Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Stručná historie komunismu I.

Vhodné jako doplněk k učebnici dějepisu pro rudé noky

 

Motto: Národ, který zapomene své vlastní dějiny, je odsouzen si je opakovat znovu a znovu.. Tomáš Garrique Masaryk

 

Jak to vlastně začalo?

Nemálo lidí,když jim položíte podobnou otázku má tendence vracet se příliš hluboko do minulosti, bez ohledu na to, čeho se otázka týká a tak už i vy jste jistě slyšeli nejednu přednášku o Adamovi a Evě, nebo Velkém třesku, podle toho čemu kdo věří.

V případě komunismu by se dal podniknout exkurs po různých sociálních bouřích minulosti, dalo by se krátce pohovořit o sedlácích u Chlumce, ale v zásadě nebude potřeba se vrátit dál než k Bedřichu Engelsovi a Karlu Marxovi.

 

Marx Engelsova parta

Marx a Engels byli dva Němci, kteří ovšem žili raději v Anglii. Jednak měli v Německu neustále nějaké rozepře s úřady, ale hlavně, v Anglii na ně nemohla dohlížet stará paní Marxová a ani starý pan Engels, což se odstupem času ukázalo jako chyba.

 

 

Oba dva byli sice čas od času nuceni vydělat si nějakou tu libru nějakou tou prací, ale když bylo nejhůř, Engelsovi se vždycky podařilo vyrazit peníze ze zámožného otce a těmi penězi Marxe založit, aniž by mu ten kdy nějaké vrátil. Když se vám daří vést takový život a vaši rodiče jsou přitom daleko, je jen otázka času, kdy vás začnou napadat nějaké hlouposti.

Marx i Engels měli dojem, že se světem není všechno úplně v pořádku a že by mu prospělo menší provětrání nějakou tou revolucí. Tenhle pocit bývá velmi rozšířený ve všech dobách a zemích, často i oprávněně. Než přišli ti dva, hodně lidí mělo dojem, že menší revoluce by neškodila, nikdo ale nevěděl co potom. Marx a Engels dali hlavy dohromady a vymysleli komunismus.

Principem komunismu mělo být, že všechno bude patřit všem. S touhle myšlenkou u nás krátce koketovali už ve středověku husité, ale nějak se to neujalo. Myslím že většina potíží se tehdy točila kolem definic, kolik přesně je všechno a co to znamená všem. V komunismu to potom bylo stejné.

Zakladatelé komunismu byli především teoretici a vlastně tím, že vymysleli komunismus nemysleli nic zlého. Byli to prostě takoví mudrlanti, kteří chtěli, aby se všichni měli dobře. Radil bych nesoudit je moc přísně, protože je možné, že kdyby se skutečného komunismu dožili, raději by sedli a pokusili se vymyslet něco jiného. Taky je možné, že si prostě jen tak krátili čas a celý ten nápad nebrali moc vážně.

 

Lenin odchovanec Německa

Kdo to ale bral naprosto vážně, byl Lenin. Lenin byl Rus a nejmenoval se Lenin ale Ujlanov. Lenin byl právník, ale moc se právy nezabýval, daleko víc ho zajímala revoluce. Jméno, volba povolání a revoluční zájmy, to všechno nějak souviselo s tím, že jeho straší bratr byl zapletený do atentátu na cara, což se v Rusku nedalo odbýt mávnutím ruky. Bratr byl popraven a Lenin zatrpkl.

 

 

Myšlenka komunismu ho zaujala, protože jeho tvůrci tvrdili, že vychází z nemodernějších poznatků a má přísně vědecké zdůvodnění. A na vědu v té době lidé hodně slyšeli. Koneckonců, právě skončilo století páry. Marx a Engels pečlivě volenými vědeckými argumenty dokazovali, že k první komunistické revoluci dojde v zemi s rozvinutou průmyslovou výrobou, nejlépe v Anglii, aby to neměli daleko.

Lenin si to přečetl a na základě jejich návodů zorganizoval komunistickou revoluci v Rusku, které o průmyslové výrobě ještě ani neslyšelo. Když se mu revoluce doopravdy povedla, nějak ho to netrklo a místo aby se nad tím zamyslel, považoval to za dokonalý důkaz správnosti Marxových teorií. Cesty, po kterých se ubírá logické myšlení některých lidí, by stály za bližší zkoumání.

Samozřejmě, jak se to stává u všech složitých věcí, ani zavádění komunismu v Rusku nešlo jako po másle. Už samotný vědecký Marxův postup počítal s tím, že ne všem se bude komunismus z počátku zamlouvat a některým zpátečníkům ho bude potřeba do těch hlav natlouct. Lenin se toho držel a natloukal komunismus lidem do hlav tak vehementně, až to někteří nepřežili.

 

 

Samozřejmě, že tuhle těžkou práci nedělal sám, hned po revoluci si na to vtloukání zřídil organizaci která se zpočátku jmenovala Čeka, později byla známa pod různými zkratkami, jako například GPU, OGPU, ČK-GB, KGB a tak všelijak podobně. V podstatě to byla tajná policie.

Žádný komunismus se neobejde bez tajné policie, na to se přišlo dost rychle, tajná policie zjistí co si lidé myslí a pak jim vysvětlí co by si měli myslet jiného. Když to někdo nechce pochopit, dlouho pak o něm nikdo neslyší, často už nikdy.

 

Zimní palác a Donutil

 

Leninovi se revoluce v Rusku povedla v listopadu roku 1917, proto se jí říkalo říjnová. Taky se jí říkalo Velká, aby se nějak odlišila od malé, která svrhla cara už v únoru téhož roku. U toho ale Lenin nebyl. Lenin svrhnul až tu vládu, která cara nahradila, pak se to ale celé nějak popletlo a hodně lidí si dodneška myslí, že cara svrhnul až Lenin v listopadu. Komunisti neudělali nic proto, aby tenhle rozšířený omyl vyvrátili, spíše naopak. I tohle zapomínání a předělávání dějin se komunistům zalíbilo a jak s tím jednou začali, nevěděli kdy přestat.

 

Velký říjnový Listopad

Velká říjnová socialistická revoluce začala útokem na Zimní palác v Petrohradě. Signálem k útoku byl výstřel z křižníku Aurora, byl to skvělý nápad, protože o tom mohli učitelé vyprávět prvňáčkům hned z kraje, když se naučí písmenko A.

Petrohrad se jmenoval po caru Petru Velikém, který ho nechal postavit. Lenin to označil za přežitek minulosti a netrvalo to dlouho a Petrohrad se jmenoval Leningrad, což bylo tehdy považováno za daleko modernější. Ostatně, pojmenovávat po Leninovi kde co, bylo moderní po celou dobu komunismu a v Rusku se po něm jmenovaly všechny významnější věci, tedy až na ty, které se jmenovali po Stalinovi.

Nová naděje Ruska?

 

 

Aurora a Vleklá říjnová poluce – vsuvka

V případě Aurory se nedá začít jinak, než (ne)slavným výstřelem. Bronzová cedule umístěná na příďovém kanonu oslavně hlásala: „25. října 1917 ve 21.40 byl z příďového 152mm děla z rozkazu vojensko-revolučního výboru proveden historický výstřel – signál k útoku na Zimní palác.“

 

 

Křižník Aurora měl výstřelem odstartovat Velkou říjnovou socialistickou revoluci a vychýlit ručičky světa hluboko doleva, přičemž politický světonázor, jež bolševická revoluce odstartovala, dodnes sdílejí miliony lidí. Revoluce ale nemohla začít pouhopouhým jediným výstřelem. Muselo jí předcházet náročné, dlouhodobé a hlavně přísně utajené plánování. Nesmíme opomenout, že carská tajná policie byla plně funkční organizací. Na druhou stranu si tehdejší sociální podmínky o změnu přímo říkaly.

Proč se v socialistickém Československu slavila říjnová revoluce v listopadu? 7. listopad 1917 připadal v Rusku podle tehdy platného juliánského kalendáře na 25. října. I čas uvedený na dělu je poněkud matoucí, neboť podle literárních údajů se už odpoledne do Zimního paláce dostavil vyjednavač ze Smolného s výzvou ke kapitulaci. Druhá výzva, tentokrát s už pevně daným časem zněla na 19.10 hod. Pokud v té době nedojde k bezpodmínečné kapitulaci, vypukne útok na v té době již obklíčený Zimní palác, sídlo tehdejší ruské vlády.

 

Zimní palác, sídlo ruské vlády, byl dobyt

Co o samotném útoku píší Dějiny Ruska 20. století? „Přes Palácové náměstí se rozběhli námořníci, ale junkeři je odrazili střelbou z kulometu. Útočníci však do paláce pronikli postranním vchodem od Zimního kanálu. Propukl chaos – vybuchovaly granáty, střílelo se všude, ozýval se křik a nebylo možné rozlišit útočníka od obránce. Ženy od úderné roty se držely do posledního dechu. Kolem druhé hodiny noční začala střelba utichat. Bolševici Prozatímní vládu zatkli…

 

 

Vláda se nevzdala, jen se podřídila síle, oznámil tajemníkovi vojensko-revolučního výboru V. A. Antonovu-Ovsejenkovi ministr zahraničí Těreščenko. Zatčené ministry dopravili do Petropavlovské pevnosti. Když vítězové ve sklepech objevili obrovské zásoby lihovin, začali slavit svůj triumf, rozbíjet vzácný porcelán, vylamovat zásuvky a ničit nábytek. K Zimnímu paláci se stáhla Petrohradská škola ženijních praporčíků, 2. oranienbaumská praporčická škola, Praporčická škola severního frontu z Gatčiny, všechny pod vedením plukovníka Osvalda Germanoviče von Prüsnitze. Toho uvítaly již dříve přisunuté roty ženského úderného praporu.“

Sovětská propaganda samotný útok dokonale zamlžila. Někde se mluví o „statečném útoku rolníků a dělníků“, jinde o drancování a hromadném znásilňování opileckými bandami. Faktem je, že k výstřelu došlo, ale zdali měl být signálem, nebo padl už v době probíhajícího útoku, v tom se historici rozcházejí.

 

 

Ve filmu „Aurora vystřelila, ale pozdě“, natočeného v roce 1966, který byl ale z politických důvodů z vysílání vyřazen, se vyjadřuje A. V. Bělyšev, tehdejší komisař Aurory:

  • „V devět večer jsem byl se členy lodního výboru na velitelském můstku lodi a čekali jsme na smluvený signál z Petropavlovské pevnosti. A když, pravda s opožděním, v devět hodin čtyřicet pět minut signalisti hlásili, že vidí červený oheň na Petropavlovské pevnosti, vydal jsem rozkaz. Z přídě na Zimní – pal!“

Jedna ze spekulací podporovaná právě zmiňovaným filmem říká, že první výstřel vyšel z děla Petropavlovské pevnosti, který signalista zaznamenal jako „světlo“ jež mělo být signálem pro Auroru. Teprve na něj pak měla výstřelem reagovat Aurora.

 

Aurora a technicko-taktická data

Křižník Aurora byl zkonstruován v Petrohradě v letech 1897 až 1903 jako první křižník třídy Pallada. Cílem stavby bylo zásadním způsobem posílit ruské loďstvo operují na Dálném východě. Pod taktovkou admirála A. A. Vireniuse se 8. listopadu 1903 vydal na plavbu. Nejednalo se o žádnou kocábku. Loď vážící 6 731 tun měřila 126,8 m a její pohon zajišťovaly tři tříválcové sdružené parní stroje s trojnásobnou expanzí a s přímým pohonem šroubů s celkovým výkonem 11 610 koňských sil. Vnější lodní šrouby měly průměr 4,09 m a prostřední lodní šroub měl průměr 3,50 m. Při zkouškách loď dosáhla maximální rychlosti 19,2 uzlu, při 135 ot/min a výkonu strojů po 3 870 koních.

 

Aurora 1903

 

Ani z hlediska výzbroje ji nebylo vhodno podceňovat. Do bitvy mohla zapojit osm šestipalcových kanónů, 24 hlavní 75mm kanonů, osm 37mm a dva Baranovského kanóny. K tomu je nutno připočíst osm torpéd a 35 min, jejichž počet následně vzrostl na 150. Zlaté české (tehdy rakousko-uherské) ručičky loď vybavily měřicími přístroji firmy Ericha Roučka, která byla založena roku 1911 v Blansku na Moravě. Jenže loď byla na vodu spuštěna o 11 let dříve, než vůbec továrna vznikla, což znamená, že přístroje z Blanska se na palubu dostaly až při dodatečných opravách. Aurora ve válkách

Prvním bojovým nasazením se stala rusko-japonská válka. Aurora se dostala z Baltského loďstva do nově zformované 2. pacifické eskadry a spolu s ní plula pod velením admirála Rožestvenského z Evropy směrem na Dálný východ, kde japonské císařské námořnictvo přístavu Port Arthur zablokovalo zdejší ruskou eskadru. Pro císařské Rusko se jednalo o potupu a v podstatě přímou výzvu k boji. Celý náročný přesun trval od října 1904 do května 1905 a neproběhl bez komplikací.

 

 

Bojový křest lodi nastal v bitvě u Cušimy, ve které japonské námořnictvo drtivě zvítězilo. Lodi se podařilo probít z bojiště a byla poté krátce internována v Manile (to samé provedly křižníky Oleg a Žemčug). Po návratu k Baltskému loďstvu loď sloužila k výcviku a podnikla řadu zámořských plaveb včetně thajské, kdy se v roce 1911 v Bangkoku stala součástí oslav korunovace thajského krále Rámy VI., což byla pro zemi obrovská událost.

Auroru neminula ani 1. světová válka, ostatně primárně šlo o loď válečnou. Její bojové nasazení se odehrávalo v Baltském moři pod velením kapitána Butakova. Mimo jiné sloužila k výlovu min i výcviku kadetů. V průběhu 2. světové války se křižník kotvící u Leningradu stal součástí protiletecké obrany obléhaného města, které Luftwaffe decimovalo silným bombardováním. Později, když se Němci přiblížili k městu, Rusové demontovali část výzbroje a děla umístili na kopce jihozápadně od města. V září 1941 se křižník dostal do nerovného souboje s německým loďstvem, v němž podlehl a klesl na mělčinu. Podle historických údajů neměl z celé posádky nikdo přežít.

 

Aurora jako symbol

Po válce byl křižník v letech 1945–1947 opraven a posléze natrvalo zakotvil na řece Něvě v Leningradu jako symbol Říjnové revoluce, kde se roku 1957 stal muzeem. Zároveň se z ní díky historické „pravdě“ prezentované Sovětským svazem stala skutečná ikona revoluce.

 

 

Sověti ji vyzvedli na pomyslný piedestal dějin, mohutně oslavovali a její v podstatě minoritní úloha ve Velké říjnové revoluci byla vylíčena takovým způsobem, že si celé generace myslely následující: nebýt výstřelu z Aurory, tak by vůbec revoluce nenastala. V roce 2016, po dvou letech rekonstrukcí, se vrátila zpět na své „muzejní kotviště“. Co je na ní nového? Třeba 52 bezpečnostních kamer.

 

Konec vsuvky o Auroře a Vleklé říjnové poluci


 

 

Lenin si komunismu moc neužil. Zemřel v roce 1924 a jelikož vybudovat komunismus není něco, co se dá zvládnout přes noc, nechal své dílo nedokončené. Zemřel na jakousi hnusnou a vleklou chorobu o které zlý jazykové tvrdí, že to bylo poslední stadium neléčené syfilidy. Já tomu nevěřím, těžko si můžete uhnat syfilis, když máte plnou hlavu světové revoluce.

 

Stalin nechtěné Leninovo dítě

Po Leninovi převzal vládu v Rusku Stalin, ale ne proto, že by se jejich jména rýmovaly, ale proto, že to Stalin chtěl a když si Stalin něco umanul, všichni se snažili mu vyhovět. Prostě v tom uměl chodit. Existuje sice jakási šuškanda, že Lenin Stalina jako svého nástupce neschválil, jenže je těžké v tom směru zjistit něco konkrétního, protože většina písemností z posledních Leninových dnů byla v tom zmatku někam založena a ti co to od Lenina prý slyšeli na vlastní uši, nebyli najednou k nalezení.

 

 

Se Stalinovým jménem to také nebylo jen tak. Ve skutečnosti se jmenoval Džugašvili a přestože rád dělal dojem, že je Rus, byl to Gruzínec. Také mu někteří jeho kolegové říkali Koba, aby to bylo jednodušší. Nebylo, pročež se od zvyku nestále si měnit jména upustilo a ze světových celebrit už ho dnes udržují jen papežové v Římě a většina lidí na seznamu osob hledaných Interpolem.

Stalin zjistil, že jestli chce mít klid na budování komunismu a všechnu tu další práci, kterou sebou vládnutí nese, musí zavřít všechny, kteří by snad mohli něco namítat. Když zavření nestačilo, řešil to rázněji. Když už nezbyl nikdo, kdo by snad chtěl něco namítat, zavíralo se dál, protože když už jednu máte pracovní tábory, přece je jen tak nerozeberete.

Taky zjistil,že komunismus se dá rozšířit i do dalších zemí, za předpokladu, že máte dost tanků, což je myšlenka na kterou ho přivedl Hitler, který měl podobné plány s nacismem, což byl vlastně taky komunismus, ale mladší a s tendencí tvrdit, že není.

 

Stalinův Hitler

 

Tihle dva toho spolu vůbec zažili hodně. Byl to vztah lásky i nenávisti, pořád se hašteřili a zase usmiřovali, aby se mohli hned v příštím okamžiku o to víc nenávidět. Když si většinu toho vyříkali, bratrsky si rozdělili Polsko. Tím se ale stali sousedy a víte jak to mezi sousedy chodí. Když jednoho rána vtrhlo 120 divizí Hitlerových vojáků do Ruska, byla to poslední kapka a s jejich vztahem to už pak šlo rychle z kopce.

 

 

Některé věci, které si prováděli, byli vyložené klukoviny. Stalin například nechal postřílet nějaké polské důstojníky a svedl to na Hitlera. Hitler hrozně zuřil, vztekal se, dupal nohama a tvrdil, že to neudělal.

Jenže, protože měl v té době sám dost másla na hlavě, nikdo mu to nevěřil. Svět už je prostě takový, necháte povraždit pár lidí a už se to s vámi veze. Když se o hodně později zjistilo, jak to doopravdy bylo, nikoho už to nezajímalo, kromě Poláků a to už v té době také byli komunisti, takže to přešli taktním mlčením.

 

Katyň

 

Všechny bouřlivé peripetie vztahu Hitler-Stalin nebránily těm dvěma, aby se navzájem neustále neinspirovali. Když Hitler zjistil, že Stalin má koncentrační tábory, hned nařídil Himllerovi, aby mu také nějaké postavil. Stalin zase záviděl Hitlerovi plynové komory, ale pak mu došlo, že tvrdá práce v Sibiřských mrazech mu poskytne stejné služby a nenadělá se kolem toho tolik řečí.

Hitler měl v úmyslu dobít tolik světa, kolik jen půjde a z každého dobytého člověka chtěl udělat Němce, pokud by k tomu ovšem měl sebemenší předpoklady. Z těch co neměli předpoklady, chtěl udělat otroky. Židy považoval v obou směrech za naprosto beznadějné případy a tak z nich dělal mýdlo. Neznám přesně detaily technologického postupu, jakým se živý člověk změní na kostku mýdla, vím jen že první věta receptu musela znít: „Zabijte žida", takže se nedivte, že ti židé, kteří to přežili, to Hitlerovi nikdy nezapomenou.

Himller, který občas inklinoval k představě, že je jemnocitnější než Hitler si dokonce nechal dělat z mrtvých židů různé umělecké ozdoby a bytové doplňky. Tvrdí to syn Martina Bormana a ten by to měl vědět, protože starý Borman byl také zločinec.

 

Hitlerův Stalin

 

Stalina napadlo, že by také mohl dobít tolik světa kolik jen půjde a ze všech nadělat komunisty. Židů si na rozdíl od Hitlera moc nevšímal, jemu bylo fuk, kdo je odkud, jen když nebude krafat. Když někdo krafal, nechal z něj udělat otroka a pak mrtvolu, což se mu zdálo praktičtější. Nechápu, proč si dodnes tolik lidí myslí, že takhle to bylo i humánnější, a že Stalin je díky tmu dodneška považován, za zločince přeci jen o trošku menšího než Hitler. Podle mě to byla přinejlepším remíza, ale válku nakonec vyhrál Stalin, tak asi proto.

 

 

Stalin válku pochopitelně nevyhrál sám, dost mu v tom pomohli Angličané, Američané a spousta další národů, které toho později i litovaly. Když se Stalinova vojska blížila k Berlínu, Hitler pohrdl možností konečně se se svým kolegou diktátorem sejít tváří v tvář a raději si vystřelil mozek z hlavy.

Stále se ještě šíří legenda, že Hitler se otrávil, ale není to pravda, otrávila se paní Hitlerová. Kromě toho Hitler otrávil svého oblíbeného vlčáka, ale sám se opravdu zastřelil. Vlastně to udělal jen aby naposledy naštval Stalina, protože na rozdíl od něj si sám v téhle válce alespoň jednou doopravdy vystřelil, jinak to za sebe oba nechávali dělat lidi, které takové věci baví.

Nakonec ale triumfoval Stalin, po válce se říše komunismu roztáhla od Aše až po Vladivostok a to je opravdu pořádný kus země. Jestli tohle byla první věc, kterou se Hitler dozvěděl když přišel do pekla, asi ho to nepotěšilo. S výjimkou Stalina a pár lidí, kteří neměli rozum, nebo si z komunismu udělali živnost to nepotěšilo nikoho.

Do všech nových komunistických zemí byli rychle povolání odborníci na vyhledávání nespokojenců, kteří pak několik let pracovali přes čas. Brzy už nezůstali žádní nespokojenci, ani potenciální. Všichni si totiž, až na pár výjimek, prostě zvykli.

Jedním z postulátů vědeckého marxismu bylo skálopevné přesvědčení, že vítězství komunismu je historická nevyhnutelnost. V Marxově podání byl každý společenský jev historickou nevyhnutelností a žádná historická osobnost na tom nemohla nic změnit. Přesto byste našli miliony komunistů, kteří byli přesvědčeni, že když Stalin v březnu roku 1953 zemřel, celá věc tak trošku ztratila břink.

 

Stalinovo dědictví

Stalin svým následovníků zanechal několik zdevastovaných zemí, třistatisíc kolchozů, pojmenovaných po něm samém, plus nějaké pojmenované po Leninovi, plus pár dalších pojmenovaných jinak, hromadu lidí zavřených v lágrech, výkonnou tajnou policii, několik milionů svých vlastních soch a bust, spoustu obřích průmyslových závodů, které vyráběly věci, co nikdo nekupoval a neodbytný pocit, že by se všechno mělo dělat nějak jinak.

 

Bonus o Ruskofinské válce: Krev zmizelého

 

Nějak jinak v podání Stalinových dědiců znamenalo dělat to samé, ale tak nějak pomaleji. Už ne s takovou vervou. Propustili asi tak polovinu vězňů a nové zatýkali už ne takovým tempem. Spočetli si totiž ,že kdyby křivka zatýkání udržela svůj růst, někdy kolem roku 1973 by všichni Rusové seděli v lágrech. Našli se tací, kteří tvrdili, že je Rusko jeden veliký lágr, přinejmenším od roku 1918, ale to byli nepolepšitelní škarohlídi, kteří byli ihned zatčeni a zavřeni, aby mohli posoudit ten rozdíl.

Stalinovi se podařilo vypěstovat ve všech komunistických zemích zdravý instinkt, že když se v Kremlu řeklo prší, tak celá východní Evropa vytáhla deštník a bylo proto trochu nevděčné od jeho pokračovatelů, přijít s myšlenkou trochu na Stalina pozapomenout, v čemž obzvlášť vynikal nějaký Nikita Chruščov.

 

Chruščovova bota

Chruščov se usadil na Stalinově židli a Praha, Berlín, Varšava, Bukurešť, Budapešť a Sofie se dál drželi svého zvyku, mít k té židli natočené alespoň jedno ucho. Naslouchal i Bělehrad, ale ten si přeci jen čas od času dupnul a dělal si věci po svém. (Později se to od něj naučila i Bukurešť, už jsem myslím říkal, že po Stalinovi už to nebylo ono).

 

Chruščovova bota

 

A tak se stalo, že na nevinnou Nikitovu poznámku „Nevím jak vám, ale mě už všechny ty Stalinovy kolchozy, traktory, sochy a další krámy pěkně lezou krkem“, zareagovali naráz všichni a ihned se pustil do zapomínání.

Aby se lépe zapomínalo i Pražanům, na obří Stalinovou sochu na Letné se vzal dynamit. Byla to trochu škoda, ta socha byla skoro nová a holubi se na ní ještě nestačili moc podepsat. Zmizely i další sochy, kde co se přejmenovávalo a zapomínání pokračovalo jak po másle. Až se někteří začali bát, jestli se náhodou nezapomene na celý komunismus. Ten čas ale ještě nenastal. Ovšem když Chruščov dosáhl celosvětové popularity tím, že pro zdůraznění nějakých argumentů si při vystoupení v OSN zul botu a tloukl s ní do řečnického pultu, lidem došlo, že je to kašpar a ve spodních vrstvách komunismu začalo pomalu praskat a drolilo se to.

 

Brežněvovy tanky

Koncem šedesátých let postoupily posuny v tektonických vrstvách tak daleko, že některé praskliny prorazily až na povrch a dokonce zasáhly i samotné vedení komunistické strany. To už v Kremlu vraštil svoje impozantní obočí Brežněv. Brežněv byl nerudný chlapík zdaleka s ním nebyla taková legrace jako s Chruščevem. Bota se mu zdála pro zdůraznění argumentů málo, tak jako tatíček Stalin dával přednost tankům.

 

Brežněvova líbačka

 

Jednoho srpnového rána, roku 1968 se Pražané vzbudili a Brežněvovy tanky se projížděly po Praze jako by se nechumelilo. A ono se také nechumelilo i když Mlynář později tvrdil, že mráz přichází z Kremlu. V boji proti těmto tankům projevili Češi velkou dávku vynalézavosti, malovali po stěnách ostouzející nápisy v domnění, že vojáci se zastydí a odjedou domů, jenže ruští vojáci jak známo neuměli česky a na tom celý nápad ztroskotal. Je to škoda, protože kdyby to vyšlo, bylo by to poprvé v dějinách, co by někdo dobyl zpátky svojí zemi pomocí štětky, pokud ovšem nepočítáme biblickou epizodu s Jezabel, to je ale trochu jiná historie.

Brežněv tu našel dost ochotných pomocníků, kteří mu pomohli ucpat ty největší díry, kterými se do lodi komunismu valila voda. Zbytek národa byl nahnán k pumpám pod pohrůžkou drakonických trestů, například – vyloučení ze strany, ztráta zaměstnání, vyhození z vysoké školy a podobně. Sem tam také někoho zavřeli, ale to už začínalo vycházet z mody. Životem v komunismu lidé změkli a už nebylo potřeba lisovat je pod tlakem deseti tisíc atmosfér, jako v pionýrských dobách.

 

Bolševická normalizace

Vyhlídky nebyli valné, mezi lidmi se rozšířil pocit že když tanky přijeli jednou, přijedou i příště, ale to byl obrovský omyl, protože ty tanky pro jistotu neodjeli vůbec. Jen se trošku schovaly a čas od času se ukázaly na nějaké přehlídce, aby nikdo nezapomněl.

 

 

Šířila se beznaděj a apatie, dvě ingredience nesmírně důležité pro udržení pořádku a stability, není se tedy co divit, že komunistická strana Československa byla jejich hlavním distributorem. Lidé se uzavřeli od sebe a hodně z nich přestalo od života očekávat cokoliv dobrého. Změnu k lepšímu už nikdo nečekal.

A pak se to stalo. Téměř na samém konci toho bláznivého roku 1968,kdy beznaděj naplnila srdce lidí a na ulicích ještě nikdo nestihl opravit jizvy od tankových pásů, těsně po pochmurných vánocích, které komunisté sice nezakázali, ale k nepoznání pokřivili, 27. prosince krátce po poledni, v podivném dvojměstí Brandýs nad Labem/Stará Boleslav, jsem se narodil já. Ale o tom až někdy příště, jestli bude čas.

Zpracovalo st@tll 2022

 

Z ARCHIVU ATLLANKY

 

Kterak kápo Kafka vyštval Vlastu Třešňáka z republiky

Motto: Česká televize odvysílala v pozdních nočních hodinách další dílo cyklu o krutosti i absurditě komunistického režimu v bývalém Československu Dva dny s Kafkou, kterým provází Jaroslav Hutka.

Komunistická StB si jako oběti ráda vybírala citlivé povahy. Fyzické týrání neunesl ani písničkář Vlastimil Třešňák, Hutkův dobrý kamarád, muzikant a malíř.

V pořadu je řeč o komunistické akci StB – Asanace, která měla za úkol zastrašit všechny myslící občany s protirežimní názory, a hlavně je řeč o estebáckém vyšetřovateli jménem Kafka, po jehož dvoudenním mučení zažádal Vlastík Třešňák o vystěhovalecký pas.

 

 

Pořad je také velmi sugestivní výpovědí o našich rozporuplných povahách a hlavně o naší nepochopitelné loajalitě ke zrůdám minulosti stejně, jako o naší nesmiřitelné nenávisti ke všemu co se chová neohroženě morálně, a nastavuje tak zrcadlo naší české malosti.

Důkazem naší pokřivenosti je i to, že pořad V zajetí železné opony se nevysílá v hlavním čase, ale až po 22 hodině, snad aby mládež nebyla náhodou u TV? A možná i proto, že i když je to již zcela zavedený cyklus, má minimální sledovanost, a mládež se při větší medializaci Jaroslava Hutky songem o Udavači z Těšína ptá: Kdo je to ten Hutka?

 

 

Národ, který zapomene své vlastní dějiny, je odsouzen si je opakovat znovu a znovu.. Tomáš Garrique Masaryk

zpracovalo st@tll 2008

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Nezapomeňte také navštívit náš archiv textů

 


««« Předchozí text: Morgenthauův plán Následující text: Charta proti bolševizaci Národa Jana Žižky »»»

Atllanka | Pondělí 16. 05. 2022, 11.37 | Videa, Totalita, Česká emigrace | trvalý odkaz | vytisknout | 3533x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
reaguj[1] Kurt
Kurt Pondělí 8. 03. 2010, 00.30

Nechapu proc nejsou vsechni za katrem! Na co si hrajeme s ohnem, to zase bude se muset opakovat kdyz nezakrocime a nesrovname to!!!!!!

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?