci zabavili malé nákladní lodi určené pro pobřežní plavbu a v bouřlivém počasí přepluli za několik dní Černé moře. Na malé lodi nebyla voda. V podpalubí byl jen náklad cukru a sleďů. Kozáci pili mořskou vodou. Ale štěstí je neopustilo ani tentokrát a Nikolaj zůstal naživu. Kozáci pak byli posláni svými někdejšími spojenci z Konstantinopole do internace na ostrov Lemnos v Egejském moři.

Velení ruské armády a kozáctva neztrácelo naději, že se podaří uskutečnit proti bolševikům „Jarní tažení“. Proto se snažilo udržet disciplínu a bojeschopnost kozáků. Ale bylo to velmi obtížné. Kozáci byli hladoví. Francouzi odmítli své spojence dále živit, ruské loďstvo byla prodáno do šrotu, a výtěžek k obživě nestačil.

Nikolaj, spolu se svými kolegy, bývalými studenty, se rozhodl dostat z internace na ostrově za každou cenu, a jediná cesta vedla přes službu ve francouzské cizinecké legii. Studenti byli odesláni na předměstí Konstantinopole, kde měli prodělávat výcvik, ale Francouzi na ně záhy úplně zapomněli.

Bylo nezbytné vydělat peníze na jídlo. Ukázalo se ale, že to je téměř nemožný úkol. Pracovali na stavbách dvanáct hodin denně, ale vydělali jen na chleba, čaj, olivy, a občas i fazole. Někdy dostali zaplaceno podstatně měně než bylo dohodnuto ale nikdo si nestěžoval. Nebylo komu. Kozáci byli lidmi bez domova a mimo zákon.

Ale štěstí se ani zde Nikolaje neopustilo. V Konstantinopoli, na ulici Nişantaşı, se nacházela Unie ruských studentů, v čele s ruským akademickým uskupením. Byli tam profesoři a docenti z mnoha ruských univerzit. A byli v neustálém vyjednávání s vládami mnoha zemí, protože chtěli zajistit pokračování vzdělání pro ruskou mládež, z níž se skládal prakticky celý důstojnický sbor Donské i Dobrovolnické armády.

 

Český lékař

Nikolaj neměl žádné doklady o dosavadním studiu. Ale velice úspěšně absolvoval přijímací zkoušky a na základě doporučení profesora Jureviče byl zařazen do skupiny studentů odjíždějících do Prahy, kde jim bylo umožněno dokončit studia na Karlově Univerzitě.

Studenti byli 29. října 1921 naloženi do nákladních vagonů. V Bratislavě, byla celá skupina pozvána na večeři ve veřejné jídelně. A u těchto stolů s bílými ubrusy, se po mnoha letech opět mohli cítit jako lidé.

Zde se také dozvěděli více podrobností, o tom jak bylo organizováno jejich pozvání a výuka. V Praze byla založena organizace s názvem Ruská akce. V jejím čele stál na ruské straně, profesor Alexej Stěpanovič Lomšakov, přední světový odborník na parní kotle, na české – prezident Masaryk, Antonín Švehla, předseda Agrární strany a nezištný přítel Ruska, předseda vlády Karel Kramář.

Vláda České republiky tenkrát věřila, že komunistický experiment v Rusku brzy zbankrotuje a Rusko bude potřebovat profesionály s evropským vzděláním a orientací. Pro Československo byly důležité dobré vztahy s budoucím demokratickým Ruskem a mladí odborníci, vzdělaní v Československu, by se mohli v budoucnosti stát pojítkem pro oboustranně užitečnou spolupráci.

Po nezbytné desetidenní karanténě studenty uvítala Praha. Po děravých a mokrých stanech na Lemnosu a špinavých boudách Istanbulu se jim zdálo, že jsou v nebi. Ale nejdůležitější byla možnost pokračovat v přerušeném vzdělávání. Nebylo to však snadné. Bez znalosti jazyka museli se slovníkem překládat učebnice stránku po stránce. Ale ani knihy nebyly snadno finančně dostupné. Museli si je půjčovat na noc od českých kolegů a například anatomický atlas si překreslovat do svých sešitů.

 

 

Bylo nutné získat alespoň část peněz na nákup knih. A tak trávili dopoledne na přednáškách, odpolední hodiny na stavbě a v noci překládali skripta. Nicméně, zkoušky skládali vesměs na „výborně“ a většina z nich obdržela tzv. červený diplom.

Ovšem na druhé straně tohoto diplomu byla poznámka, že držitel tohoto certifikátu není oprávněn vykonávat placenou lékařskou praxi na území Československé republiky. Byla to iniciativa lékařské komory, která nestála o dravou konkurenci.

Čeští studenti se také k ruským kolegům chovali velmi chladné, ne-li přímo nepřátelsky. Obzvláště pak sympatizanti komunistů, kteří ruské studenty označovali za reakční verbež, která se snažila potlačit ruskou revoluci a není tudíž schopna duševní práce. Ale měli smůlu, ruští studenti byli na ne zcela korektní zacházení již dávno zvyklí ze své předchozí životní anabáze.

Po skončení studií se ale museli nějak uživit, a přitom neztratit kontakt s medicínou. Někteří z ruských lékařů tedy odjeli do Afriky, Jižní Ameriky či na Balkán. Nikolaj Kelin, který se mezitím oženil, chtěl zůstat v Československu. Pracoval proto zdarma v nemocnici v Hradci Králové, kde přespával v nemocniční prádelně a živil se zbytky jídel z nemocniční kuchyně.

Peníze tak mohl vydělávat pouze v létě, kdy obvodní lékaři odcházeli na dovolené a museli si za sebe zajistit záskok. Lékaři z okolních obvodů odmítali přijmout dvojí zátěž a tehdy právě nastávala příležitost pro ruské lékaře. Formálně, pracovali zadarmo, ale lékař, kterého zastupovali, jim obvykle vyplácel podíl z částky zaplacené nemocenskými pokladnami za léčbu pacientů.

A Nikolaj Kelin měl opět štěstí. Podařilo se mu během zastupování vyléčit několik chronicky nemocných pacientů, což se po mnoho let nedařilo oficielnímu obvodnímu lékaři. Napsaly o tom regionální noviny, a u ruského lékaře se začaly tvořit obrovské fronty.

Následně doktora Kelina pozval na návštěvu místní velkostatkář z Košetic Karel Prášek, bývalý ministr a člen senátu, který mu nabídl místo obvodního lékaře. Tomuto muži se podařilo vyřídit pro MUDr. Nikolaje Kelina nejen povolení k výkonu lékařské praxe, ale získat i státní občanství Československé republiky.

Doktor Kelin měl tedy zase štěstí. Mladá rodina se přestěhovala do provincie, a žila tam spokojeně až do začátku okupace země.

 

 

I se svou manželkou, Olgou se Nikolaj seznámil díky šťastné náhodě v příměstském vlaku. Slyšel ruskou větu, otočil se a vznikla láska na první pohled. Olga byla dcera českého hudebníka, který po absolvování pražské konservatoře přijel spolu se svým přítelem houslistou Otakarem Ševčíkem do Petrohradu na pozvání českého dirigenta Mariinského divadla Eduarda Nápravníka.

O několik let později vyhrál soutěž na místo ředitele konzervatoře v Kyjevě, kde se posléze oženil s českou učitelkou matematiky. Měli tři syny a dceru, Olgu. Jeden ze synů byl zabit v občanské válce, a další se s českými legiemi přes Sibiři, Vladivostok, a Terst dostal do České republiky, odkud se snažil o záchranu ostatních členů rodiny.

Podařilo se mu to, a tak do Prahy přijeli jeho rodiče, sestra a bratr. Neměli ani korunu, ale starému pánovi se v jeho 68 letech podařilo uživit výukou hudby a poté, co se stal jedním z prvních zaměstnanců Radiojournálu, předchůdce Českého rozhlasu, vydělal dost peněz na nákup bytu.

Když Nikolaj požádal o ruku Olgy, byl zprvu jejími rodiči kategoricky odmítnut s logickým argumentem, že manželství dvou chudých, kteří nemají žádné prostředky k živobytí, je holý nerozum. Ale kozácká vytrvalost zvítězila. Po přestěhování na venkov a získání lékařské praxe si novomanželé k sobě Olžiny rodiče přistěhovali, a ti pak u nich prožili klidné a spokojené stáří.

Nikolaj Andrejevič, ale nicméně stále tesknil po opuštěném Rusku. Tato touha jej přivedla k poezii. Několik knih jeho veršů vyšlo i v pražském kozáckém vydavatelství. Všechny vydělané peníze používal k vytvoření sbírky obrazů ruských autorů, které se v tehdejší době objevovaly ve velkém počtu na aukcích v Praze. Tyto obrazy přivezli čeští legionáři a diplomaté, kteří je ve většině případů koupili od hladovějících rodin umělců za šišku salámu a trochu cukru.

 

 

Jeho přátelé z občanské války, Konstantinopolu a Lemnosu byli roztroušeni po celém světě, ale stále zůstávali v kontaktu. Udržovali korespondenci, vydávali knihy a časopisy, a podle možnosti se i navštěvovali.

 

Poměrně idylický život první republiky však náhle skončil příchodem Němců.

Po útoku na Rusko se ruské lékaře pokusili Němci naverbovat k Wehrmachtu pro boj proti společnému nepříteli, bolševikům. Iniciátorem byl předseda Svazu ruských lékařů, Ivan Timofejevič Kamyšanský. Ale Kozáci MUDr. Čekunov, MUDr. Sejin a MUDr. Kelin tuto akci znemožnili. Štěstí je ani tentokrát neopustilo, skončilo to jen několika nepříjemnými výslechy na Gestapu.

Ke konci války nechtěla většina ruských lékařů čekat na masakr, který pro ně nepochybně bolševici chystali, a odjeli dál na západ. Kozák, Dr. Vichljantsev, vynikající chirurg, opustil nedávno postavenou vilu, oblékl sportovní oblek, v ruce jenom hůl a mávaje na lékaře a pacienty, kteří zaplnili všechna okna v nemocnici se rozloučil slovy:

"Odcházím od vás s holým zadkem, stejně jako jsem přišel. Užijte si bolševický ráj. Ale beze mně! "… Po mnoha letech si otevřel v USA soukromou kliniku.

Nikolaj Kelin se připravoval na novou emigraci důkladně. Měl ale mladšího syna, kterému ještě nebyly ani tři roky. Cestu autem vyloučil, protože po zkušenostech z válek věděl, že mu jej zabaví první ozbrojenec, kterého budou bolet nohy. U kováře nechal vyrobit sestavu ze dvou spojených jízdních kol a mezi nimi byla upevněna kolébka pro nejmladšího syna a nějaké jídlo.

 

 

Avšak po dlouhém přemýšlení se nakonec rozhodl nikam necestovat, ať se stane cokoliv. Nikolaj tehdy řekl: „Já nejspíš o hlavu přijdu, ale rodina zůstane naživu.“ Všechny cennosti byly zakopány, spálili všechny emigrantské časopisy i část knihovny. Část obrazů byla uschována u českých přátel a rodina čekala co bude dál…

 

V Praze začalo zatýkání již 10. května 1945.

Seznam emigrantů poskytla Policie Československé republiky. Čekání netrvalo dlouho. Koncem května přišli čeští četníci a převezli Dr. Kelina na místní komandaturu. Po výslechu a konstatování, že bude nejspíš oběšen, jej předali do SMERŠe.

Ale štěstí jej zase neopustilo. Náčelníkem místní jednotky SMERŠ byl donský Kozák Kavylin. Po přečtení všech zabavených knih poezie, které zatčený Kelin napsal, se rozhodl krajana zachránit. Všechny básně byly jen o Donu a Rusku, plné bolesti ze ztráty domova a vlasti. Kelin byl propuštěn, ale Kavylin jej musel zachraňovat opakovaně.

Na sbírku obrazů totiž dostal zálusk velitel místní posádky Rudé armády který už úspěšně vybíral výpalné od místních továrníků z Humpolce a nejbohatších lidí okresu. Pro obrazy, a další majetek se tento aktivista dostavil s četou samopalníků a několika nákladními automobily.

Nikolaj měl opět štěstí, protože u něj byl právě na návštěvě velitel SMERŠ, Stěpan Kavylin, oblečený v uniformě kapitána a s ním několik jeho podřízených Jejich setkání s velitelem posádky bylo komické, a loupeživý major Gončaruk s omluvami zmizel za posměchu řidičů SMERŠe. Ukázalo se, že uniforma kapitána byla součástí konspirace kontrarozvědky a její nositel Kavylin měl hodnost generála.

 

Zázrak? A nebo člověčí touha po životě ve svobodě?

Klikni do středu obrázku

 

Po odchodu SMERŠe z ČSR byl Nikolaj Kelin zatčen znovu. Tentokrát českou kontrarozvědkou.

To už poblíž nebyl nikdo, kdo by pomohl, a tak si Nikolaj poseděl od 6.prosince.1945 do května 1946. Propuštěn byl pro nedostatek důkazů a po peticích podepsaných předsedy MNV a pacienty z jeho obvodu. Ukázalo se, že zatčeni byli všichni spolupracovníci novin, „Kozácký věstník“ kde, bez souhlasu autora v roce 1942 vytiskli několik básní Nikolaje Kelina. Pak byl zatčen znovu, ale tentokrát se už vše vyřešilo rychle a rutinně.

V Československu proběhly v roce 1946, volby a v nich drtivě zvítězili komunisté. K MUDr. Kelinovi se místní obyvatelé chodívali radit. Stejně jako ke knězi a učiteli. Nejbohatší sedlák v obci se mu svěřil, že bude volit komunisty. Na otázku proč, odpověděl s nevyvratitelnou logikou, že:

„Komunisté přece slibují rozdělení velkostatků. A já mám sice hodně polí, ale málo luk.“ „Ty louky si nejspíš stihneš koupit. Ale pole ti seberou do kolchozu a tebe seberou taky,“ namítl jsem. To budoucího kulaka rozesmálo: „To je možné jen ve vašem pitomém Rusku. U nás to nikdy nedovolíme…“ Uvěřil až v uranových dolech.

 

Začalo budování reálného socialismu.

Když se zabavovaly majetky odsunutých Němců a Maďarů, publikum jásalo. Při zabavování půdy a továren těm nejbohatším, publikum aplaudovalo. Když došlo na střední zemědělce, Češi zpozorněli. Ale až po vypuknutí totální kolektivizace zemědělství, až když došlo na všechny, včetně krejčích a ševců, publikum poněkud zbledlo.

Vznikalo množství politických anekdot, což nastává vždy, když do Čech přicházejí špatné časy.

 

 

Po Stalinově smrti režim trochu povolil, a Nikolaj Kelin začal žádat o povolení k cestě na Don, aby ještě spatřil své blízké, kteří přežili „rozkozačování“, což byl eufemizmus používaný bolševiky pro genocidu kozáckého národa.

Stále ještě byly naživu matka, sestra a další sestra, která se po amnestii se vrátila z GULAGu. S využitím všech možností vděčných významných pacientů se v roce 1957 podařilo získat dlouho očekávané povolení. Odcestovali spolu s nejmladším synem Alexejem.

 

První dojmy byly velice silné.

Země se změnila k nepoznání. Stopy po válečných škodách byly téměř zahlazeny. Ale změnily se vztahy mezi lidmi. Lidé se dívají mrzutě a nedůvěřivě. Cizinci jsou patrni z dálky. Za Nikolajem Andrejevičem běhaly party kluků a křičely: „Hele, děda chuligán“, Jak se ukázalo, mohla za to šířka kalhot obvyklá v Evropě ale nepřijatelná v SSSR.

Na tržišti byli cestovatelé zatčeni pro fotografování exoticky uspořádaného stánku s masem. Obvinili je ze špionáže, ale po zásahu shora byli propuštěni. Bylo smutné a depresivní sledovat, jak se představitelé moc chovají přezíravě k lidem. Člověk byl jen bezprávným a němým šroubkem v mašinerii státu, nebo také pouhým hnojivem pro pěstování světové revoluce.

Bylo těžké si představit, jak bude probíhat setkání matky a syna, po čtyřiceti letech odloučení a utrpení. Ale realita byla víc než prostá. První slova matky: "Kde jste se tak zdrželi? Čekám tady na vás s obědem a všechno už mi vychladlo… Ani slovo navíc, jen suchý a krátký polibek. Tak dlouhé odloučení a prožité hrůzy ničí dokonce i nejtěsnější rodinné vztahy. Matka a syn prožili zcela odlišné životy a odlišná trápení, takže si přestali rozumět a museli k sobě znova hledat cestu.

Překvapila i sestra Kateřina, která se nedávno vrátila z Gulagu, kde strávila 14 let a přišla tam o zdraví. Dostala omluvný cyklostylovaný dopis s vysvětlením, že šlo o přehmat v důsledku kultu osobnosti. Bez podpisu. Byla překvapivě klidná a vyrovnaná, „Podívejte se, nejen že mi vrátili všechna práva, ale ještě dali odškodnění – 120 rublů. Koupila jsem si za ně hodinky a dokonce i plášť..“ Hodinky jí ale sebrali ve vlaku lupiči, které rovněž propustili z tábora. Vskutku nekonečně trpělivý a smířlivý je ruský člověk.

 

 

Po předběžném telefonátu se otec se synem rozjeli k Michailu Alexandroviči Šolochovi, s nímž si Nikolaj Kelin dopisoval. V domě Šolochova Kozáky přivítali jako blízké. Rozhovory se týkaly především Kozáků, jejich minulosti a budoucnosti.

Hodně se pilo, a Michail Alexandrovič si stěžoval, že mu kozácká emigrace vyčítá jeho hříchy mládí, účast na rozkozačování: „Ale já jsem přece kozácký nacionalista. Přimlouval jsem se za Kozáky u Stalina. od té doby nemuseli sloužit v trestných rotách a směli i k letectvu a technickým jednotkám..“ Další noc strávili u Donu, lovením ryb, jejich přípravě na ohni a zpěvem starých kozáckých písní. Následující den se dohodli na příštím společném setkání v Praze.

Do Prahy a Karlových Varů Šolochov přiletěl v dubnu 1958. Podařilo se domluvit schůzku na sobotu, v sedm večer. Ale velvyslancovu tajemníkovi Kločkovi se podařilo setkání zabránit. V roce 1960 Šolochov ve Věšenské na Donu řekl: „Víš, bylo mi řečeno, že jste nepřišli. Je to škoda, opravdu jsem vás moc chtěl navštívit ve vaší Želivské stanici.“

Uběhlo dalších osm let, a začalo Pražské jaro roku 1968. Pootevřely se hranice. Doktora Kelina pozvali do Vatikánu. Poděkovali za záchranu života pátera Veselého, za péči o vězně z řad katolických kněží a jejich léčbu ve vězení, zřízeném v Želivském klášteře.

Z Říma se Nikolaj Andrejevič s manželkou vydali navštívit všechny staré přátele, s nimiž si mnoho let nesměli ani psát. V Paříži navštívili kozáckého básníka Nikolaje Turoverova, navštívili přátele Kozáky v Lyonu, Bruselu, v Německu. Nikolaj Andrejevič se vrátil do Želiva omládlý nejméně o dvacet let.

 

Stromy umírají vstoje

Ale jaro se překulilo do léta a 21. srpna na ulicích rachotily pásy sovětských tanků. Synové, jeden po druhém emigrovali do Německa. Nikolaj Kelin tento krok odsoudil. „V Československé republice jsme získali nový domov, novou vlast. Postarala se o nás, když nám bylo těžko. Teď je těžko jí. A vlast je jako matka. Ta se také neopouští v neštěstí.“

 

 

Bratři souhlasili a nejmladší syn Alexej se vrátil domů, aby rodiče nezůstali ve stáří sami, bezmocní a opuštění.

Nikolaj Andrejevič však od té doby stárl před očima. Chodil shrbený a stále mlčel. Napsal ještě báseň o smrti Jana Palacha. Později na tato slova napsal píseň Karel Kryl a ve dnech výročí úmrtí Jana Palacha, v roce 1989 zazněla na vlnách Svobodné Evropy.

 

 

To už ale dávno spočinul v kryptě pravoslavného chrámu na Olšanech. Po okupaci a emigraci svého syna už nechtěl dál žít. 9. ledna 1970 jej našli na prahu domu. Zemřel po pátém infarktu, cestou z ordinace.

A tak se Nikolaji Kelinovi splnilo jeho poslední přání. Přání zemřít vstoje. Stejně, jako umírají stromy, stejně, jako zemřeli všichni jeho kozáčtí předci.

Alexej Kelin 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se a pište… rádi vás na naší stránce uvítáme.

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Povstání na Donu Následující text: Tichý Don a Kozáci »»»

Atllanka | Neděle 19. 02. 2012, 10.55 | Osobnosti, Politika, Sovětské Rusko | trvalý odkaz | vytisknout | 4066x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.