Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo X. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Chtěl jsem s tebou v malé chatě žít, chtěl jsem tě mít rád, a teď musím hrozby bachařovy denně poslouchat. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát…

 

Bory – Na sklonku podzimu

Z korekce mě pustili asi kolem 15. listopadu a do konce měsíce jsem dostával plnou stravu. Protože jsem hned po příjezdu na Bory skončil v korekci, ještě jsem neměl možnost se zapojit do budování socialismu na úseku draní peří. Tím pádem jsem ani nemohl spadat do skupiny neplničů normy a tudíž jsem měl právo na nezmenšenou porci.

Jirka byl ze zásady neplnič, co to je celá dávka ani nevěděl, a tak jsme se po dnech střídali. Každý z nás měl tedy jeden den celou, druhý den poloviční dávku, takže to celkem šlo. Jenže to jsem ještě nevěděl, jak to na Borech běží!

Bachaři Trepka s Valmem a Šepik s Brabcem mastili na noční šichtě karty a nebo dámu a kolikrát kdo prohrál, tolikrát musel na svém oddělení rozdat trestní dávky! Zdá se to být nemožné, ale všichni, kdo byli na Borech v padesátém roce, to zažili na vlastní kůži. No a tak po pár dnech zákonitě došlo i na mě. Prý jsem měl špatně ustlanou postel a špatně složené deky..

 

 

Na cele bylo ústřední topení, které hřálo asi dvě hodiny denně. Trochu dopoledne, trochu odpoledne. Jakmile bylo slyšet, že začalo bouchat v trubkách, přilepili jsme se k radiátorům jak pijavice a vychutnávali blahodárné teplo. Jenže topení mělo jen pár žeber, mám dojem, že byly čtyři a nebylo na něm místo pro oba. Jeden se opřel zepředu, druhý z boku. Šroub na radiátoru mě tlačil do zad v místě, kde má člověk ledviny, ale hřál příjemně a to bylo rozhodující.

Jenže co čert nechtěl, musel jsem jako každý nově příchozí jít k doktorovi na prohlídku. Vysvlékl jsem se do naha a lékař mukl mě začal pohlížet. Když jsem se k němu otočil zády, povídá: „Co to prosím tě máš na zádech?“ Nevěděl jsem co má na mysli. Zavolal dalšího lékaře na konzultaci. Měl jsem v oblasti ledvin tmavý flek o velikosti dlaně. Byla to sražená krev. Ptali se mě, jestli jsem pracoval s uranem a já že ano. Službu konajícímu bachaři řekli, že se jedná o nebezpečný nádor a zřejmě rakovinový. Musím okamžitě dostat větší porce jídla. Ten se jen ušklíbl a říká: „To by se mu líbilo! Předepište mu rybí tuk!“

Moje nejzazší vzpomínky na rybí tuk pocházely z dětství, když nám jej za války v obecné škole dávali na svačinu. Každý bez výjimky musel polknout plnou polévkovou lžíci a to bylo hrozné! Teď jsem se však na něj těšil, i když jsem nevěděl, co to se mnou udělá.

Vrátil jsem se zpět na celu celý nešťastný, že mám rakovinu a jediná léčba spočívá v rybím tuku. Jirka zvážněl a říká: „Jak to prosím tě mohli zjistit, že máš raka? Je to blbost, nenech si nabulíkovat nesmysly!“ Bylo to od něho milé, že se mě snažil ukonejšit, ale nedařilo se mu to. „Vytáhni si košili a ukaž mi ten nádor!“ Vykasal jsem si tedy košili a ukázal mu záda. Ten je odborně studoval a pak mi řekl, že mi ten nádor závidí, protože mi vynese týdně půl litru rybiny a pochechtával se.

Byl jsem z toho v pomykově, nevěděl jsem o čem mluví. Nakonec mi to vysvětlil. „Stoupni si k tomu ústřeďáku a opři se tak jak vždycky, když se topí.“ Udělal jsem to. „Ten flek je přesně na šroubu od topení a je zrovna tak veliký. Ty se necháváš pálit, jen aby sis vychutnal to teplo. Srazila se ti tam krev!“ Zůstal jsem stát jak opařený, ale radost jsem měl ohromnou.

Každý týden jsme dostali na celu půl litru rybího tuku a každý týden jsem taky musel na kontrolu, zda se nádor zvětšuje, nebo jestli se jim podařilo tou rybinou nádor zastavit. Doktoři samozřejmě věděli velmi dobře co to mám, neboť takových rakovin bylo na samovazbách hodně a všichni „postižení“ dostávali stejný medikament.

Jenže jistý jsem si stejně nebyl a tak, aby to bachař neslyšel, jsem se zeptal doktora, jestli je to nebezpečné. Odpověděl mi: „Lojzo, jak se přestane topit, tak to zmizí samo od sebe. Ale pak zase dostaneš rybí tuk na nízkou váhu. Měl jsem mít 76 kg, ale vážil jsem něco přes padesát, takže to mohl lékař snadno zdůvodnit. Radost byla veliká a já měl konečně jistotu, že to není nic nebezpečného.

Když už jsem u toho rybího tuku, kdyby ho nebylo, těžko bychom bez větších následků přežili. Jedli jsme jej tak, že se nakrájela denní dávka chleba na tenoučké krajíčky, ty se tukem potřely a posolily. Bylo to vynikající a kdo to neochutnal, neví o co přišel.

Musel jsem každý týden k lékaři na kontrolu. Paradoxní bylo, že nás na chodbě vždycky postavili k plakátu, na kterém jakási sličná kolchoznice se soudruhem manželem stojí u rozkvetlého stromu, drží v ruce bochník chleba, nůž a zřejmě chce ukrojit krajíc. Nad touto idylickou scénou byl nápis: "Nasytit, ale neplýtvat!“ Byla to ironie, nebo svérázný smysl pro humor?

 

 

Vánoce

Přišel prosinec a my dostali na celu tužku a papír a mohli napsat domů o balíček k Vánocům. Bylo to strašné. Počítali jsme dny, jak to může trvat dlouho než dopis zcenzurují, pak odešlou, než jej pošta dopraví, naši milí něco dobrého nakoupí a pošlou, pak opět služby pošty, cenzura a než nám balíčky vydají. Strašná doba, ale dočkali jsme se!

A co byla senzace, zásilky nedorazily zároveň a my jsme měli nejdříve pochutiny z jednoho, pak teprve z druhého balíčku. Vzpomínám, že když jsem se po dlouhých letech bavil s maminkou, vyprávěla mi, jak jí tekly slzy bolestí, že by mi toho chtěla tolik poslat, ale měla povolena jen dvě kila. Prosila na poště, jestli by byli tak hodní a vzali tříkilový a napsali jen dvoukilový, že tu váhu samozřejmě ráda zaplatí, že je to pro mě na Bory, do věznice. Ale strana a vláda byla i na poště neúprosná a tak se neprosadila. Zase jeden soudruh zasadil ránu imperialismu!

Přišly Vánoce a s nimi pořádný hlad. Stejně jako každou sobotu a neděli se i ve svátek vydávala studená večeře. Na oběd byla zase polovina z ničeho a na štědrovečerní večeři lžička marmelády. Druhý den se to opakovalo, proto jsme si radši přáli, ať je už po Vánocích, ať zase dostaneme aspoň ty čtyři lžičky hrachu nebo fazolí. To bylo trochu cítit v žaludku!

A co čert nechtěl, 30. prosince připadlo na sobotu, 31. na neděli a Nový rok, jakožto svátek, na pondělí. Tím pádem jsme dostali tři dny za sebou na večeři po jedné lžičce ředěné marmelády. Když mně ten chodbař plcnul tu moji porci do ešusu a zavřel okýnko, kterým se strava podávala, neudržel jsem se a povídám:

"Teda já až jednou vyjdu ven, tak budu ty bolševiky vraždit na každém kroku!“ Bylo to takové ulevení duše a bylo jasné, že bych to nikdy neudělal, ale najednou se otevřelo okénko ve dveřích a bachař povídá: „Tak se nebudu ptát, který z vás to řekl, ale ve čtvrtek jdete oba k raportu!“ Řekl jsem hned, že jsem to byl já a nálada mi poklesla k bodu mrazu.

U raportu mě přivítal již jako posledně náčelník nadporučík Šafarčík a když mě uviděl, řekl: „Nejdříve jste chtěl vraždit příslušníky Sboru na Jáchymově a teď i soudruhy civilisty? Třicet dní korekce, dvanáct půstů a dvanáct tvrdých!“ Padla na mě hrůza nejen kvůli tomu strašnému hladu, ale hlavně kvůli Brabcovi, protože jsem věděl, že jakmile se dozví, za co jsem ten měsíc vyfasoval, přizabije mě!

O to větší bylo mé překvapení, když mě odvedli do korekce a místo Brabce tam byl Kratochvíl. Pozavíral nás všechny na cely a po necelé půlhodině přišel za mnou. Otevřel dveře a já si řekl, že už je to tady! Ale nic tu nebylo.

Kratochvíl mi jen řekl: "Tak jsem si přečetl, za co jsi tady. Tos nemohl držet hubu?!“ Dal mi takový ten výchovný pohlavek, jaký se dává prvňáčkům ve škole, když něco provedou, zavřel dveře a nic. Ani dvoje klepnutí do dveří, abych začal dělat dřepy. Prostě nic a to celý měsíc!!

 

Dračí setba 4.část

 

Po návratu na celu mi Jirka ušetřil jednu denní dávku chleba, já se zase hned přihlásil k doktorovi, abychom dostali rybí tuk. Tím se poměry rychle zkonsolidovaly. Normu jsme nikdy nesplnili a náš život o trestní dávce pokračoval. Jedinou změnou v našem životě byly asi půlhodinové vycházky na vězeňském dvoře. To peří bylo přece jen zatuchlé a zapařené a smrdělo tak, že se to nedalo vydržet.

Museli jsme chodit po dvojicích s odstupem na předpažení. Nesměli jsme se bavit, jinak z toho byl raport a zase korekce. Jedno kolo nás nechali jít normálně, další bylo poklusem, abychom ztratili přebytečnou váhu, pak zase normální chůze a zas poklus. Když měl službu nějaký dobrý bachař, mohli jsme si udělat padesát dřepů, aby se nám zlepšila kondice. A ze sklepa se stále ozývalo: „Jmenuji se Rudolf Němec, bydlím….“

Po půlroce na Borech přišel chodbař a ptal se, kdo je Macek. Hrklo ve mně a už jsem přemýšlel, co jsem zase kde řekl, ale nic takového. Dal mi tužku a papír a že si mám prý napsat o návštěvu. Zažádal jsem si o maminku a těšil se moc na toto střetnutí se ženou, která mi darovala život, která celé toto utrpení prožívala mnohem více než já, neboť chtěla pomoct a nevěděla jak.

Už jednou, za války, prodělávala podobnou hrůzu. Tehdy její bratr a můj strýc utekl do Anglie a po celou dobu války se za něj modlila a kdykoliv byl v rodině nějaký svátek, měl na stole prostřeno, jako kdyby měl každou chvíli přijít. Dovedl jsem si představit, že to samé dělá i nyní pro svého syna!

Převlékli mě do jiných šatů a vedli kamsi, kde jsem to vůbec neznal. Byla to chodba uprostřed rozdělená katrem. Později jsem zjistil, že katr byl vlastně hranicí mezi civilem a námi mukly. Před katrem po pravé straně byly dveře do jedné místnosti, za katrem dveře další. Bachař mi otevřel, já vešel dovnitř, kde po levé straně stála metr vysoká dřevěná přepážka a nad ní sklo. Musel jsem si stoupnout asi metr před přepážku a čekat. Najednou se na druhé straně otevřely dveře a vešla maminka.

Udělal se mi v krku takový žvanec, že jsem nemohl ani polknout. Jen jsem se na maminku díval, ta si mě prohlédla od hlavy k patě a začala usedavě plakat. Měl jsem srdce těžké jako cent, tížily mě výčitky, jestli by nebylo lepší o návštěvu nežádat, než nechat ji prožívat toto utrpení. Musela se trmácet vlakem stovky kilometrů sem a zase zpátky do Zlína. A tak jsem se díval na maminku jak pláče, pak mi jen řekla, že mě tatínek pozdravuje a že Anička, tedy moje sestra, přijela také, ale že ji na velitelství nechtějí ke mně pustit. Musel jsem vypadat hrozně, když maminka nebyla schopná se uklidnit a celou návštěvu proplakala.

Bachař oznámil konec návštěvy a my se pohledem rozloučili. Jen jsem ještě ze sebe dostal: „Maminko, prosím tě, pozdravuj pěkně Aničku a doma tatínka!“ Musel jsem vyjít ven a neotáčet se. Sotva jsem vyšel, slyšel jsem, jak bachař zakřičel: „Co jsem vám říkal? Neotáčet se!“ Co chce? Vždyť jsem se neotáčel. Až potom jsem pochopil, že byl tak drzý na maminku. No jo, byl to správný soudruh.

Odvedli mě zpět a když mě Jirka uviděl, ani se neptal, jaká byla návštěva. Na nic se neptal, já mu nic neřekl a myslel jsem jen na maminku a Aničku, jak se teď odebraly někam na nádraží a hřálo mě vědomí, že alespoň několik hodin budou ještě v mojí blízkosti.

 

Hůře než králík v kotci

Uteklo pár dnů, návštěva už byla uložena do vzpomínek a nastaly všední časy. Drali jsme peří a stále špekulovali nad tím, jak se dostat do nemocnice, protože tam se dávaly celé porce jídla a my jsme chtěli za každou cenu zkusit, jaké to je se plně najíst.

 

 

V žoku s peřím se nacházely i kousky škvarků zkaženého tuku, jak ho té huse vytrhli při škubání. Zapáchalo to jak hrom a Jirka prohlásil: „A je to tady! Já ty škvarky sním, dostanu žloutenku a prožiju v nemocnici aspoň měsíc!“ Něco tak hloupého jsem už dlouho neslyšel a spíš jsem se domníval, že to říká jen tak ze špásu. Nezdálo se mi možné, že by na světě byl člověk, který by byl schopen něco takového jen očichat, natož spolknout. Jen jsem zakroutil hlavou a prohlásil, že už z těch Borů zblbnul.

Nasbíral si jich z načatého žoku plnou hrst, zbavil peří a vyskládal si je na stůl. Začal mě přemlouvat, abych udělal totéž a pár škvarků si připravil. Zapáchalo to tak příšerně, že bych k tomu nikdy nenašel odvahu. Vzpomněl jsem si ale na vyprávění starých mazáků vojáků, že když se chtěli ulít z cvičení, dali si do skleničky s vodou pár špačků z cigaret, nechali je patřičně vylouhovat a pak tu vodu vypili. Měla se z toho dostat vysoká horečka, která trvala několik dnů, ale přitom měla být naprosto neškodná.

Proto jsem se rozhodl pro tuto alternativu, načež Jirka začal šílet, že je to plýtvání tím nejdrahocennějším co máme na cele, ale já byl neústupný! Nakonec jsem sám vycítil, že se Jirkovi moje myšlenka s nikotinem zamlouvá víc než ty jeho “škvarky“ a tak jsem mu navrhnul, aby s nimi počkal, až co ten nikotin udělá se mnou. Pak se může rozhodnout.

Bylo právě po obědě, my měli na cele ještě prázdné ešusy, takže jsem jeden vzal, dal do něj trochu tabáku, zalil vodou a mnul prsty, aby se tabák co nejvíc vylouhoval. Pak jsem se rozhodl, že to vypiju i s tím tabákem, neboť se tím dozajista prodlouží doba účinnosti a já budu možná o týden déle pěstovat v nemocnici blahobyt.

Tekutina nevypadala právě vábně, proto jsem pro jistotu vytáhl ze zdi žanek, nadechl se z hluboka a jedním rázem tu močku vypil. Reakce byla blesková. Ani jsem si nemohl utřít pusu a už to ze mě vyletělo i s oběděm. A špatně mi bylo celé odpoledne. Buď byl ten extrakt příliš silný, nebo byl můj organismus tak zesláblý. Nevím, ale už jsem nenašel znovu odvahu tento pokus zopakovat.

Jirka hromoval, litoval zničeného tabáku a několikrát opakoval, že to hned říkal. Popadl ty škvarky, polykal jeden za druhým, zapíjel je vodou až byla celá dávka v něm. A tak jsme drali peří, mně bylo špatně až do večera a stále jsem čekal, co to udělá s Jirkou. Tvářil se normálně, symptomy se neobjevily žádné. Každý den jsem mu musel zkoumat bělmo očí, zda už konečně začíná žloutnout, ale nic. Byl z toho nanejvýš zklamaný a tak se nám rozplynul sen o plném ešusu s jídlem a lenošení bez draní peří.

Přišel zase tak zvaný koupací den, na který jsme se strašně těšili, neboť jsme si mohli povykládat s dalšími mukly a dozvědět se něco nového. Nevím, kam kluci na ty nejnovější zprávy chodili, možná si je jen vymýšleli, ale v každém případě nás udržovaly nad vodou a posilovaly naši víru v lepší dny. V jedné místnosti jsme se museli vysvléct do naha a pak čekat, až se v druhé místnosti ze sprch vyhrne voda. Většinou jsme se moc nekoupali, ale jen stáli pod sprchou a snažili se získat co nejvíce nových informací, neboť čas určený na koupání byl jen pár minut a ty se musely intenzivně využít.

Toho dne jsem viděl, jak se velmi důležitě baví tři muklové a abych o něco nepřišel, šel jsem si k nim poslechnout nějakou tu zprávu. Jeden z nich mě uviděl a povídá: „Nejsi náhodou ten z toho útěku z Jáchymova, jak popravili ty čtyři lidi?“ Odpověděl jsem, že ano. Ten, co se mě vyptával mi řekl, že byl jako mnich na Mariánském klášteře. Jmenoval se páter Ondřej a vyprávěl mi v kostce o tom, jak jim ten klášter zabavili. V noci sklepním okýnkem jim dovnitř nanosili zbraně a druhého dne brzy ráno udělali prohlídku. Prý na základě udání. A ejhle! Sklep plný zbraní!

Vedení kláštera monstrprocesem odsoudili k mnohaletému vězení, a protože každý rozsudek Státního soudu končil zabavením majetku, získali potřebnou budovu, kde si mohli mezi koncentráky zařídit kanceláře Státní bezpečnosti a každého útěkáře či jiného provinilce mohli de facto hned na místě „zpracovat“ a kompletně s protokoly odeslat k soudu. V ten okamžik se mi vybavil pan lékárník z Vodňan, který obdobným způsobem přišel o lékárnu a svobodu.

 

Dračí setba 5.část

 

Jedno ráno se otevřely dveře a bachař nám všoupl na celu dalšího mukla. Už když se nám představoval bylo cítit, že je to nějaký cizinec a kultivovaný člověk. Představil se jako Mister Caspadeck a pracoval prý na americkém velvyslanectví v Praze, kde prováděl špionážní činnost. Ale hlavně byl spojkou mezi americkou vládou a vedoucími ilegálních skupin. Byl odsouzen k trestu smrti, ale naše vláda si netroufala rozsudek vykonat, neboť Američané hrozili, že nám zabaví zlatý poklad, který byl v Americe. Proto jej po rozsudku poslali na Bory a zrovna k nám na celu.

Trpěli jsme s Jirou mindráky, protože to bylo proti nám veliké zvíře a my úplné nuly, které nebyly schopny do jeho vyprávění zasáhnout, abychom se neztrapnili. Počítali jsme s tím, že jako Američan bude dostávat plnou stravu a my se s ním tak trochu přiživíme a byli jsme moc zklamaní, když první jeho oběd byl poloviční, stejně jako náš. Vrtalo mi to hlavou a tak jsem se jej rovnou zeptal:

„Pane Caspedeck, jak to, že když vás teď právě přivezli z Pankráce od soudu, máte hned trestní dávku?“ „Lojzíku, to je proto, že moje vláda dala vám Čechům jasně najevo, že jestli budu popraven, bude to mít nedozírné následky. Jestli ale zemřu někde ve věznici na nějakou zákeřnou chorobu, nic se vám nestane.“

Nerozuměl jsem tomu, ale čert to vem!

No a tak plynuly týdny, my s Jirkou poslouchali vyprávění pana Caspadecka až se jednoho dne otevřely dveře a bachař povídá: „Kašpárek, sbalte si věci, jdete na společnou!“ Zůstali jsme s Jirkou jako když dostaneme po hubě. On to byl nějaký magor, my mu to baštili, ale protože měl takové suverénní vystupování, tak jsme mu dokonale naletěli. Postupem času jsem se setkal s vícero lidmi jako byl Mister Caspadeck, ale to už jsem věděl co a jak a měli jsme z toho jen zábavu.

Přišlo jaro, po něm léto, tmavý flek z mých zad dávno zmizel. My s Jirkou stále drali peří a „neplnili“. Z korekce se pořád ozývalo: „Jmenuji se Rudolf Němec…“ a z venku za masívní zdí byl slyšet zpěv vojáků z nedalekých kasáren: „My kráčíme po Slovensku, domovem je příroda…“. Řvali jednu a tu samou píseň stále dokola nesčetněkrát za den, stejně jako Rudolf Němec z korekce.

Mívali jsme z toho sevřené srdce úzkostí a bezmocí a stokrát jsme si říkali, že kdyby přece jen došlo k otevřenému konfliktu mezi západem a těmito komunistickými zločinci, bylo nám naprosto jasné, že to žádný z nás nepřežije.

A jestli jsme si vyprávěli vtipy a smáli se, žertovali a vzpomínali na veselé historky z civilu, tak nám bylo úzko a byli jsme prodchnuti psychózou strachu, kterou vrchnost kolem sebe na každém kroku šířila. Popsat tuto psychózu je nemožné, ta se musí jenom prožít. Když se třeba králíci kočkují v kotci, tak jen proto, že nevědí, jaký osud je čeká. Že jednoho dne přijde chovatel, popadne je za zadní nohy a ranou do temene jim zlomí vaz. Proto i jejich skotačení je bezprostřední, neboť netuší, jakým způsobem bude jejich život završen.

U nás to bylo úplně něco jiného. My věděli, že náš humor je doslova šibeniční a jenom pohled na naši vrchnost, se kterou jsme byli denně konfrontovaní, tedy na Trepku, Valma, Šepika, Brabce nebo Šafarčíka dával tušit, že za nimi stojí obrovský vojenský potenciál a navíc šílená nenávist vůči nám a že by se nerozpakovali ani minutu udělat s námi krátký proces jako s tím králíkem.

Až po dlouhých letech jsem si uvědomil, jak snadný jsem měl život oproti těm starším ženatým, kteří měli doma manželku a děti, se kterými neměli žádné spojení. Já jsem byl sám, nemusel jsem přemýšlet, jestli mě žena nepodvádí a zda mají děti problémy ve škole a jak se dostanou dál na studia. Jistě, měl jsem rodiče, sestru Aničku, příbuzné, ale nebyl to ten nejbližší vztah jako k člověku, se kterým chcete prožít celý život. Do dnešního dne se stydím za to, jak jsem se rozčiloval a vyčítal těm starším jak dřou, jen aby vydělali co nejvíc peněz.

Já se za ně tehdy styděl, práci jsem sabotoval kde se dalo. Nedovedl jsem si představit, že bych měl uctivě smeknout čepici před těmi komunistickými vrahy, kteří se neštítili těch nejsprostších zločinů bez ohledu na stáří obětí, jak tomu bylo třeba u Jardy Kysely a nebo později u dědouška Průši v Leopoldově.

 

Rudolf Macek

 

Mohl jsem si dovolit peníze nevydělat, poněvadž na ruku jsem měsíčně nedostal víc jak pár korun a podstatná část, která šla na mé konto, neměla pro mě žádnou cenu, neboť naděje, že bych za takových podmínek vydržel 32 roků, byla absurdní. Těm starším a ženatým šlo o to, aby mohli své ženy a děti podporovat a to mi v tom mém hloupém mládí uniklo.

Slávka Kronuse, Vlastika Vejmělka a Oldu Vogela jsem vídával na vycházkovém dvoře, ale mluvit jsme spolu nesměli, jen jsme se vždycky pozdravili kývnutím hlavy. Vypadali jsme všichni nevalně, byli jsme vychrtlí a bledí, sluníčko jsme viděli jen těch pár minut na vycházce. Ale Slávek, ten byl úplně zničený. Byl jenom kost a kůže, chodil schoulený do sebe, zapadlý hrudní koš a první, co člověka napadlo bylo, že má tuberkulozu jak hrom. Ani jsem tenkrát netušil, že jej vidím naposledy.. pokračování zde

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Komunistické peklo IX. část Následující text: Božena Němcová »»»

Atllanka | Úterý 24. 01. 2012, 05.23 | Česko, Totalita, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 2395x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?