Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo VIII. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Chtěl jsem s tebou v malé chatě žít, chtěl jsem tě mít rád, a teď musím hrozby bachařovy denně poslouchat. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát…

 

Jáchymov část III. (čistě teoreticky)

Začal výslech. A jak jsem již řekl, tak čistě na hypotetické platformě. „Připusťme, že by se ti podařilo utéct a my tě nechytili. Tak co bys dělal? No to je přece naprosto jasné, chtěl bys zdrhnout do Německa! Tady bys přece nemohl žít a celý život se skrývat, tak bys koukal co nejdříve zmizet. No a čistě teoreticky. Byl bys teď v Německu, na volné noze. Co bys udělal? Hned bys letěl na CIC a to už jsi jednou udělal. Tam bys ze vzteku na nás vykecal všechno co víš. Že je to tak?“

Řekl jsem, že tomu tak není, neboť jsem jen o útěku hovořil, ale žádný jsem neuskutečnil. Ale pár ran, jak se odborně v jejich kruzích říkalo „do držky“ mě přesvědčilo, že se skutečně mýlím a že bych to „čistě teoreticky“ udělal přesně podle jejich návodu. Bylo mi zle, bolelo mě celé tělo, tak jsem řekl „čistě teoreticky“ že bych se tak zachoval.

V tu ránu se jim rozzářily obličeje. Ten jeden u psacího stroje zapisoval čistě teoretický rozhovor a druhý, který stál vedle, povídá: „No tak tady to máme. Pokus vraždy, velezrady a špionáže. Takže protokol můžeme uzavřít!“

S rozbitou hubou opatrně říkám: „Ale vždyť jsem byl na lágru, nic jsem neudělal, jen to, že jsem to neoznámil. Jaká velezrada a špionáž? A jak to, že vražda? Vždyť jsem na nikoho ani prst nepoložil!“ Pár facek mě přesvědčilo, že se mýlím, jen dělnická třída ne, a tak jsem protokoly podepsal, aniž bych je četl.

Po pravdě řečeno, směl jsem si je přečíst, ale nebylo mi do čtení. Bylo mi jasné, že mají přesný koncept, podle nějž jedou a všechno ostatní bylo bezpředmětné. Chystali proti nám velký proces a nemohli potřebovat, aby v něm figuroval nějaký mukl, který by byl souzen jen za to, že něco málo věděl a toto málo neoznámil. My všichni jsme museli před zástupci dělnické třídy stát jako vrazi a zaprodanci imperialismu s nenávistí proti všemu pokrokovému!

V praxi se zde uplatnil Murphyho zákon, který říká, že „Proti blbům není ochrany“. A dáš-li blbům neomezenou moc, jsou schopni zničit celou civilizaci. A v krátké době!

 

V padesátých letech, v době procesů inscenovaných komunistickou mocí po únorovém převratu v roce 1948 se stala hradišťská věznice místem utrpení stovek lidí z řad politické opozice i lidí zcela nevinných. Zatčení, zde byli trýzněni a vyslýcháni způsobem, který si v ničem nezadal s vyšetřovacími metodami gestapa. Dosvědčují to řady těch, kteří touto hrůzou prošly.

 

Vyvedli mě ven a zastavili se u Jardy, sundali jej a odváděli nás zpět na celu. Po několika dnech byly všechny protokoly vypracované a podepsané. Jen nás udivovalo, že když jednou vyvolali Tippla, odvedli jej sice také do prvního poschodí, ale ne jako nás. Na levé straně od katru byla malá místnost, co tam bylo ani nevím, a tam byl Tippl s jedním bachařem a stále tam cosi psal. Nebyli jsme z toho moudří, až se nakonec začalo proslýchat, že se rozepisuje o svých přechodech a o lidech, kteří mu pomáhali, včetně hraničářů.

Možná bych to snad ani neměl psát, ale na druhé straně by bylo také dobré dostat se ke spisům a protokolům z té doby. Jsou někde uloženy v archivu a jejich zveřejnění by snad osvětlilo, proč hodně lidí zbytečně trpělo.

Rozdělili nás podle nebezpečnosti a protože já se útěku nezúčastnil a tím pádem byl nejméně nebezpečný, byl jsem pověřen, abych chodil s Oldou Vogelem do lágru Mariánská pro stravu. Když to zjistili kluci ze světnice, na které jsme předtím společně bydleli, tak se vždy snažili nějak přichomejtnout a dozvědět se, co se s námi děje a nebo co s námi bude. Pokoušeli se nám podstrčit kousek chleba nebo cigaretu, ale nebylo to možné.

Byli jsme tak dobře střeženi, že k nám neproklouzla ani myš. Stravy bylo velice málo, ale byla. Na kuchaři bylo vidět, jak rád by nám ty porce vylepšil, ale nechtěl se dostat sám do průšvihu, a proto to neudělal. Jídlo prohlížel bachař, který šel s námi a po příchodu k vilce znovu.

Začali jsme chodit do práce. Hned vedle vilky byl zpola vykopaný sklep pro nějaké stavení obdélníkového tvaru asi tak pět, šest metrů krát deset, dvanáct a byl již hluboký možná metr. První výkopy začali zřejmě muklové útěkáři z devětačtyřicátého a začátku padesátého roku a my měli v jejich díle pokračovat.

Vyfasovali jsme krompáče a lopaty, dvě kolečka a začali budovat lepší zítřek. Nesměli jsme vylézt ven, jen ten jeden s naloženým kolečkem a po jeho vysypání na hromadu musel vlézt zase dovnitř. Byli jsme hlídaní po celém obvodu sklepa asi pěti bachaři a nebylo nám při pohledu na ně vůbec do smíchu. Byli ochotni použít okamžitě zbraně, aniž by měli k tomu nejmenší důvod. Vůbec neměli v úmyslu svoji nenávist vůči nám nějak maskovat.

 

 

Nejvíc to odnášel Jirka Janouch. On měl totiž na sobě tu uniformu bachaře a když jej při zatčení pořádně zmlátili, okamžitě ji musel vysvléct. Proto jej přivezli na tábor ve spodním prádle. Bachaři mu to nemohli zapomenout a fackovali jej na každém kroku, stejně tak Jardu Kyselu za to omráčení.

Jednou nás také odvedli do jejich kasáren, abychom tam vydrhli chodby a umývárny. Jirka šel s kýblem pro vodu a jen vešel do umývárny, vrhlo se na něj několik bachařů a tak jej chudáka dobili, že padl v bezvědomí na zem. Bylo nám všem zle a uskakovali jsme před každým z bachařů strachy. Jirka se později probral, ale museli jsme jej zpět na celu podpírat, jinak by nedošel.

Dny ubíhaly, my kopali a čekali, jak se náš život naplní. Že budeme postavení před soud nám bylo jasné, byli jsme jen zvědaví, kdy nás odvezou do Prahy.

V kasárnách měli také psy, vlčáky. Z boku vilky byla prádelna a v ní kotel na vyvařování. Dvakrát týdně jsem musel vařit psům jídlo. Byly to z nuceného výseku všelijaké ty vnitřnosti. Žaludky a dršťky a kluci mě hned pověřili, abych z toho strčil trochu do kapsy a donesl na celu. Bylo to ale tak strašně cítit zdechlinou a ten žluklý tuk na povrchu v hrnci…, že mi z toho bývalo na zvracení a nikdy jsem ani trochu neochutnal.

Tenkrát v padesátém roce byl v Krušných horách neobyčejně krásný a teplý podzim. Denně modrá obloha a teplo jako v létě. Byli jsme proto rádi, že můžeme být alespoň na čerstvém vzduchu, když už jsme museli bez odpočinku pracovat s krumpáči a lopatami tak vychrtlí.

Jednoho dne koncem září vidíme, jak k nám z kláštera vedou nějakého mukla, který se spíš potácel. Byl to útěkář z Evy a chytili jej. Měl obrovský monokl pod okem a vůbec byl patřičně „zpracovaný“. Bylo vidět, jak strašně rád by si lehl a odpočinul, ale místo toho musel za námi do výkopu.

Nám už se opuchliny a jelita ztratily, takže jsme byli na dané poměry celkem fit pro práci. Ten nový ale nebyl schopen udržet lopatu, natož krumpáč. Měl vysušené okoralé rty a náhle povídá: „Já mám strašnou žízeň, já to nevydržím a asi spadnu. “Na okraji výkopu stála pětilitrová láhev od okurek s vodou pro nás.

Řekli jsme mu, ať se jde za bachařem zeptat, jestli se smí napít. Poslechl, přišel k bachaři a povídá: „Pane veliteli, já mám hroznou žízeň. Mohl bych se prosím napít?“ Ten se na něj jen podíval a odpověděl: „Však tady stojí“ a ukázal na láhev. V ten okamžik, když mukl na láhev sáhl, se bachař rozehnal a vší silou jej kopl do obličeje. Vyrazil mu několik zubů a z úst mu začala vytékat krev.

Zasloužil si to. Zradil dělnickou třídu, chtěl pro celý národ svobodu, a když ji sám ztratil, chtěl utéct. Co s takovým člověkem!

Byly to dny plné zoufalství, ale byli jsme mladí s elánem do života a věřili, že to nebude trvat věky a naše situace se změní k lepšímu. K horšímu určitě ne, neboť jsme měli velmi málo vyvinutou fantazii.

 

 

Soud začíná

Přišel konec září a v ten den nás nevzali na práci. Cosi viselo ve vzduchu. Ještě v dopoledních hodinách bylo slyšet, jak před vilkou zastavilo pár aut a nějací lidé vcházeli do budovy. Pak nastal klid. Naše nervozita stoupala z minuty na minutu, až jsme se nakonec dočkali.

Přišli estébáci z kláštera a vyváděli nás do prvního poschodí, kde hned v několika místnostech seděli lidé, které jsme předtím nikdy neviděli. Měli před sebou hromadu spisů. Byla to naše akta a protokoly. Brzy jsme zjistili, že před námi je pražská prokuratura a to bylo zlé. Dalo se tušit, že s námi zamýšlejí něco nedobrého, neboť jinak by nás přeci poslali na Pankrác, tam nám přečetli žalobu a posléze odsoudili. Tak proč za námi jeli takový kus cesty sem?

Přišel jsem na řadu. Jeden se mě zeptal na jméno, vyhledal moji složku a podal ji dál – zřejmě prokurátorovi. Ten mi přečetl, čeho jsem se dopustil a podle jakých paragrafů budu souzen. Když s paragrafy začal, ulevilo se mi. Velezrada a špionáž byly číslo jedna a pět. Čím nižší číslo paragrafu, tím vyšší trest. Teď mi však přečetl, že budu souzen podle §78 a §86.

Nakonec jsem si řekl, že je to i spravedlivé, neboť jsem se žádné velezrady a špionáže nedopustil. Zeptal jsem se tedy slušně, s jakým trestem asi mohu počítat? Na to mi ten slušný prokurátor odvětil: „Máš třikrát návrh na provaz, ty pacholku jeden. A jestli se u soudu z jednoho vyzuješ, tak těm dalším dvěma neunikneš!“

 

 

Najednou jsem cítil, jako by mi smrt podala ruku. Bylo mi devatenáct a taková hrůza! Odvedli mě dolů a tam už čekalo další překvapení. Dříve, když jsme skončili práci, odvedli nás do sklepa, zamkli dveře cel, pak katrové dveře a nakonec nahoře masivní hlavní dveře vchodu do sklepa. Teď se to změnilo.

Podél celé zdi venku dělali muklové z lágru koridor, či lépe plot z ostnatého drátu. Zapouštěli kůly do země a na ně přivazovali pletivo. Vyrobili i dveře a když byli hotoví, přišel psovod a pustil dovnitř vlčáka. Pak zase přímo ve sklepě se usadil jeden z těch jáchymovských kovbojů se samopalem v ruce. Ale to až poté, co jsme byli všichni na celách. Vrchnosti bylo jasné, že člověk, nad kterým se houpe špagát šibenice, nemá co ztratit a pokusí se za každou cenu utéct i s nadějí jedna ku milionu.

Přišli za námi estébáci z kláštera a podle jejich chování bylo zřejmé, že jsou za nás do soudu zodpovědní. Otevřeli dveře cely a: „Stoupněte si vedle sebe a natáhněte pracky!“ Oldovi nasadili pouto na jednu ruku, druhou čelist pak Jardovi. Na druhou ruku mu dali další pouto a druhou jeho čelist nasadili mně. To samé šli pak provést s dalšími ve vedlejší cele. Bylo nás osm a tak poslední dva byli spoutaní samostatně.

Jenom my s Oldou jsme měli tu výhodu, že jsme chodili pro jídlo na lágr. Doposud byly naše porce opravdu maličké, jak se na zrádce sluší. Od tohoto okamžiku nám je zredukovali ještě víc. Možná proto, abychom tak zeslábli, že by nás přešla chuť na nějaký zoufalý čin.

Bylo mi hrozně. Začal jsem uvažovat o sebevraždě, ale jak se zabít? Jedna možnost byla, že cestou na lágr začnu utíkat a oni mě už sami zastřelí. Jenže rozum mi říkal – a co když tě jen zraní a odvedou zpátky do kláštera? Toto vědomí mě naplňovalo hrůzou a tak jsem to zamítl.

Jediná další možnost byla podřezat si žíly. Sledoval jsem tedy pozorně cestu do lágru, jestli náhodou neobjevím na zemi kousek skla, kterým by se mi to podařilo udělat. Měl jsem štěstí, místo jsem si zapamatoval a při cestě nazpět jsem se pro něj sehnul. Eskorta to zahlédla, neřekla nic a teprve když jsem se dostal k vilce a tam nás předávali, oznámili to.

Profilcovali mi kapsy a když ten kousek sklíčka našli, podali si mě. Začali mě fackovat a hulákat: „Tak ty už se nemůžeš dočkat ty spratku jeden?!“ Kopanci mě hnali do sklepa a ten den byl poslední, co jsem byl na lágru pro jídlo. Už mě tam nikdy nepustili.

 

 

Devátého října ráno nás všechny vyvedli ven a pak do kasáren. Dali nám ručník a mýdlo. Poprve asi po deseti dnech nám dovolili umýt. Vrátili jsme se a na chodbě ležela hromada nových muklovských uniforem. Mohli jsme si vybrat kusy, které nám nejlíp sedly a také jsme nahlásili čísla bot. Byli z nás fešáci a velitel estébáků si nás se zájmem prohlížel. Byl asi moc spokojený. Museli jsme se mu líbit!

Druhý den ráno nás naložili do autobusu a vezli prudkými serpentinami dolů do údolí, do Jáchymova. Tam autobus zastavil u školy, či co to bylo a v ní nás nahnali do nějakého sálu. Stály tam už připraveny lavice, na které jsme se posadili a najednou vešli muži se spisy a začali vyvolávat naše jména.

Byli to obhájci, od kterých jsme se teprve dozvěděli, že dnes začne probíhat náš soud. Můj obhájce mi řekl, že nemáme velkou naději a jestli se ke všemu přiznáme a projevíme upřímnou lítost, jen tak si můžeme zachránit život.

Po rozhovoru s advokáty nás vedli pěšky do kina. Venku na ulicích bylo hodně lidí, kteří si nás prohlíželi jako opice, ale žádné pověste je, nebo podobně..

Vešli jsme do sálu, který byl nabitý k prasknutí. Na pódiu podlouhlý stůl a židle. To pro vrchnost Státního soudu z Prahy. Pod pódiem řada židlí, kam jsme se museli posadit my. Na každého mukla dva bachaři.

 

 

Takže zleva doprava: bachař Tippl bachař, bachař Janouch bachař, bachař Kysela bachař, bachař, Kronus, bachař, bachař Vejmělek bachař, bachař Macek bachař, bachař Kodet bachař, bachař, Vogel, bachař.

Každý z nás navíc pouta po celou dobu procesu. O bezpečnost bylo tedy postaráno. Za námi provizorně zhotovené zábradlí a za ním v několika řadách bachaři z různých táborů a z jejich školy, aby věděli, čeho je třídní nepřítel schopen a že se neštítí ani vraždy. Aby věděli, jak s takovou sebrankou jednat. Za nimi pak sál plný civilistů – horníků a bůhví koho ještě.

Proces začal čtením jednotlivých obžalob, nacionálií a popisem našich profilů. Mám ten dojem, že soudu předsedal nějaký Pášek. Měl prý být pověstným soudcem a jeho rozsudky bývaly mnohdy hrdelní. Byla-li to pravda, pak bylo o našem osudu rozhodnuto už předem. Tato procedura trvala asi do odpoledne.

Soud se ujistil, že při výsleších nebylo proti nám použito násilí a že jsme protokoly podepsali dobrovolně. My na to, že ano, neboť jinak prý by musely být vypracovány protokoly nové a hrůza domyslet, co by následovalo.

Odvezli nás zpět do vilky, nasadili pouta po třech dohromady. Nemohli jsme spát, ale do hovoru nám taky nebylo a tak jsme si mlčením vybudovali takové malé soukromí, po kterém každý z nás doslova prahl.

 

Demokracie po Grebeníčkovsku (vsuvka pisatelky textu 14. 09. 2009)

Je úžasné, že já opisuji a vy jen s malým zpožděním pak čtete vzpomínky mukla, jednoho z tisíců, kterým kovaní komunisté ublížili. To je demokracie. A paradoxně k demokracii patří i to, že právě vychází kniha jednoho z nejkovanějších. Nemám slova a sílu napsat celý článek, brečela bych vzteky!

Lidé ji budou kupovat, možná z pouhé zvědavosti, a autor třeba svůj honorář vrazí do volební kampaně rudotřešňových dobrodějů. Soudruhu Grebeníčku, slibuji, že v mých obchodech vám z principu neprodáme ani kus!

 

Miroslav Grebeníček

„Nemám nic proti svobodě sdělovacích prostředků. Nikomu ji neberu, ale svoboda médií nemůže být svobodou obludných lží a účelových dezinformací. Není přece nadále únosné, aby mediální mašinerie účelově nasekala z nepohodlných lidí odstrašující fašírku bezcharakterních hovad, aniž by měla v rukou fakta a znala alespoň základní souvislosti.“

Proč je synáček té rudé sadistické zrůdy tak vysmátý?

 

Touto citací nám distributor knížku nabízí. Pane kolego Hejno i vy ostatní zdejší čtenáři, posuďte sami, má význam v naší republice vracet se v knihách ke komunistické historii, když trh si žádá cosi úplně z jiného soudku?!

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Tomio Okamura Následující text: Komunistické peklo IX. část »»»

Atllanka | Sobota 21. 01. 2012, 13.37 | Česko, Osobnosti, Komunistický teror | trvalý odkaz | vytisknout | 1217x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?