Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Zrazený národ - Eduard Beneš a Vlasta Burian

Zvěrstva po „osvobození DO bolševismu“ 1945 –1948 a dále

 

Motto: To co dělí lidi dobré od zlých, nejsou hraniční kameny států, zemí a národů. Na jedné straně nejsou nikdy jen lidé zlí a na té druhé jen dobří. Ta neviditelná hranice probíhá v srdci každého z nás…

 

Příležitost dělá zloděje, Košický vládní program vrahy!

V den, kdy se vrátil Beneš s komunistou Salzmannem-Slánským a Košickým vládním programem, začalo pravé neštěstí pro náš národ..

Prolog:

Předseda soc. dem. strany a bývalý spolkový kancléř poválečného Německa Willi Brandt prohlásil na podzim 1961:

Z naší minulosti vystoupit nemůžeme. Nesmíme, ale na naši mladou generaci naložit a zanechat jí to, za co není zodpovědná. Co právem není ochotna převzít a nést.

Je to stejné jako u naší mladé generace, která s bestialitami v minulosti nemá nic společného. Našim hlasitým „revolucionářům“ nebo málo informovaným bych rád nastavil tyto řádky jako zpětné zrcátko a mírnil při tom přehnanost.

Mnozí i po ztrátě Slovenska, tedy už jen s polovičními bicepsy, dále hrozí neúnavně pěstičkou k Západu – ti naši „Vítězové na věčné časy“. Pravda, Německo sice válku prohrálo, ale zato vyhrálo mír.

Uznáme-li sami, z poctivosti – nikoli z kariérové podlézavosti, po přečtení popsaných zvěrstev zločinnost Košického vládního programu pana Beneše, pak ten známý a obsáhlý archiv záznamů z oné doby i se svědeckými výpovědmi vyháněných sudetských Němců uložený v Mnichově, nemusí nutně působit tak ničivě jako načasovaná, ale doposud nevybuchlá bomba. Včasná sebekritika a přiznání se ke spáchánému bezpráví může být klíčem k jejímu odjištění…

Zbyněk LUDVÍK 

 

Vraždit se mohlo – jen připomínat to je zločin?

V Chrudimi na náměstí byla po skončení války zadržena žena s děckem v náručí, mluvící lámanou češtinou, která se vzpírala být odvedena do tamního lágru pro Němce. Za pobytu v jiném takovém táboře někde u Brna zastřelili tam jejího 15-ti letého syna a proto se útěkem přes celé Čechy snažila zachránit alespoň to malé dítě.

Dav bez citu neuznal důvody jejího zoufalého odporu a začal jí kamenovat. Když pak už ležela na zemi, stále držíc své dítě v náručí, byla i s ním umlácena klacky. Nakonec ze všech těch kamenů ležících kolem, udělali nad mrtvými těly matky i dítěte mohylu a posypali ji koňským trusem.

 

Tvrdil studentům, že válka je zlá, ale bolševismus je horší

Všechny věznice v bývalém Československu v letech 1945–48 mají jedno společné: Bestiální zacházení s vězni. I mezi dozorci byli bachaři lidští, byli lhostejní a všude byli i dvě-tři bestie, zločinci, zvrhlíci dělající špinavou práci z rozkoše.

 

 

V Chrudimi to byli strážmistr Sopoušek (národní socialista) a strážmistr Havránek (sociální demokrat). Oba hromotlukové, vyšší, vyžraní, ruce jako lopaty, těžkopádný krok. V roce 1945 se museli uvěznění muži i ženy vysvléknout do naha, napochodovat na dvůr, zařadit se střídavě podle pohlaví a pohybovat se po kolenou s nosem v konečníku předchozího. Za vydatného mlácení pendreky…

Celý tento „žertík“ byl zinscenován pro zesměšnění českého profesora, katolického theologa dr. Josefa Hájka, internovaného za to, že studentům tvrdil, že válka je zlá, ale bolševismus se 40 miliony umučených v době míru, je mnohem horší.

Tento muž byl navíc nucen ukazováčkem sahat do pohlaví předchozí ženy, ten pak olizovat a vykřikovat: Dobrá k.., dobrá k… Po letech říkal: Němci se s nikým nemazlili, ale takové zvrhlosti, to si nevymysleli.

 

Vyvraždění české rodiny v Suché Lhotě na Litomyšlsku

V této vesnici žila poctivá rodina pana Jana Drymla. Měli jednoho syna a žil s nimi i starý otec paní Drymlové. Ve volbách roku 1934 byl ve vsi řádně zvolen starostou obce. Ne proto, že byl stoupenec generála Gajdy, ale že byl po celém kraji znám jako dobrý otec. Za války nikdo od nich neodcházel bez velkého pecnu chleba, celé vesnici půjčoval koně i s vozem zdarma. Byl oblíben i pro přímost. Gestapu se zaručil, že ve vsi žádní uprchlí zajatci a partyzáni nejsou. Ale byli, jen o nich nevěděl.

Vědělo se, že starosta Dryml má jako majitel honitby zbraně, proto si na něj netroufli. Náhle vzniknuvší „Partyzáni“ si tehdy ve vsi sehnali nějakého chlapa, aby šel požádat tajemníka obce, že potřebuje ke starostovi obce, aby s ním večer mohl něco projednat. Tajemník pan Janda nic netušil a šel s ním tedy za starostou. Bylo už na večer.

Tito „Partyzáni“, vedeni jedním uprchlým zajatcem, vnikli do dvora a když tajemník s oním mužem vstoupil do domu starosty, natlačili se do otevřených dveří a chtěli pana Drymla zastřelit. Jeho žena se před něj postavila, a volala že nikdy nikomu neublížil, vždy jen pomáhal. Partyzáni je postříleli všechny, i tajemníka Jandu. Na živu zůstala jen služebná a starý otec.

To se stalo v dubnu 1945, brzy do vsi dorazila Rudá armáda a všechny uprchlé zajatce co partyzánštili s partyzány bez milosti postřílela u obce Chotěnov. Bylo jich 68. Těšili se na konec války a na návrat do Sajůzu. Jak známo, Stalin neuznával zajatce. Tak jim prostě bylo vlastními odplaceno. Tyto informace poskytla autorovi ona služka, která je o 3 roky mladší než autor a v roce 1999 byla ještě na živu.

 

Vlasta Burian a Jára Kohout

Za první republiky a až do konce války jsme měli v Praze dva komiky: Vlastu Buriana a Járu Kohouta.

Vlasta Burian, byl vyšší, štíhlý, vždy elegantně oblečený a sklízel salvy smíchu za vtipy a okamžité nápady, vyprávěné s vážností a komickým hlasem. Jára Kohout rozesmával své publikum hlavně způsobem cirkusového klauna, občas i pestrým oblečením.

Oba herci natočili spoustu oblíbených filmů, oba měli svá divadla. Dva kohouti na jednom smetišti. Kohout inteligentního Buriana začal brzy chorobně nenávidět. Také pro jeho nepoměrně větší úspěch.

Do Buriánova divadla vzhledem k úrovni chodila převážně střední vrstva a pražská smetánka, kterou přitahoval a rozesmával k slzám i politickými, tendenčními vtipy. V té době hlavně na neoblíbeného Beneše.

O Burianovi se říkalo, že měl za války chodit na hony, kterých se zúčastňovali i Němci. Rovněž mu přitížilo, že se zúčastnil rozhlasové hry, kde měl zesměšnit exilovou vládu v Londýně. I přestože mu nic jiného nebylo prokázáno a v roce 1944 okupanti jeho divadlo zavřeli, v květnu 1945 těchto skutečností využil Jára Kohout. Měl konečně možnost se Burianovi pomstít.

Dal ho zavřít a pak, ozbrojen puškou, odvedl ho na odstraňování barikád v ulicích, kde již byli nelidsky týráni pracující Němci. Nutil ho do tempa, hrozil zastřelením a bil ho pažbou od pušky. A ta druhá, neznámá Praha, vylezlá náhle odněkud z krysích děr, Járovi Kohoutovi tleskala.

Na intervenci Jana Masaryka byl Burian po čase propuštěn, ale politici okolo Beneše nikdy nezapomněli a dokonce sám Beneš se zasadil o to, aby byl opět zatčen a souzen podle retribučních dekretů!

Na Pankráci seděl mezi esesáky a vrahy a dotáhl to tam až na konkaře. Celý den trávil mimo celu na chodbě, myl dlaždice a rozdával jídlo, kterému říkal Salakvarda. Jára Kohout s máslem na hlavě a jako Benešovec, utekl v roce 1948 na západ. Po roce 1989 se vrátil a zemřel v Praze.

Toto a mnoho podobných nespravedlností se tady dělo po válce, na základě tzv. Retribučních dekretů prezidenta Beneše. 90% procent souzených podle retribučních dekretů nebyli ani kolaboranti, ani zrádci. V těchto případech šlo především o majetky a o likvidaci pravice v Čechách po roce 1945!

 

 

Z vyprávění muklů

Dr. Antonín SUM (22 let), tajemník Jana Masaryka

V Kartouzích s ním na cele seděl mukl Josef Beran z Chrudimi, který vyprávěl, co říkal. O Janu Masarykovi mluvil s úctou, že to byl mírumilovný člověk, vynikající klavírista, obdařený darem improvizovat, což zdědil po své matce. Měl rád humor a tak o neformální lidský vztah nemusel usilovat, on skutečně neformální byl. Hned po tragické smrti Jana Masaryka skončil dr. Sum v žaláři na 22 let.

Vyprávěl, že když ho zatkli, myslel, že nepřežije, jak ho mlátili, i zuby mu vytloukli. Chtěli vědět, co všechno ví. Pokládali za nejlepší oddělit ho za mřížemi od okolního světa. Tvrdil, že na jeho uklizení měl hlavní zájem Beneš, dr. Sum věděl příliš mnoho o jeho intrikách a proto Beneš naléhal na ministra vnitra, aby byl internován a nemohl šířit tzv. desinformace proti vládním činitelům.

V Kartouzích dral dr. Sum peří s generálem Klapálkem, českým hrdinou od Tobruku. Dozorce tam byl mírný pan Bažant, bývalý francouzský legionář, který v té době už dosluhoval poslední rok do penze a bavení vězňů mezi sebou strpěl.

 

 

Dr. Sum tvrdil, že Jan Masaryk z hloubi duše nesnášel dva darebáky:

Prezidenta Beneše a jeho ministra obrany Udržala, agrárníka a líného vesnického „bagána“, jak mu říkal a za kterého ho měl i „starý pán“ – TGM (jak tituloval Jan Masaryk svého otce).

Přede všemi dr. Sum vyprávěl, že se už v Londýně dozvěděl od Jana Masaryka, že „starý pán“ nebyl s Benešem spokojen, protože často překračuje své pravomoci. Na příklad zakázáním dodávky už k odeslání připravených zbraní Polákům, když se po první světové válce Rudá armáda tlačila přes Polsko do Evropy.

Poláci se sice ubránili sami i bez těchto zbraní, ale Benešovi to pak nikdy nezapomněli.

Ze státní kasy čerpal enormní sumy peněz na podplácení jemu servilních důstojníků za donášení na ostatní nepohodlné generály a důstojníky, hlavně z řad legionářů. Ty pak s pomocí Udržala, jeho ministra obrany, dával na podřadná místa.

 

Do hovoru pak zasáhl generál Klapálek, onen hrdina od Tobruku z 2. svět. války, že to co dr. Sum vypráví je pravda.

Beneš prý nechával hlídat hlavně ruské a francouzské legionáře. V první republice jako první vyletěl generál Gibiš, po něm generál Husák, pak generál Konopásek. Z armády vyhodil i generála Medka, z místa na místo překládal generála Čílu nebo generála Petříka.

Kdo příliš hlasitě mluvil, byl dán do penze. Mnohé dohnal k chlastu, aby zaháněli pocit ponížení a nevděku za vykonané služby pro vlast v legiích. Plukovník Metod Plesky se upil. S mnohými se ženy rozvedly.

Já jsem tu hlavně proto, že jsem se po návratu z Anglie zastával generála Lva Prchaly a generála Ingra. Ti Benešovi pili nejvíce krev svým antibolševismem a on nesnášel jiné názory. Donašeči měli naopak zajištěný rychlý postup v armádě.

 

 

Po roce 1945, jak dr. Sum vyprávěl, navázal Beneš důvěrný kontakt s bývalým funkcionářem mládeže jeho národně – socialistické strany s advokátem Alexejem Čepičkou. Z poručíka v záloze se stal generál s lampasama, se souhlasem Klementa Gottwalda, jehož dceru si vzal. Generál Sachr nám o Čepičkovi řekl, že byl přitom homosexuál.

Takové hovory s vězněnými čelnými prominenty mnohé vysvětlovaly nebo potvrzovaly. Jan Masaryk tvrdil dr. Sumovi, že Košický vládní program sice podepsal, ale v domnění, že jako ministr bude mít možnost něco změnit.

Jeho babička, na kterou tak rád vzpomínal, byla moravská Němka. Dr. Sum se ve vězení dožil amnestie a byl propuštěn po 14 letech v roce 1962.

 

Jaroslav JOACHYMSTÁL (20 let)

Byl číšníkem v Paříži v restauraci Grand empereur od roku 1921, kam odešel z Prahy za prací. Osobním přítelem Jana Masaryka byl od roku 1925. Po roce 1938 po návratu se z něj stal hoteliér v Praze. Tam ho také hned po příletu domů v květnu 1945 navštívil Jan Masaryk a dlouho u něj pobyl.

Taxi, kterým přijel čekalo více jak dvě hodiny. Byl prý značně rozrušen a říkal, že ví, že si přijel domů pro smrt, že bude možná zapíchnut jako dr. Myslivec v roce 1925. Byl evidentně sledován, protože hned druhý den na to byl Joachymstál zatčen.

Během výslechu mu byly vyraženy všechny zuby.

Chtěli vědět, co všechno mu Masaryk řekl, i o Zorinovi, když tento byl v Paříži. Mlčel, věděl, že pokud promluví, podepíše nad sebou rozsudek smrti. Ve věku 57 let dostal 20 let jako retribuční, protože měl za manželku francouzku, dceru jednoho z vedoucích ultra-pravicové francouzské organizace Ohnivých křížů. V jeho restauraci se scházeli pražští vlajkaři. On sám také samozřejmě nebyl rudý.

Když byl Jan Masaryk vyslancem v Londýně, zavítal jednou do Paříže a zašel i do tohoto známého restaurantu neboť věděl, že je tam i česká obsluha z inzerátu v novinách. Číšník Joachymstál ho hned poznal, viděl ho v žurnálech v kině a jeho fotky v novinách. Přivítal hosta česky a Jan byl polichocen. Od té doby k němu jezdíval často a hovořili spolu o problémech.

Jardu od počátku zarazilo, že Beneše nenazýval jinak, než „ten Kožlanský podrazák“. Starý pán TGM si k sobě volal občas do Prahy svého syna, aby si mu postěžoval na problémy, které má. Jednou říkal, že Beneš má manýry jako Hitler a že mu komplikuje život. Nejvíce, že podtrhl jeho autoritu, když znemožnil dodávku zbraní a munice Polákům, bránících se při vpádu Rudé armády na polské území. Prý v zájmu „neutrality“.

Stěžoval si Janovi, že často jedná za jeho zády. Byla by to prý kniha, co mu Jan vyprávěl. Číšník Jaroslav nedal na Jana Masaryka dopustit, pro něho to byl lidový člověk, dobrý, přímý, kavalír a skutečný demokrat.

Několikráte po válce během návštěvy u něj v Praze Jan opakoval, že ví, že ho zamordujou, jako dr. Myslivce, protože ten Kožlanský skřet (Beneš) peče se sověty a on (Jan) toho moc ví.

Nemýlil se.

Jednou se ho prý Joachymstál zeptal, proč se neožení. A Jan prostě odpověděl: "Na co? Mě stejně jednou odprásknou jako dr. Rašína. Je třeba, aby po mně jednou děti brečely a po ženě někdo plival? Starý pán mě stále nutí do politiky a já o to nestojím, ale prát se s ním nemohu”.

V létě 1926 se Jan zastavil opět na kus řeči a při tom ostře odsuzoval odstranění generála Gajdy z armády. Prý nemůže pochopit, co ten Kožlanskej proti Gajdovi má, má fůru metálů, které jistě nedostal zadarmo, tak mu je prý asi závidí.

Také vypravoval, že jeho odvolání z USA mělo svůj důvod, že tam za ním přišla delegace Čechů a Slováků a chtěla objasnit, kam přišlo více jak 6 milionů dolarů, vybraných v USA na odboj proti Rakousku. Kam to TGM po převzetí dal a k čemu to užil.

Dlouho žádná odpověď.

Protože delegace přišla ještě několikrát pro odpověď, začal i Jan naléhat. “Starý pán” mu napsal, že je předal proti podpisu Bnešovi v Paříži. Po této zprávě byl Jan Masaryk z USA okamžitě odvolán a Benešem mu bylo svěřeno zastoupení v Londýně. V roce 1925 se Masaryk sešel s majorem Šteflem v Paříži. Od něho se dozvěděl o Benešem prohraných penězích v Monte Carlu – pokračování historie v sestřelení generála dr. Štefánika.

 

Proč musel zemřít Jan Masaryk (Volně dle st. P. S., Polygon, Zurich, 5–6/99)

Řešením problému „co s Masarykem“ se počátkem března 1948 zabývali na ÚV KSČ tři její přední funkcionáři – Rudolf Salzmann-Slánský, Bedřich Geminder a Osvald Závodský. Všichni tři pak skončili na šibenici. Ne za vraždu Masaryka, ale jako straničtí „úchylkáři“.

Masaryk na oko, aby neohrozil plánovaný útěk za hranice, nepodal demisi i přes stoupající vlnu násilí a zatýkání. Po jeho prudké roztržce s Benešem v Sezimově Ústí dne 6. března 1948, kterou odposlouchávalo STB a po rychlém odjezdu jeho přítelkyně Mrs. Davenport z Prahy (vnuceném jí Janem 7. března 1948) bylo STB jasné, že i on – ministr se pokusí o útěk. STB zjistila datum útěku stanovený na 10. března.

V úterý 9. března nařídil tedy Slánský po konzultaci s Moskvou prohlídku jeho bytu a zatčení. Touto akcí pověřil Schramma a Vávru. Vávra si pak pro akci „Masaryk“ vybral ještě další tři pomocníky. Když se po vykonaném činu, zcela zpackaném, Schramm pokusil Vávru a jeho kumpány potopit a dát zatknout, ti byli včas varováni a utekli ještě v březnu do NSR.

Ačkoliv byl Jan Masaryk od přírody málo odvážný, v zahraniční politice se choval rozhodněji než nemocný a rétorický „úředník“ Beneš. Benešově dobrovolně vstřícné a jednoznačně patolízalské prosovětské politice Jan trvale v Londýně oponoval. Dal svůj podpis pod zločin zvaný Košický vládní program v domnění, že dokáže něco změnit.

V poválečné vládě Národní fronty, které říkal Národní náhubek, byl jako ministr opakovaně porážen a přehlasován.

 

 

Beneš se v roce 1944 vzdává Podkarpatské Rusi, čemuž Masaryk vehementně odporuje. Jan hraje americkou kartu a žádá pomoc od USA a Velké Británie pro Slovenské povstání. Stalin zuří. Vidí ohrožení své zájmové sféry, se kterou najisto počítal.

I toto nám přineslo Benešovo osvobození do bolševismu!

 

Dr. Beneš nebyl T. G. Masaryk

Hodně lidí při přečteních těchto řádků, může tvrdit, že jsou namířené i proti TGM, jelikož ti dva byli nerozlučná dvojice. Není tomu tak, proto chci připomenout málo známou zásluhu TGM o náš stát a o náš národ.

Také po první válce si chtěli někteří „vlastenci“ hrát na siláky a vystěhovat všechny Němce, jak to vyplývá z pamětí prezidenta USA Hoovera. Tento nápad tlumočil prý Masaryk na pařížské konferenci v roce 1919, ale nedošlo k jeho realizaci. Při demonstracích sudetských Němců v roce 1919 zakázal do nich TGM střílet, řka: “Potřebujeme Němce na našem území, potřebujeme jejich továrny a jejich průmysl!"

Dnes již není důležité zkoumat zda důvodem byla lidskost, či respektování přání amerického prezidenta Wilsona mít v Evropě klid, nebo to, že mateřská řeč TGM byla němčina.Jeho matkou byla moravská Němka, bohabojná počestná žena. Česky se učil až ve 20 letech, ze slovníku. Opakuji, důležité je rozhodnutí, ne důvody ponechání Němců u nás.

Známá je věta TGM se zasloužil o stát. Je třeba k tomu dodat: “Ale hlavně o národ”.

Není třeba příliš bujné fantazie, aby si každý představil, jak by se k nám asi Německo potom zachovalo v roce 1939… Ne, Beneš opravdu nebyl Masaryk. Pan Beneš nám nezanechal žádnou beztarostnou budoucnost.

 

Prezident dr. Emil Hácha, další oběť Benešovy mstivosti

Také uvěznění 73 letého prezidenta dr. Háchy na Pankráci v roce 1945, řádně zvoleného po Benešově zbabělém útěku do ciziny hlavou státu, který se tímto uvolil převzít zodpovědnost za naší zem v tak beznadějné situaci, je další trvalá Benešova ostuda.

Hned po zvolení mu poslal blahopřejný telegram, ale pak se mu mstil. Za co? Že dr. Hácha držel 5 let místo něj hlavu na špalku? Beneš byl zbabělcem při porážce, ale teprve v době vítězství se projevila jeho charakterová labilita.

Po jednom „vyšetřování“, které dr. Hácha již nepřežil, byl vyřešen problém i dvojího prezidenství. Toho řádně zvoleného a v roce 1945 ubitého dr. Háchy, a v roce 1938 před ním odstoupivšího a nikdy znova nikým nezvoleného Beneše. Už ve středověku se při nejasnostech takto řešila „oprávněnost“ některých vladařů na trůn.

 

Kterak narudlý Beneš zavedl do záhuby i svoje věrné:

  • 1918 25. května poslal naším legiím do Ruska telegram: Okamžitě zastavit boje a viníky vydat bolševikům.
  • 1920 Po přepadení Polska Rudou armádou zakázal poslat u nás již pro ně připravené zbraně, prý v zájmu “neutrality”. Pomohli jim tehdy Francouzi.
  • 1922 Vymohl na našem parlamentu 10.000.000 Kč na pomoc pro SSSR.
  • 1922 23. června pronesl k legionářům řeč, že rozhodně odmítá jakoukoliv diktaturu zprava, ale připouští možnost diktatury zleva. Tím rozdělil legionáře na pravicové antibolševiky a na hradní, Benešovce.
  • 1924 Opět prosazoval, aby náš stát normalizoval vztahy k SSSR (poprvé už v roce 1920)
  • 1929 21. prosince vyhrůžka Gottwalda v parlamentu mohla přece dostatečně Beneše varovat před plány rudých. “Jednoho dne zatočíme s vámi právě tak, jako zatočili ruští bolševici s carem, s buržoazií a Kerenským”.
  • 1933 Umožnil SSSR vybudovat v Čechách centrálu jejich špionážní služby pro ohrožování Evropy s výsledkem v roce 1934, kterým byl atentát na Jugoslávského krále Alexandra.
  • 1937 Osobní udavačský dopis pro Stalina s upozorněním na údajné spiknutí armády v SSSR – maršál Tuchaševsky byl zatčen 22. května 1937
  • 1939 V září, tedy už jako naprosto soukromá osoba, slibuje SSSR kus našeho území, Podkarpatskou Rus.
  • 1943 Přemluvil prezidenta USA Roosevelta, aby zamítl Churchillův plán na rychlé ukončení války po dobytí Itálie přes Jugoslávii, kterou z části ovládali partyzáni. Pochodem na sever mohli pak USA a jejich spojenci snadno obsadit i střední Evropu – Maďarsko, Slovensko, Polsko a nás už o rok dříve. V té době byla totiž ještě Rudá armáda zadržována německou, hluboko na Ukrajině.
  • 1943 Smlouvou se SSSR proti vůli Anglie nás zaprodal do bolševické sféry
  • 1945 Beneš prezentován jako prezident demokracie se zakázanou pravicovou opozicí. Ovšem v demokraciích se zákazem komunistů se prezidentům spílá do diktátorů..
  • 1945 Do SSSR je odvlečeno 60000 tisíc Československých občanů, z nichž se jich už nikdy nevrátilo 40000! A také desetitisíce bývalých ruských emigrantů, žijících u nás od roku1918 jako českoslovenští občané. Z nich se nevrátil nikdo!
  • 1948 Jako vrchní velitel armády nepodnikl žádné protiopatření při bolševickém převratu v únoru 1948

Mouřenín vykonal povinnost, mouřenín musel jít. Přenechal zem bolševické zvůli. Přes všechnu jeho snahu nemluví soudruzi o něm dobře. Naproti tomu nekomunisté pociťovali jeho kolaboranství s bolševismem na vlastní kůži po celý zbytek života.

Beneš byl celý život kolaborant. Kolaborant s bolševismem a proto skutečný zrádce národa! Přehled Benešových dekretů

 

Rudolf Beran

Jak se prováděla retribuce ukazuje případ Rudolfa Berana, předsedy vlády do 27. dubna 1939, za války vězněného nacisty. Hned po zatčení v květnu 1945 mu byl konfiskován majetek i s podílem patřícím manželce.

Proti Beranovi, odsouzenému pak na 20 let těžkého žaláře, měl svědčit pro kolaboranství zatčený novinář Krychtálek později popravený za knihu „Bolševici, Beneš a my“ a sudetoněmecký poslanec Kundt.

Před soudem Krychtálek řekl:

Byl jsem bit, až jsem spadl na zem, že jsem nechtěl uvést svou výpověď v soulad s tím, co vypověděl týraný Kundt. Vyšetřovatelé tvrdili, že Beran musí viset, aby už nikdy znovu nemohla být založena Agrární strana.

Rudolf Beran zemřel v roce 1954 v Leopoldově, uštván k smrti na zástavu srdce, kdy musel dělat do nekonečna kliky a běhat po schodech, dokud se mu nezastavilo srdce..

 

 

Malý dekret – retribuční tresty do jednoho roku, se znamenitě hodil před volbami v roce 1946. Kdo byl podle dekretu obviněn, musel být ze seznamu voličů vyškrtnut. V Praze to bylo asi 15 tisíc osob, v celé republice 250–300 tisíc. Pozdější osvobozující rozsudky na volbách již nic nezměnily.

Celková bilance retribuce činí 132.549 trestních oznámení. V 713 případech byl vynesen trest smrti, 714 obviněných bylo odsouzeno na doživotí, dalších 19.888 do vězení na celkem 206.334 let.

111.207 případů skončilo buď osvobozením, zastavením trestního stíhání pro nedostatek důkazů, nebo aby byl umožněn odsun. Zde je také zahrnuto 31.973 případů pro neznámý pobyt obviněného nebo jeho smrt, převážně při útěku nebo umlácení při výslechu a během vazby.

Není známo, kolik padlo životů za oběť lynčování nebo pseudo justici různých tak zvaných „revolučních soudů“ v pohraničí, a při vyhánění Němců. Uvedená čísla jsou pouze dílčí. Pochybujeme, že se kdy podaří zjistit počet všech tehdy nezákonně postihnutých občanů.

 

Krvavé ruce soudruhů

 

  • Ve věznicích zahynulo více jak 15.786 osob
  • Státním soudem bylo odsouzeno na více jak 10 let 27.038 osob
  • Do táborů PTP 205.000 osob
  • Do táborů NP 192.000 osob
  • 23.600 vězněných a odsouzených živnostníků
  • 48.000 rolníků vězněných po konfiskaci usedlostí
  • Za náboženské přesvědčení internováno 528.000 osob
  • 17.300 nternovaných sester, farářů, biskupů, jezuitů a mnichů

 

Jestliže odhadujeme, že vedle takto zajištěných zůstali doma ještě 2 až 4 spolutrpící z rodiny, a z 15.000.000 obyvatel v roce 1945 odečteme 3.000.000 vyhnaných sudetských Němců a Maďarů, tak ze zbylých 12.000.000 obyvatel nám vyjde, že tehdejší republika měla minimálně 4.000.000 tak či tak postižených. To jest celá 1/3 obyvatel. Komunistická utopie skončila až po 40-ti letém vládnutí od deseti k pěti, bankrotem bývalé hospodářsky prosperující země a hlavně s totálně rozvrácenou morálkou společnosti.

Byli to stoupenci, členové a funkcionáři komunistické strany a jim přidružených organizací, odborů, Svazu protifašistických bojovníků a podobných, kteří za pomoci STB a jejich pomahačů páchali toto zkázonosné dílo.

Na závěr bych jen podotknul, že autora několikrát před smrtí po roce 45 zachránili komunisté z 1. republiky a že se stav našich věznic značně zlepšil po zvolení A. Novotného prezidentem, který sám byl za války v koncentračním táboře a člověk pro něj zřejmě ještě měl nějakou cenu.

Zavedl ve věznicích kantýny a začal alespoň s pomalou nápravou křivd pomocí amnestií. Přesto propuštění, především legionáři, se neměli jak živit. Jeden dostal důchod až po půl roce po propuštění 170 Kč, přivydělával si jako noční hlídač a přes den nosil cizincům zavazadla v Praze na Hlavním nádraží. Jeden byl dokonce nalezen v parku na lavičce – příčina skonu: smrt hladem..

Volně čerpáno z Černé knihy minulosti, autoři – Zbyněk Ludvík, Václav Bureš a další 

 

Perlička na závěr

Přes Plzeň se v roce 1945 vracela skupina Srbů pěšky, z Bavorska. Při procházení městem byli zadrženi hordou poloopilých „vítězů“ s páskou Revolučních gard na rukávě. Pažbami německých pušek se je jali postrkovat do předu a mlátili skupinu, které nerozuměli.

Když se tato skupina asi 15 mužů, napůl snědých a napůl světlejších blížila k Výstavišti, byla již doprovázena nenávistným křikem kolemstojících. V čele skupiny kráčel rázně asi 55 letý vyšší muž, inteligentního zjevu, s černým knírkem a prošedivělými vlasy. Přes záda křížem zavěšený toulec a v něm jakoby strčen slunečník. Poblíž stojící hostinský Hubáček na něj zaůtočil a plnou silou ho praštil přes záda dřevěnou nohou od stolu.

 

Udeřený ho odstrčil a zvolal:

  • Šta radite vi pokvarena česka nacijo! To vam govorim ja, doktor Milan Pašič iz Beograda!” Strhl toulec a vytáhl vlajku Jugoslávie, zamával s ní a pokračoval: Čuvačemu Jugoslaviju – a gde ste se vi borili, kukavice kolaboranti?
  • Co děláte, zkažený český národe! To Vám říkám já, doktor Milan Pašič z Bělehradu! My bráníme Jugoslávii – a co vy, kde jste vy bojovali, vy zbabělí kolaboranti?

 

Braňte moji Jugoslávii! – To byla po atentátu v Marseille v roce 1934 poslední slova umírajícího krále Alexandra, používaná Srby jako historický výrok vždy, když šlo o obranu Jugoslávie.

Atentátník byl Chorvat, vyškolený v Maďarsku, který jako sovětský terorista cestoval Evropou s českým pasem, vystaveným Moravcovou špionážní službou na jméno Beneš. Jen pouhá náhoda..?

zpracovalo st@tll 2011

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u vrchnosti tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Rudolf Höss - Smrt je mým řemeslem Následující text: Benjamin Kuras - Elisabeth Sabaditsch-Wolff »»»

Atllanka | Pátek 9. 09. 2011, 13.57 | Israel, Komentáře, Politika | trvalý odkaz | vytisknout | 5027x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Vlad Pátek 9. 09. 2011, 21.53

Je tezke napsat jakykoliv komentar k tomuto clanku. Myslim si, ze prizemni lide bez IQ jsou nejvetsi zhoubou jakekoliv spolecnosti, jakehokoliv naroda. Lide, ‚ted se sam pozastavuji nad tim ci to jsou lide‘ bez vzdelani, bez vychovy, bez moralky, bez citu, vzdy dokazali ublizit lidem vzdelanym, lidem s citem pro svobodu, atd. A to jen z jedineho duvodu a tim duvodem je nasili a strach.

Tito ‚lide‘ dokazi udelat takove veci, ktere si ten vzdelany ani nedokaze predstavit. Vse bylo jiz napsano a tez i zfilmovano. Mozna tusite o jake dilo se jedna. Ano je to Orwelova 1984.

Pokud se takovi lide dostanou k moci, neni jedine mozne vychodisko nez vzit zbran do ruky a vyvrazdit je. Neexistuje jediny kompromis. Jenze toho ti vzdelani nejsou schopni. A proto se dejiny stale opakuji. Protoze se stale rodi ne lide, ale hyeny. Hyeny, ktere se nezastavi pred nicim.

S pozdravem Vlad

[2] Chtěl bych
vitak69 mejl Pondělí 12. 09. 2011, 14.04

připomenout ještě jednu skutečnost, která stála za oním vyháněním Němců po válce.

Před válkou bylo u nás v Sudetech cca 3.000.000 Němců, po válce jich ubylo o muže, kteří padli na ve válce. Přesto to byla obrovská masa lidí, kteří by na našem území mohli volit. A je více než jasné, že komunisté by to na 100% nebyli. Jako národ jsme měli po vyhnání Němců obrovský náskok před Německem, jelikož naše území bylo válkou minimálně dotčeno.

A Němci nám zanechali po sobě spoustu továren ve výborné kondici, vybavené a udržované. Stačilo jen jedno-vyhrnout si rukávy a začít dělat. Jenže jsme provedli přesný opak, pohraničí se vyrabovalo, továrny se znárodnily a lidé se pouze naučili ještě více krást a ještě více o práci žvanit, než ji vykonávat.

Německo vstalo z popela jako bájný pták Fénix, jelikož tam si lidé ty rukávy vyhrnuli. Pravda, byly to především USA a jejich Marshallův plán, kdy v letech 1948–52 poskytly demokratickým státům více jak 13 miliard dolarů. Nejvíce obdržela Velká Británie-3,3 miliardy, Francie 2,3 miliardy, Německo 1,5 miliardy a Itálie 1,2 miliardy. Pomoc dostaly i ostatní státy, které o to stály. Plán pomoci předložil Marshall do Kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil:

"Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit z bezpečnosti a míru.“

Jednání byla velmi tvrdá. Další vývoj v Evropě dával za pravdu všem, kteří varovali před komunistickým nebezpečím. V únoru 1948 se chopili moci v Československu. Marshallovi pomohla i nevyjasněná smrt Jana Masaryka. 14. března potvrdil Marshallův plán americký Kongres v poměru hlasů 69 proti 17. 31. března jej pak jednomyslně schválila Sněmovna reprezentantů. Poté jej stvrdil svým podpisem prezident Truman.

Plán hospodářské obnovy Evropy (E. R. P.) běžně známý jako Marshallův plán dostal tedy zelenou.

[3]
Zuzana mejl Sobota 22. 10. 2011, 16.51
:-)
[4] Nejsem si jist zda je mozne takto jednoznacne Benese odsoudit...
Petr Lazecky mejl Sobota 29. 10. 2011, 13.03

Mam pocit, ze tento clanek hodnoti dobu p. Benese az prilis ocima soucasnika – to jest ocima nekoho, kdo vi, k cemu to vsechno vedlo.

Myslim si, ze p. Benes a jeho dektery byly predevsim produkty sve doby a jen tak je na ne treba nahlizet. Celkova atmosfera ve spolecnosti (a to ne jen u nas, ale v i cele Evrope ci Americe) byla tehdy „narudla“. Myslim si, ze z dobovych zaberu ci novinn lze vycist povalecnou spolecenskou flustraci z toho, ze tehdejsi spolecensky system byl schopen kratce po sobe vyprodukovat dve apokalypticke valky.

Myslim si, ze znarodnovani bylo heslo tehdejsi doby i mezi ne-komunisty. Lide zkratka verili, ze kapitalismus nefunguje. Preci i p. Masinova vstoupila do KSC po druhe svetove valce (coz je dnes voda na mlyn jistym zarytym odpurcum Masinu). Slo jen o to, ze nekteri lide pochopili co jsou komuniste zac rychleji nez ti druzi. Komuniste se doslatli moci prave diky teto celospolecenske poptavce. Ta mohly byt zivena i propagandou, ale dle meho nazoru si musime priznat, ze po valce lide obecne verili, ze soukromy kapital vede jen ke konfliktum a lide z jedne tehdejsi generace meli ze sve vlastni zkusenosti dost prikladu tento nazor podporit a ani moc nepotrebovali tu komunistickou propagandu. Lide tehdy opravdu potrebovali stavet mosty, rozbite cesty a tovarny a jsem presvedcen o tom, ze pisen „vyhrnem si rukavy“ od Voskovce a Wericha (ktere urcite nebudeme podeziral z toho, ze to byli komunisti, ale ta pisen je zjevne „narudla“ podle kontextu kdy vznikla) musela po valce zabirat.

Nesouhlasim tedy s tvrzenim, ze Benesovy dekrety otevrely cestu komunistum k moci. Pokud byl Benes levicoveho smysleni, tak to jeste neznamena, ze byl komunista. I kdyz z dobovych zaberu ci hesel tehdejsi doby to tak muze vypadat.

[5] Petr Lazecký
vitak69 Neděle 30. 10. 2011, 10.31

Většina článku je převzata z „Černé knihy minulosti“, kterou sepsali lidé, kteří v té době žili a vše prožívali, proto to není hodnocení očima současníka.

Bohužel i v období 1. republiky to byl Beneš, který prohlásil, že je proti diktatuře zprava, ale diktatura zleva by mu nevadila.

Dokonce i sám T.G.Masaryk pomáhal levici při volbách, když tvrdil: „Svět se točí doleva“. Samozřejmě, nikdo tehdy příliš nemohl tušit co se týká za slovem „komunismus“ či „bolševismu“. a T.G.M. určitě komunista nebyl, byl socialista.

Samozřejmě, že Benešovy dekrety a Košický vládní program otevřely cestu k bolševizaci naší země. Hned po osvobození si komunisté u nás obsadili nejdůležitější funkce, ministra vnitra, ministra nár. obrany a další. Komunisté dále s vydatnou pomocí ostatních levicových stran úplně zlikvidovali pravici, včetně Agrární strany, tím pádem obyvatelé venkova neměli koho najednou volit.

Pokud k tomu ještě uvěřili volebnímu programu KSČ v roce 1946 – že bude podporovat malé a drobné rolníky, podniky do 500 zaměstnanců. které nikdy nebude znárodňovat, podporu živnostníkům a podobně, tak bylo dokonale zaděláno na vítězství ve volbách.

Jinak Vám doporučuji přečíst článek ještě 1×, je tam naprosto jasně vysvětleno, čím Benešovy dekrety pomohly k vítězství bolševikům. :-(

[6]
hugo vavrečka Čtvrtek 16. 02. 2012, 09.09

Jen mu dejte co proto, Benešovi jednomu. Když byl taková svině, tak samozřejmě je možno zrušit i jeho dekrety a vrátit všechen zabavený kolaborantský majetek (viz havel a švarcenegger). Devadesát procent kolaborantů v tom bylo přece nevinně!

[7] Vavrečka a co dělala tvoje rodina?
ianus mejl Čtvrtek 16. 02. 2012, 22.55

Svěř se :-D 8-)

[8] Petr Lazecký
Petr Adamíra mejl web Pátek 16. 11. 2012, 16.07

Petře, ono i z pohledu dnešní doby se toho moc nezměnilo. Je hloupé myslet si, že když vezmem bohatství schopným, tak se budem mít líp. Levice, socialismus a další nesmysly nikdy k ničemu dobrému nepřivedly a nepřivedou

[9]
rita mejl Neděle 1. 02. 2015, 07.16

Zde je pravda o komunistech – http://halonoviny.com/

Nelze přidávat nové komentáře.