Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Velký rudý kormidelník a vrah - Mao Ce-tung

Chudoba je správná věc

 

Prolog: Mao Ce-tung spolu s Josifem Stalinem a Adolfem Hitlerem patří ke třem nejkrutějším diktátorům historie, připisuje se mu několik desítek milionů obětí, přesto se však dosud v Číně těší velké úctě, a je například vyobrazován na čínských bankovkách.

Mao Ce-tung byl čínský politik, básník, spisovatel, filosof, učitel, knihovník, stratég, politický teoretik, revolucionář, kaligraf a diktátor. Zvítězil v občanské válce s nacionalisty a od roku 1949 byl nejvýznamnější osobností v nově vzniklé komunistické Čínské lidové republice, a to až do své smrti v roce 1976. Měl oficiální titul Velký kormidelník.

Narodil se ve vesnici Šao-šan v poměrně bohaté rolnické rodině v provincii Chu-nan, kde jeho rodičům patřilo asi 1,2 hektarů zemědělské půdy, což bylo na tehdejší poměry v Číně velmi mnoho. Mao měl šest sourozenců, ale jen on a dva bratři překonali dětské nemoci a dožili se dospělosti. Mao měl citově blízko ke své matce, oddané buddhistce, jejíž láska, jak později napsal, „objímala všechny a sahala daleko i blízko.“

Z Maova dětství existuje jen pár kusých informací. S otcem moc blízké vztahy neměl a zdá se, že většinu dětství prožil u svých prarodičů, protože jeho otec sloužil dlouhá léta jako voják provinční armády a býval často pryč.

Ve čtrnácti letech Mao – který teď dokázal číst a používat počítadlo – odešel ze školy, aby se otci staral o účetnictví, ale nevycházeli spolu. „První kapitalista, proti kterému jsem bojoval,“ prohlásil před americkým žurnalistou Edgarem Snowem v roce 1963, „byl můj otec.“ Mao se pak oženil a vzal si devatenáctiletou dívku Luo-š' ze sousedního rodu. Manželství trvalo dva roky až do její smrti z neznámých příčin v roce 1909 ve věku jednadvaceti let.

Vzdělání se mu dostalo v Čchang-ša. Mao se následně věnoval vyučování a novinařině. V roce 1918 začal pracovat v knihovně Pekingské univerzity a na rozdíl od svých současníků nevyužil možnosti studovat v cizině.

V roce 1921 stál u zrodu Komunistické strany Číny. Zpočátku ještě úzce spolupracoval s Čankajškovým Kuomintangem. Po dočasné porážce komunistů vedl povstání v provinciích. Ve 30. letech byl jedním z vůdců Dlouhého pochodu a od té doby jeho hvězda stoupala. Stal se generálním tajemníkem ÚV KS Číny a po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 předsedou vlády a v letech 1954 až 1959 předsedou ČLR.

Revolucionář, vojevůdce a tvůrce maoismu

Jako revolucionář se věnoval organizování rolníků v politickou sílu a roku 1928 se zúčastnil povstání, po jehož neúspěchu se uchýlil do sovětu v Ťiang-si. Obklíčení této oblasti Čankajškovými silami vedlo k tomu, že Mao spolu s dalšími soudruhy zahájili takzvaný Dlouhý pochod – právě během něj se Mao prosadil jako vůdce.

V polovině 30. let, kdy jeho zdecimované síly dorazily do Jen-anu, již byl Mao schopen toho bránit se Stalinovu tlaku na dosazení prosovětského vedení. V této době si vytvořil kult osobnosti a vyvinul i vlastní politickou filosofii, která vešla ve známost jako Mao Ce-tungovo myšlení, maoismus.

Spojenectví s Kuomintangem během války proti Japoncům a pomoc Sovětského svazu mu umožnily vybudovat značnou vojenskou sílu a rozšířit síť guerillových jednotek. Schopnost udržet stranu při životě i v těch nejtěžších podmínkách a rozhodná vítězství během občanské války mu po vytvoření Čínské lidové republiky 1. října 1949 přinesla obrovský věhlas.

Vláda Velkého kormidelníka

Maova Čína byla izolovaná, nepředvídatelná a pro sousedy nebezpečná. Uvnitř se rodila „nová Čína“, k jejíž realizaci bylo třeba provést „nezbytné kroky“ – například zkonfiskovat půdu venkovským statkářům a dát ji rolníkům. Jenže v Maově provedení se neobešly bez masakrů.

Miliony vlastníků půdy byly popraveny nebo ubity k smrti svými sousedy. Rolníci dostali kousek půdy, ale ne na dlouho. Už na konci 50. let bylo soukromé vlastnictví zrušeno a rolníci se stali nemajetnými členy lidových komun. Ty místo pěstování rýže vyráběly ocel a rolníci umírali hlady.

 

 

Maovi systém sovětského stylu, vytvořený po roce 1949, nevyhovoval. Proto se v roce 1958 rozhodl přistoupit k Velkému skoku vpřed, který měl zemi rychle přiblížit komunistické Utopii.

V roce 1959 Mao narušil vztahy se Sovětským svazem a Čínu odřízl od většiny zemí komunistického bloku. Byl přesvědčen, že se neodvratně blíží atomová válka se Sovětským svazem. Proto zemi uvrhl do stavu horečného zbrojení, které do jeho smrti téměř úplně zruinovalo hospodářství. Ochlazení vztahů se SSSR napomohla také invaze do Československa v roce 1968, kterou Mao ostře odsoudil.[10] V roce 1969 proběhlo též několik pohraničních potyček na hranicích se SSSR na řece Ussuri.

Nová politika Velkého skoku nevedla ani k zajištění potravin, natož k dohnání Západu. Po naprostém ekonomickém krachu Mao odstoupil ze všech státních funkcí. Zůstal však předsedou strany a zachoval si zásadní vliv. Toho využil o pět let později při svém návratu na výsluní. Obešel stranickou hierarchii a s pomocí studentských Rudých gard začal likvidovat nepřátele.

Totální fiasko Velkého skoku bylo pro Maa těžkou ranou a ponížením. Ve snaze obnovit svou prestiž a moc, s účelem eliminovat nepřátele, zahájil v roce 1966 Kulturní revoluci, během níž byli postiženi všichni členové strany, které podezříval z neposlušnosti.

Rudý teror – Zabíjet ve jménu Maa

Kult Maovy osobnosti předčil uctívání vládců v předchozím století. Maova tvář a Maova slova se už od počátku ČLR objevovala všude – na budovách, v kancelářích i v domovech. Vyvrcholil za kulturní revoluce, kdy se projevoval až jako fanatické náboženské vytržení.

Avšak následný hladomor přinesl smrt přibližně 20–40 milionům lidí. Totální fiasko Velkého skoku bylo pro Maa těžkou ranou a ponížením. Ve snaze obnovit svou prestiž a moc, s účelem eliminovat nepřátele, zahájil v roce 1966 Kulturní revoluci, během níž byli postiženi všichni členové strany, které podezříval z neposlušnosti.Stopy zanechal po celém světě. Plakáty s Maovou podobiznou se objevily v rukou radikálních studentů od Paříže až po San Francisco. V některých zemích maoisté ve jménu Maa zabíjejí ještě dnes.

Rozmarný a krutý Mao přiznával, že asi 15 procent Číňanů trpí hlady a někteří odmítají marxismus, ale odmítal, že by na jeho experimenty někteří doplatili životem:

  • Jak bychom jen mohli zabít 20 milionů lidí?

Přitom se považuje za nesporné, že nejméně tolik lidí zemřelo hlady jen v období Velkého skoku (1959 až 1961). Podle odborníka na genocidu Rudolpha Rummela byl Mao druhým největším masovým vrahem minulého století s téměř 38 miliony obětí. Před ním se umístil už jen Stalin.

  • Mao Ce-tung je zodpovědný za smrt 40 až 70 milionů lidí v důsledku hladu, nucených prací a poprav. Jen na počátku 50. let nechal vybrat pro veřejnou popravu alespoň jednoho statkáře, ale obvykle několik, prakticky v každé čínské vesnici, což si samo vyžádalo odhadem 2 až 5 milionů obětí.

Poslední léta vlády

V roce 1969 vyhlásil devátý sjezd strany Mao Ce-tunga neomezeným vůdcem Číny a jeho manželka Ťiang Čching byla zvolena členem politbyra KS Číny. Desátý sjezd strany v roce 1973 postavení Maa a Ťiang Čching potvrdil, ale Mao Ce-tung už s přibývajícím věkem pomalu ztrácel svůj mocenský vliv. O politiku se příliš nestaral a většinu času trávil se svými mladými milenkami.

Se třemi manželkami Mao zplodil šest dětí. Jeden z jeho vnuků se stal „Maovým historikem“, vnučka ho zase chválí v nedávno vydané knize.

Li Č'-suej, po 20 let Maův osobní lékař, „velkého kormidelníka“ naopak vykreslil jako tyrana, který odmítal léčbu včetně léčení sexuální choroby, kterou mohl nakazit spoustu svých milenek. Nezřízená sexuální chuť Maa provázela až do vysokého věku. Stejně jako vášeň pro plavání. Největší čínskou řeku Jang-c' přeplaval ještě po sedmdesátce.

Období takzvané kulturní revoluce, tedy boje proti „lidem u moci, kteří jdou kapitalistickou cestou“, definitivně ukončila teprve Maova smrt. V roce 1974 čínskému komunistickému předákovi lékaři zjistili nevyléčitelnou sklerózu míšních nervů. O dva roky později ho postihly tři infarkty – poslední mu byl osudným.

Zemřel 9. září 1976 ve věku 82 let a přestože si přál, aby jeho ostatky byly spáleny a popel rozprášen, skončil v mauzoleu na náměstí Tchien-an-men. Již krátce po smrti ho lehce odsoudila omezená oficiální kritika. Podle ní bylo jeho vůdcovství zcela správné až do roku 1957.

V čínských učebnicích zůstal Mao zasloužilým budovatelem státu, dobrým vojenským stratégem, náruživým plavcem a básníkem. Na oběti Maova režimu v nich už „nezbylo“ místo.

Balzamování se soudruhům úplně nepovedlo!

Dvacáté století má nejednu bizarní pikantnost – komunistické země si začnou libovat v balzamování těl svých velikých vůdcům. Jak zdraví chátrá, začne mít nahnáno i Mao Ce-tung. A to oprávněně. Soudruzi budou s jeho tělem vyvádět psí kusy.

Jenže to zatím otec zakladatel Čínské lidové republiky Mao nemůže tušit. Vidí jen, co se děje kolem, v Sovětském svazu začali Leninem, v roce 1953 k němu přibude už i mumifikovaný Stalin. Vedle ve Vietnamu si hoví vystavený „strýček Ho“. Mao dá tedy jasně na srozuměnou, že mrtvoly se mají pálit a pohřbívat, obzvláště ta jeho. Jenže mít vlastního nabalzamovaného vůdce se tou dobou už stalo otázkou prestiže.

Litr sem, litr tam

Ne všichni se zvěčněním Mao Ce-tunga tímto nelidským způsobem souhlasí. Mezi ně se řadí vědec Li Č‘-suej, který se později bez ohledu na svůj postoj stane vedoucím balzamovacího týmu. Vzpomene si na výlet s Maoem v roce 1957 do moskevského mauzolea, kde hleděli na oba seschlé exponáty.

  • Leninovi uhnil nos a uši, Stalinovi odpadl knír, zní odpověď na jeho dotaz, proč vypadají vůdci tak nehezky.

A to jsou sovětské techniky daleko před těmi čínskými! Jenže když Mao zemře, je třeba s ním urychleně něco provést, než začne zavánět.

 

Fronta před mauzoleem na náměstí Nebeského klidu nikdy neslábne

 

Fušeřina podomácku

Země je zrovna uprostřed čínsko-ruského napětí, zeptat se sovětských expertů tedy nepřipadá v úvahu. V západním medicínském časopise ale naleznou indicii, pomoci má údajně napumpování těla 12 až 16 litry formaldehydu do 4 až 8 hodin po smrti.

Přesné množství se odvíjí podle velikosti nebožtíka, zpravidla se pozná tak, že se špičky prstů začnou nalévat. Do příštího rána už má v sobě vůdce 22 litrů, přece jen, čím více, tím lépe.

  • Výsledky byly šokující, Maoův obličej se nafoukl, byl kulatý jako míč. Krk byl široký jako jeho hlava. Formaldehyd mokval z pórů jako pot. Nateklé uši trčely z hlavy v různých úhlech. Mrtvola byla groteskní.

Nalitý diktátor

Vědci nepropadají panice. Začnou ručníky masírovat vůdcův obličej, aby alespoň z něj stlačili přebytečnou kapalinu do těla, kde se už nějak zamaskuje oblečením. Při tomto horečnatém úsilí je nešikovným pohybem natržena nacucaná kůže na tváři.

Vazelína a tělový make-up ale zdárně zahladí stopy. Oblek musí být nastřihnut, aby bylo možné ho kolem nafouklého těla dopnout. Nakonec se svépomocí podaří týmu odborníků, který Li Č‘-suej sežene, Mao Ce-tunga řádně nabalzamovat.

Na náměstí Nebeského klidu v Pekingu je od roku 1977 vystaven dodnes. Když je ale v roce 1997 mauzoleum uzavřeno kvůli údajné rekonstrukci, proslýchá se, že pravým důvodem je zvětšující se loužička formaldehydu pod Maovým tělem.

Jeho tělo přesto dál leží v mauzoleu na centrálním náměstí Tchien-an-men v Pekingu a denně se tu tvoří dlouhé fronty lidí, které se na něj přišly podívat. I dnes miliony Číňanů totiž považují ateistu Maa za opravdového boha.

 

 

Na tomto náměstí na bráně Nebeského klidu zůstává i obří Maova fotografie. Podle průzkumů veřejného mínění si 85 % Číňanů myslí, že Maovy zásluhy převažují nad jeho chybami. Stejný náhled má i současné vedení KS Číny.

Revoluce, která pěstovala kulturu teroru

Dodnes je poeticky nazývána „Kulturní revolucí“, ačkoliv nebyla ani kulturní, ani revoluční. Události v Číně v letech 1966 až 1969 byly spíš nezvládnutým vnitrostranickým bojem, kterému padly za oběť statisíce lidí, podle některých odborníků však desetimiliony. Za počátek kulturní revoluce v Číně je považován oběžník z 16. května 1966, kterým schválil ústřední výbor čínské komunistické strany základní koncepty nové politické linie.

  • Zničíme všechny staré ideje, starou kulturu, staré zvyky vykořisťovatelských tříd a změníme v nadstavbě všechno, co neodpovídá socialistické ekonomické základně.
  • Srazíme ty u moci, kteří jdou cestou kapitalismu. Srazíme reakční buržoazní autority, srazíme všechny buržoazní royalisty, srazíme všechny nestvůry a démony! vyhlásil pak v srpnu 1966 oficiálně cíle ministr obrany Lin Piao, zanedlouho sám oběť revoluce.

Počátky této neslavné éry sahají do 50. let, kdy v Číně probíhaly různé budovatelské kampaně bojující takřka proti všemu a proti všem. Rychlý hospodářský rozvoj měl zajistit „velký skok“; pokus předsedy ČLR Mao Ce-tunga o rychlý vývoj ve „skocích“, založený na výsadní produkci oceli a železa, se ale nepodařil. Rolníci v obrovských lidových komunách stavěli malé pece a tavili železo, místo aby seli obilí. Následoval hladomor v letech 1959 až 1961 a ústup Maa do pozadí.

Nový prezident Liou Šao-čchi a generální tajemník ÚV KS Teng Siao-pching se ve snaze o nápravu zaměřili na pragmatické odborné vedení hospodářství. Stoupenci Maa ale chtěli zajistit ekonomiku mobilizací mas. Na pomoc ve vnitrostranickém boji si Mao povolal školní mládež, organizovanou do zvláštní úderné síly.

Likvidace nepřátel, která se utrhla ze řetězu

Studentské Rudé gardy mohly pod záminkou likvidace třídních nepřátel, „kapitalistů“ a zpátečníků, prakticky bez omezení provádět rozsáhlé čistky v armádě, úřadech, mezi dělníky i inteligencí a nakonec i samy mezi sebou.

Umělci a inteligence byli vysláni do venkovských oblastí, do továren a vojenských jednotek na převýchovu, aby se „zocelili“. Předtím byli vláčeni ulicemi v hanlivých špičatých čepicích.

  • Pro studenty ještě nezavřených škol bylo největší ctností odevzdat na zkouškách prázdný list papíru na protest proti „buržoaznímu vědění“.

Rudé gardy bojovaly proti „čtveru starému:“

  • proti myšlení
  • proti kultuře
  • proti tradicím
  • proti způsobům

Zpustošeny a zdevastovány byly i nejstarší chrámy, které předtím stát chránil jako památníky minulosti. Rudé gardy řádily a nezastavovaly se před ničím:

  • zavíraly školy
  • ničily muzea
  • rušily knihovny
  • ničily kulturní a historické památky
  • pálily knihy.

Pro čínskou mládež, nepoučenou o jejich hodnotě, byly snadným terčem. Protesty ve světě nakonec vedly k omezení ničení kulturního dědictví, ale většinou už bylo pozdě.

 

Nedávno se objevila v Číně Maova obří socha, celá pozlacená

 

Čínská armáda také vábila mládež do svých řad velmi úderným a vše vypovídajícím rapem: Nebojíme se zabít, zabít, zabít!

Země byla v rozkladu, chaos ochromil hospodářství a dopravu, boje a přeskupování obyvatelstva hrozily sociální katastrofou. Na nezvladatelné Rudé gardy poslal Mao v roce 1967 armádu, která získala základní kontrolu nad zemí až na konci následujícího roku. V rámci obnovení pořádku ve městech bylo 16 milionů studentů posláno na venkov na převýchovu.

Poručíme větru, dešti, a také vrabcům

Velký kormidelník Mao se rozhodl, že Činu zbaví čtyř „metel“, které obtěžovaly život běžných lidí – komárů, krys, much a vrabců. A jak to dopadlo? Dopadlo to katastrofálně.

Kampaň proti čtyřem škůdcům byl velkorysá i na čínské poměry. Jejím symbolem se stal vrabec polní. Čínští vědci spočítali, že každý tento drobný nenápadný pták sezobe za rok zrní o hmotnosti asi 4,5 kilogramů. A protože na čínských polích žily vrabců miliony, ne-li desítky milionů, došli statistici k tomu, že takové množství obilí by nasytilo ne méně než 60 000 Číňanů.

 

 

Vyhlášení války proti vrabcům dostala za úkol propaganda. Všechny státní sdělovací prostředky byly rázem plné plakátů, které vyzývaly města, vesnice i jednotlivce, aby vymýtili všechny vrabce v celé Číně. Volily se pro to nejrůznější prostředky:

  • Od vybíjení hnízd, přes kamenování jednotlivých ptáků až po dělání hluku, aby se vrabci nemohli usadit a zahnízdit. Oficiální tisk otevíral titulkem: Žádný bojovník se nesmí držet zpět, dokud v bitvě nezvítězíme!

Propaganda prezentovala boj proti vrabcům jako opravdovou válku. Do boje se zapojily školy, někde se děti učily povinnou střelbu tak, že pálily na létající vrabce, v jiných školách „jen“ vyráběly plašítka a strašáky.

V Pekingu dostala na starost úkol zbavit se vrabců armáda. Ulicemi města pochodovaly divize s jediným úkolem, střílet do vrabců. V jednom středočínském městě vyrobili během jediného týdne na 80 000 strašáků. Malé děti měly vrabce plašit tím, že tloukly do železného nádobí.

  • Vrabci byli stříleni, otravováni, pobíjeni ručně i topeni. Dělníci v továrnách museli po práci vyrazit do parků a ulic, aby pobili co nejvíc opeřených zlodějů úrody, současně si ale dávali závazky, že produkce v továrnách nebude válkou nijak narušena.

Znělo by to až zábavně, kdyby nešlo o život. Po letech se už těžko odhaduje, kolik vrabců na plán Předsedy Maa doplatilo životem. Oficiální čísla tehdy tvrdila, že jen v Pekingu zemřelo asi 300 000 vrabců, po celé Číně 4–8 milionů těchto ptáků. A protože každá válka potřebuje své hrdiny, začali tací vznikat i v Číně.

  • Stachanovcem války proti vrabcům se stal šestnáctiletý Jang Ce-Mun z Junanu. Chlapec údajně sám pobil na 20 000 vrabců, a to tak, že přes den pozoroval, kde mají hnízda, a v noci pak spící vrabce v hnízdech vlastnoručně zabíjel.

Vše probíhalo přesně podle plánů, vrabci přece jen nebyli pro disciplinované Číňany velkým soupeřem. Netrvalo ani rok a vrabci z čínských ulic i měst prakticky vymizeli. Ale teprve tehdy se ukázalo, že to může být problém.

Roku 1959 čínští biologové z Akademie věd studovali obsah žaludku vrabců. Velmi je zaskočilo, že naprostá většina vrabců se neživí zrním, ale hmyzem a housenkami. Ale to už bylo pozdě. Protože přišla sklizeň – a ukázalo se, že miliony vrabců, kteří požírají hmyz, na polích nenávratně chybí.

Důsledkem bylo masové přemnožení opravdových škůdců a jedna z nejhorších sklizní v čínských dějinách.

Vrabci, respektive jejich nedostatek, se stali jednou z příčin velkého hladomoru z let 1958–1961. Kromě přemnoženého hmyzu za něj mohlo i sucho, obskurní politika čínských vládců a také špatné počasí.

Velký hladomor si vyžádal 20–40 milionů lidských životů, odhady se různí podle různých autorů. Čína zpočátku tvrdila, že šlo pouze o vliv počasí, později připustila, že asi 30 procent ztrát na lidských životech bylo způsobeno vinou člověka.

Kolik z toho se dá skutečně připsat na vrub tažení proti vrabcům, je dnes již obtížné stanovit. Jisté však je, že hlavním viníkem katastrofy byl „nový přístup“ k zemědělství podpořený aplikací teorií některých sovětských vědců – například Lysenka.

Myšlenka, kdy bylo zemědělství chápáno jen jako jiná verze průmyslu, se ukázala jako vražedná. Někteří historici kladou vinu na komunismus a nedostatek demokracie – argumentují přitom tím, že v demokratickém režimu nikdy nedošlo k hladomoru, ať už šlo o sebechudší stát.

A co vrabci?

Mao Ce-Tungovi se nedá upřít, že dokázal měnit názory. Když se mu do rukou dostaly důkazy o prospěšnosti vrabců, dokázal rychle zareagovat. Vrabce ze seznamu čtyř škůdců nechal škrtnout, aby tento seznam mohl dál existovat, připsal na něj štěnice.

Vrabci v 60. letech 20. století však v Číně prakticky vyhynuli, objevovali se jen výjimečně. V současné době se vrabci do Číny vrátili, ovšem ve výrazně menším množství než v minulosti.

Dědictví „protivrabčí“ války však v Číně přežívá dodnes, minimálně mentálně. Ukázalo se to roku 2004, kdy se objevilo podezření, že by šíření epidemie SARS mohlo mít něco společného s cibetkami. Tito drobní savci prý měli virus přenášet – a Čína se rozhodla, že je zničí.

  • A to přesto, že neexistovaly žádné důkazy pro jejich nebezpečnost a Světová zdravotnická organizace varovala, že masové vybíjení cibetek by jen mohlo situaci zhoršit – zejména existuje-li riziko, že se virus přenáší jejich krví…

Gang čtyř

Gang čtyř byla skupina čtyř členů politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Číny, vedená vdovou po Mao Ce-tungovi Ťiang Čching, která získala vliv za tzv. Velké kulturní proletářské revoluce a po smrti Mao Ce-tunga usilovala o ovládnutí mocenských struktur země. Údajně střežila ideovou čistotu revoluce a měla na svědomí smrt tisíců lidí.

Rok 1976 znamenal úmrtí vlivných členů strany. V lednu zemřel dlouholetý předseda vlády Čou En-laj, který respektoval „kulturní revoluci“, přestože ji nikdy aktivně nepodporoval. Jeho mocenské křídlo, jehož představitelem se stal Teng Siao-pching, soupeřilo o moc s Gangem čtyř.

Po Čou En-lajově smrti se stal předsedou vlády neznámý Chua Kuo-feng, oficiálně jmenovaný v dubnu, který byl před smrtí Maa jmenován stranickým vůdcem Číny. Po jeho smrti ukázal papír, na němž bylo Maovo doporučení: „Při tvém vedení nemám žádné obavy.“

Pravděpodobně se nejednalo o podvrh, což se ovšem nedá říci v případě Maovy ženy, která předložila podobný list, ve kterém měl Mao napsat, že ji vyvolil za vůdkyni pro úspěšné završení revoluce. Zde se jednalo jednoznačně o falzum.

Devátého září 1976 tedy když zemřel vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung, vedla samotný gang jeho vdova Ťiang Čching. Profesí byla herečka, vystupovala pod pseudonymem Lan Ping.

Jejími spolupracovníky a členy gangu byli Čang Čchun-čchiao, šanghajský novinář, pro kterého žádala funkci předsedy vlády Čínské lidové republiky, dalším členem byl Wang Chung-wen, který měl obsadit místo ve vedení Národního lidového shromáždění. Čtvrtým spiklencem pak byl Jao Wen-jüan.

 

Ťiang Čching

6. října 1976 propukl na politbyru konflikt, kdy Ťiang Čching požadovala pro své spolupracovníky výše uvedené funkce. Ovšem ještě na poradě byli všichni zatčeni, obviněni z ultralevičáctví, snahy uchopit moc a odvedeni do vězení.

Soudní proces proběhl v roce 1981. Ťiang Čching při něm propukala v pláč a velmi bouřlivě se hájila. Odmítla spolu s Čan čchung-čchianem připustit jakoukoli vinu a hájila se tím, že po celý život jen poslušně vykonávala příkazy svého muže Mao Ce-tunga.

Zbylí dva členové Wang Chung-wen a Jao Wen-juan vyjádřili lítost a přiznali svou spoluvinu. Oficiální nahrávky ze soudního procesu nebyly až do této chvíle (2008) uvolněny.

Všichni byli shledáni vinnými ze spiknutí proti státu. Nad Ťiang Čching a Čan čchung-čchianem byly vyneseny rozsudky smrti, později změněné na doživotní žalář. Wang Chung-wen a Jao Wen-juan byli odsouzeni každý na dvacet let vězení. Později byli všichni propuštěni na svobodu, kde také zemřeli. Ťiang Čching spáchala roku 1991 sebevraždu, Wang Chung-wen zemřel v roce 1992 a poslední dva členové v roce 2005.

Přestože v Číně samotné byla kulturní revoluce odsuzována prakticky hned poté, co skončila, její myšlenky ovlivnily ultralevicová hnutí v dalších zemích, např. Rudí Khmerové v Kambodži, a dokonce i různá komunistická uskupení v západní Evropě.

 

První díl si přehrajte na YouTube

 

V roce 1981 Komunistická strana Číny oficiálně připsala hlavní podíl viny na tragédii kulturní revoluce Mao Ce-tungovi. Strana se opatrně distancovala od pozdějších let Maovy vlády, když označila 70 procent jeho názorů za správné a 30 procent za mylné.

V poslední době se ale k Maovu odkazu stále častěji obracejí různí totalitu milující neobolševičtí představitelé, kteří mají naléhavý pocit, že se země příliš vzdaluje komunistickým ideálům.

zpracovalo st@tll 2022

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..


Vaše případné komentáře se na našem webu zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před tím dnešním šíleným reklamním spamem… Klidně naše texty komentujte, či se ptejte na to, co vás zajímá, vždy vám odpovíme.


Nezapomeňte také navštívit náš archiv textů

««« Předchozí text: Bezmorální postkomunismus... Následující text: Socialismus předvoj moru pokroku, komunismu »»»

Atllanka | Pondělí 5. 09. 2022, 14.23 | Islamizace, EU, Videa | trvalý odkaz | vytisknout | 4349x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
reaguj[1] Nesouhlas
Antonius web Neděle 6. 01. 2008, 16.26

Ja mam ponekud jiny nazor nez autor clanku. Kazdopadne kladne hodnotim moznost reakce na tyto udalosti a sam teto moznosti vyuziju a budu ji komentovat.

Je zcela standardni a dle meho nazoru i spravne, aby byli tito narusitele poradku vykazani z parlamentu. V parlamentu ma kazdy zvoleny politik svuj hlas. Ma moznost hlasovat pro, nebo proti zakonum. Nosit si ale do parlamentu plakaty, narusovat klid, poradek a ma snahu sabotovat demokraticke principy – tedy demokraticke voleni, pak ma byt vyveden.

Dal bych chtel podotknout, ze V. Zeleznemu nelze prikladat nejakou vahu. S nejvetsi pravdepodobnosti se jedna o zlocince, ktery okradl obcany teto republiky. Vaha jeho slov je tedy spise naopak negativni, nebot se da ocekavat, ze se bude priklanet k zlocinu a jeho prosazovani v EP, aby zamaskoval sve zlociny a nebyl za ne potrestan ;-)

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?