Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Rusko a evropská krajní pravice

Krajní pravice v Evropě – Pátá kolona Ruska

 

Motto: Po pádu režimu Saddáma Husajna v Iráku byly v budově ministerstva nalezeny dokumenty odhalující rozsáhlé kontakty mezi iráckými úřady a zástupci západních obchodních a politických kruhů.

 

Krajně pravicová aktivistická fronta

Od devadesátých let 20. století se Husajnův režim potýkal se dvěma hlavními problémy v zahraniční politice:

  • Sankcemi západních zemí a souvisejícími omezeními prodeje ropy, které měly mimořádně negativní dopad na iráckou ekonomiku, ale bránily zemi v agresivním postupu vůči svým sousedům.
  • Obsah mezinárodních kontaktů iráckých úřadů se proto točil především kolem lobbování za zrušení západních sankcí a obcházení omezení prodeje ropy – to druhé se dělo pomocí ropných poukázek, kterými Husajnův režim platil svým zahraničním spojencům.

 

 

Mezi nalezenými dokumenty byla i dohoda uzavřená v roce 2002 v Bagdádu mezi iráckými úřady na jedné straně a dvěma rakouskými politiky na straně druhé. Těmito rakouskými politiky byli zesnulý předseda pravicové Svobodné strany Rakouska (APS) Jörg Haider a jeho poradce Ewald Stadler.

Podle dohody se Haider a Stadler stali lobbisty iráckého režimu v Rakousku a Evropě, za což Haider obdržel 1 250 000 dolarů a Stadler 3 750 000 dolarů. V době uzavření dohody již Stadler stál v čele „Rakousko-irácké společnosti“ a spolu s Haiderem aktivně kritizoval západní sankce proti Husajnovu režimu.

Dvanáct let po podpisu dohody s iráckými úřady, 16. března 2014, přijel Stadler – již jako předseda malé pravicové konzervativní strany Rekos – na Krym jako pozorovatel nelegitimního „referenda“ o odtržení od Ukrajiny, které skončilo ruskou anexí Autonomní republiky Krym.

A již 2. listopadu 2014 byl Stadler pozorovatelem „parlamentních voleb“ v Doněcku, který byl obsazen spojenými separatistickými a ruskými silami. Na tiskové konferenci v Doněcku Stadler kritizoval OBSE za to, že odmítá uznat legitimitu „voleb“ v „Doněcké a Luhanské lidové republice“, a vyzval k založení ASCE – „Sdružení pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“, které by se pravděpodobně stalo vhodným nástrojem proputinovské politiky na Západě.

 

Alexander Zacharčenko a Mateusz Piskorski v okupovaném Doněcku

 

Za 12 let od podpisu dohody mezi rakouskou krajní pravicí a Husajnem do příjezdu mise pravicových a levicových radikálních pozorovatelů na krymské „referendum“ se toho událo mnoho.

  • Husajnův režim svrhla v roce 2003 západní koalice pod vedením USA
  • V letech 2004–2005 otřásly postsovětským prostorem „barevné revoluce“
  • V roce 2008 Rusko obsadilo Jižní Osetii a Abcházii
  • V roce 2014 zahájilo Rusko „hybridní válku“ proti Ukrajině.

Po anexi Krymu a ruské agresi na východní Ukrajině projevil Západ překvapivou jednotu a uvalil sankce na mnoho klíčových členů ruské vládnoucí a podnikatelské elity. Stejně jako v případě Husajnova režimu začal Putinův režim pociťovat potřebu, aby západní spojenci lobbovali za zrušení sankcí a prosazovali legitimitu ruských akcí na mezinárodní scéně.

Ačkoli příznivce Putinova režimu lze nalézt prakticky napříč politickým spektrem západních zemí, nejaktivnější jsou krajně pravicové síly.

Historie spolupráce mezi ruskými představiteli a evropskou krajní pravicí se samozřejmě neomezuje pouze na události, které se odehrávají na pozadí probíhající „hybridní války“ proti Ukrajině.

Tato historie se neomezuje ani na postsovětské období ruské státnosti. Již ve 20. letech 20. století poskytly komunistické úřady sovětské území pro výcvik Černého Reichswehru, ilegální jednotky složené převážně z nacionalistických dobrovolníků, německých ozbrojených sil, jejichž počet byl omezen Versailleskou smlouvou.

Sovětsko-nacistický pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939 otevřel realitu druhé světové války a holocaustu.

Podpis smlouvy o rozdělení sféry vlivu mezi Stalinem a Hitlerem

 

Rozdělení Polska mezi Stalina a Hitlera v roce 1939

 

Po skončení druhé světové války Sověti v rámci „aktivních opatření“ KGB sponzorovali neonacistické skupiny a strany v SRN:

Na jedné straně se neonacisté stavěli proti vstupu SRN do NATO a byli prospěšní Sovětskému svazu jako takovému, na druhé straně „kvetoucí“ neonacistická politická scéna v SRN umožňovala komunistům poukazovat na „oživení fašismu“ na kapitalistickém Západě a prezentovat Stasi terorizované východní Německo jako „baštu antifašismu“.

Po rozpadu Sovětského svazu probíhala spolupráce se západní krajní pravicí po linii jednotlivých ruských ultranacionalistických osobností.

V 90. letech navázal nacionálně-bolševický a „neoeurasijský“ Alexandr Dugin vztahy prakticky se všemi evropskými krajními pravičáky, od španělských neonacistů až po erudovanější francouzskou Novou pravici.

 

Alexandr Dugin

 

Sergej Glazjev pomohl představit Rusko zakladateli amerického fašistického politického kultu Lyndonu LaRouchovi, který koncem 80. let označil Rusy za „líná, opilá, pověrčivá a nemorální zvířata“.

Vladimir Žirinovskij se snažil přátelit s neonacistou a multimilionářem Gerhardem Fryem z Německého lidového svazu a Jean-Marie Le Penem z Národní fronty (FN), od nichž LDPR – v prvních chudých letech – dostávala „humanitární pomoc“ v podobě počítačů a faxů.

Díky iráckým úřadům, které v LDPR (a KPRF) viděly vlivné politické hráče a štědře jim poskytly poukázky na ropu, se Žirinovskij stal prvním ruským ultranacionalistou, který se vážně, i když neúspěšně, pokusil zorganizovat pravicovou radikální internacionálu.

V roce 2002, po dalším odkladu cesty do Iráku a uprostřed mezinárodních diskusí o možné západní invazi do této země, zorganizoval Žirinovskij v Moskvě setkání zástupců západních pravicových stran s vyslanci z Iráku, Libye, Severní Koreje, Indie a Afghánistánu.

Hlavní myšlenkou setkání bylo odsoudit sankce proti Husajnovu režimu a vyjádřit mu podporu. Na stejném zasedání Žirinovskij oznámil zahájení každoročního „Světového kongresu vlasteneckých stran“.

Několik dní před první konferencí v lednu 2003 pronesl Žirinovskij výrok, který tehdy zůstal bez povšimnutí – dnes však jeho význam poskytuje klíč k pochopení současných procesů.

Žirinovskij poznamenal, že „v celé Evropě vlastenecké strany zesílily a začaly získávat podporu voličů mezi 5 a 50 procenty“, a navrhl, aby oficiální Moskva získala „páky na světovou politiku“ prostřednictvím pravicových stran, k nimž má Žirinovskij přístup.

Žirinovskij uspořádal další tři „světové kongresy vlasteneckých stran“ – v letech 2004, 2006 a 2010 – ale pokaždé se složení účastníků stávalo stále okrajovějším.

 

 

Když v roce 2003 Žirinovskij na základě svých zkušeností z působení v ultranacionalistickém lobbistickém hnutí Husajnova režimu navrhl, aby se evropští pravicoví radikálové zapojili do prosazování ruských zájmů v Evropě, Putinův režim teprve budoval vztahy s hlavními západními politickými kruhy a o krajní pravici neměl zájem.

To se začalo měnit v letech 2004–2005 po „barevných revolucích“ v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu, které Kreml vnímal jako pokusy Západu oslabit ruský vliv v postsovětském prostoru. Vzhledem k významu, který hrály místní a zahraniční nevládní monitorovací organizace při mobilizaci obyvatelstva proti volebním podvodům, se Kreml zajímal o práci alternativních monitorovacích struktur, které by byly loajální vůči Kremlu a proruským politikům.

 

 

Jednou z takových alternativních struktur byla CIS-EMO, kterou v roce 2003 založil Alexej Kočetkov, bývalý člen fašistické organizace Ruská národní jednota a Společnosti přátel Saddáma Husajna.

Od roku 2005 se CIS-EMO zúčastnila více než 40 volebních pozorovatelských misí v Ázerbájdžánu, Estonsku, Francii, Německu, Kaarstánu, Kyrgyzstánu, Polsku, Rusku, Turecku a na Ukrajině, jakož i v mezinárodně neuznaných „státech“ Abcházii, Jižní Osetii a Podněstří.

CIS-EMO má oficiální podporu zejména ruského ministerstva zahraničních věcí. Například když byli Kočetkov a jeho kolega v červenci 2005 zatčeni během rvačky v Moldavsku, sám ministr zahraničí Ruska, Sergej Lavrov, označil jejich zatčení za „nepřijatelný“ čin.

 

 

CIS-EMO v průběhu let spolupracovala v oblasti politicky motivovaného monitorování volebních procesů se dvěma dalšími organizacemi, které byly založeny v EU, ale jejichž činnost se vyznačovala jasným proruským postojem:

  • Evropské centrum pro geopolitickou analýzu (ECGA) se sídlem v Polsku a
  • Euroasijská observatoř pro demokracii a volby (EODE) se sídlem v Belgii.

Mateusz Piskorski, bývalý člen polské fašistické skupiny Nicklot, který v roce 2007 založil EDCE, zahájil svou mezinárodní kariéru sledováním volebních procesů v roce 2004, kdy ho zesnulý Andrzej Lepper, předseda pravicově populistické strany Sebeobrana Polské republiky, vyslal k monitorování parlamentních voleb v Bělorusku.

Podle společné zprávy OBSE a ODIHR parlamentní volby v Bělorusku v roce 2004 „výrazně nesplnily požadavky OBSE“ a „běloruské úřady nezajistily, aby vůle lidu byla zdrojem státní moci“. Piskorského závěr však byl podle očekávání pozitivní, protože podle něj byly volby svobodné a spravedlivé.

V roce 2009 se ECGA pokusila rozšířit své aktivity na mezinárodní úrovni a vedle již existující organizace v Polsku byla založena pobočka ECGA v Německu, kterou vede Piotr Luczak, člen německé levicově-populistické strany Levice.

 

 

ECGA se ve své propagační brožuře jako mezinárodní organizace netají tím, že se zaměřuje na Rusko. Mimo jiné uvedla, že aktivity ECGA budou zahrnovat „publikování článků a nebo rozhovorů v ruských časopisech a na ruských internetových stránkách, překlady a vydávání knih v ruštině, účast na konferencích, seminářích a kulatých stolech v Rusku a poskytování rozhovorů předním ruským médiím“.

EEFA byla založena v roce 2007 Lucem Michelem, vůdcem Belgické komunistické nacionalistické strany. V roce 2006 se Michel spolu s generálním tajemníkem CNEP Fabricem Bohrem a členem politbyra Jean-Pierrem Vandersmissenem – na pozvání CIS-EMO – zúčastnil pozorování „referenda“ o nezávislosti Podněstří, kde se seznámil s ruskými a proruskými politiky.

CIS-EMO dlouhodobě spolupracuje s ECSA a ECUO:

CIS-EMO vyhledává volby, jejichž výsledek je důležitý pro vnitřní nebo zahraniční politiku Moskvy, zatímco ECSA a ECUO rekrutují evropské pozorovatele – většinou z pravicových a levicových stran.

V roce 2010 se cesty Kočetkova a Piskorského rozešly a ECUA a ECUA začaly spolupracovat s prokremelskou ruskou organizací Občanská kontrola, kterou vedl Alexandr Brod, ředitel moskevské kanceláře pro lidská práva.

„Občanská kontrola je typická GONGO (z anglického "government-organised non-governmental organization“, tj. státem zřízená nevládní organizace).

Skupiny, které sdružení tvoří, jsou loajální vůči Kremlu a klíčové postavy ve správní radě sdružení jsou členy Státní dumy a Veřejné komory Ruské federace nebo jsou s nimi alespoň úzce spojeny. Skrytým účelem Občanské hlídky je legitimizovat a zveřejňovat tvrzení o spravedlivosti výsledků volebních procesů, které jsou ve skutečnosti sporné nebo zcela nelegitimní, a kritizovat zjištění mezinárodních volebních pozorovatelských misí organizovaných OBSE, Evropským parlamentem, Freedom House atd.

Právě Civic Control zorganizoval mezinárodní pozorovatelskou misi na „referendum“ na Krymu v březnu 2014 a „parlamentní volby“ v okupovaných částech východní Ukrajiny v listopadu téhož roku.

Přítomni byli mimo jiné zástupci pravicových stran a hnutí, jako jsou APS, Vlámský zájem (Belgie), Ataka (Bulharsko), Jobbik (Maďarsko), Národní fronta (Francie), Liga severu (Itálie), Dveře (Srbsko) a další.

 

 

Pro mnoho evropských pravicových radikálů byla účast na pozorovatelských misích počátkem jejich zapojení do dalších prokremelských aktivit.

Obzvláště žádaní byli v ruských médiích, která cítila potřebu západních „expertů“ a „komentátorů“, kteří zastávali prokremelské postoje. Kromě toho se členové pozorovatelských misí začali často objevovat na různých konferencích a setkáních pořádaných v Moskvě a věnovaných kritice politiky USA a „rozšiřování NATO“, euroasijské integraci, potřebě dialogu mezi Západem a Ruskem apod.

Zkušenosti se spoluprací mezi ruskými a západními ultranacionalisty z 90. let ukazují, že mezi západní krajní pravicí vždy existovali lidé, kteří sympatizovali s Ruskem a viděli v něm protiváhu americkému vlivu v Evropě.

Po rusko-gruzínské válce v srpnu 2008 se však v některých evropských zemích objevily organizační iniciativy vytvořené krajní pravicí a otevřeně orientované na Rusko.

Na konci roku 2008 vytvořil ve Francii bývalý člen pravicově extremistické skupiny GUD André Chancoul kolektiv Francie-Rusko, který se opírá o tři hlavní myšlenky:

  • podpora ruské zahraniční politiky a současné ruské vlády
  • využití finanční krize v roce 2008 jako záminky k odvrácení se od Američanů a jejich dolaru
  • postoj, že Američané se nám snaží vnutit svou kulturu.

Šanklu udržoval s Duginem aktivní kontakty, ale nedokázal své proruské aktivity posunout na významnější úroveň.

 

Jean-Marie Le Pen a Vladimir Žirinovskij v Moskvě

 

V roce 2009 také ve Francii vytvořil Fabrice Sorlain, který předtím kandidoval na kandidátce Národní fronty (FN), Alianci Evropa-Rusko. Jejím cílem bylo:

  • posílit vazby mezi Evropou a Ruskem, aby se údajně sjednotila křesťanská civilizace, která by odolala vzestupu islámu
  • posílit odpor proti tzv. americké hegemonii
  • vytvořit vnitřní evropský trh, který by zahrnoval i Rusko.

Sorlenova iniciativa nebyla příliš úspěšná, ale ovlivnila pozdější otevřeně proruský obrat v NF.

V Rakousku se jednotliví členové AKP aktivně účastnili konferencí pořádaných společností Austrian Technologies, kterou vedla Barbara Kappelová, jež byla v té době zodpovědná za ekonomický program strany.

Oficiálním cílem společnosti Austrian Technologies byl transfer rakouských technologií do zahraničí (zejména do Ruska), ale její konference neměly s rakouskými technologiemi jako takovými nic společného:

V letech 2008–2010 uspořádala společnost několik konferencí, na nichž odsoudila kroky gruzínských úřadů a „barevnou revoluci“ a obhajovala posílení rakousko-ruských politických vazeb.

Ruský novinář Maxim Ševčenko byl téměř stálým účastníkem konferencí rakouských technologií a působil jako koordinátor mezi APS a ruskými politiky.

Ševčenko rovněž zprostředkoval návštěvu dvou členů LPS, Johanna Goodenuse a Johannese Hübnera, v Čečensku, kde se v roce 2012 setkali s Ramzanem Kadyrovem.

 

Levan Pirveli, Ramzan Kadyrov, Johannes Gudenus a Hübner v Grozném

 

Formálně bylo účelem návštěvy Čečenska ujistit se, že republika je bezpečným regionem a že čečenští uprchlíci v Rakousku se mohou vrátit domů – myšlenka brzkého návratu uprchlíků do hostitelské země je mezi pravicovými populisty populární – ale během jednání s čečenskými úřady členové LPS diskutovali také o rakouských investičních příležitostech v regionu.

Proruské aktivity evropské krajní pravice neměly zpočátku u ruských politických elit velký ohlas.

Navzdory rostoucí kritice ruské zahraniční a domácí politiky na Západě se Kreml stále snažil spolupracovat spíše s mainstreamovými než radikálními evropskými politiky. Pravicoví radikálové jsou užiteční jako prokremelští pozorovatelé při sporných volbách, komentátoři ruských médií a účastníci proruských a protiamerických konferencí, ale nic víc. Nicméně úroveň kontaktů mezi ruskými představiteli a západní krajní pravicí byla v letech 2005–2012 rozhodně vyšší než v letech 1991–2004.

Zatímco do konce prvního Putinova prezidentského období komunikovali s evropskými pravicovými radikály z ruské strany pouze (přibližně) politické osobnosti jako Dugin, Žirinovskij, Glazjev, Sergej Baburin, Pavel Tulajev a někteří další, od druhého Putinova prezidentského období a zejména v době prezidentství Dmitrije Medveděva se pravicoví radikálové začali setkávat s členy Jednotného Ruska, pracovníky ruských diplomatických institucí a organizací „měkké síly“, jako je Rossotrudničestvo.

V letech 2012–2013 došlo ke zlomu ve vztazích mezi ruskými orgány a jednotlivými evropskými krajně pravicovými skupinami.

 

 

Nově zvolená předsedkyně Národní fronty Marin Le Penová se od roku 2011 snaží získat v Moskvě schůzku s vysokými představiteli ruských úřadů.

Protokol o její případné návštěvě Moskvy navržený ruskou stranou dlouho vedení strany neuspokojoval. Ruské vedení se v letech 2011–2012 od FN poněkud distancovalo kvůli tomu, že se v roce 2012 chystaly francouzské prezidentské volby a případné vysoké přijetí Le Penové v Moskvě by ohrozilo ruské úřady, které toužily navázat dobré vztahy s oběma hlavními uchazeči o prezidentský úřad, Francoisem Hollandem a Nicolasem Sarkozym. FN se nenechal odradit a čekal.

Setkání Putina s prezidentem Hollandem na začátku června bylo důležitým momentem pro rozvoj spolupráce mezi ruskými politickými elitami a FN. Na tomto setkání Hollande ostře vystoupil proti režimu Bašára Asada v Sýrii, kterého Putin podporuje.

Rozdílné názory na syrské a další otázky, které se objevily během Putinovy návštěvy Paříže, byly pro ruské úřady signálem, že má smysl začít hledat spojence mezi ostatními politickými silami ve Francii. Otevřel se tak prostor pro spolupráci Ruska s FN a dalšími francouzskými krajními pravičáky.

Vedení FN se začalo aktivně setkávat s ruským velvyslancem ve Francii Alexandrem Orlovem a jeho poradcem Leonidem Kadyševem v Paříži. V létě 2012 pomohl Orlov francouzskému krajně pravicovému aktivistovi Gillesi Arnaudovi spustit internetovou televizi ProRussia.TV a získat pro ni financování prostřednictvím ruských státních médií.

V prosinci téhož roku se Marion Marechal-Le Penová (neteř prezidenta FN) zúčastnila Prvního mezinárodního parlamentního fóra ve Státní dumě a předseda fóra a předseda Dumy Sergej Naryškin osobně přivítal Marechal-Le Penovou, poblahopřál jí „jménem všech účastníků fóra“ k narozeninám a popřál jí „úspěch a pohodu“.

Spolupráci mezi představiteli ruských politických elit prohloubil také „pravoslavný oligarcha“ Konstantin Malofejev, který do svých homofobních a cenzurních iniciativ zapojil západní krajní pravici.

V červnu 2013 uspořádala Malofejevova charitativní nadace „Svatý Vasilij Veliký“ kulatý stůl za podpory Výboru Státní dumy pro rodinu, ženy a děti a Centra pro sociální a konzervativní politiku.

Kulatého stolu se zúčastnila delegace francouzských krajně pravicových a ultrakonzervativců, včetně Sorlaina a Emrica Choparda, který byl v té době geopolitickým poradcem Marine Le Penové. Debatu, do níž se zapojila francouzská krajní pravice, využili ruští „národní konzervativci“ reprezentovaní Malofejevem, Jelenou Mizulinou a Igorem Šuvalovem k legitimizaci „zákona o homosexuální propagandě“ a k tvrdým změnám zákona o adopci ruských sirotků cizinci.

Ve stejném měsíci uskutečnila Marine Le Penová dlouho očekávanou návštěvu Moskvy a setkala se s Naryškinem a Alexejem Puškovem, předsedou zahraničního výboru Státní dumy, a také s vicepremiérem Dmitrijem Rogozinem a Alexejem Žuravlevem, vůdcem nacionalistické strany Rodina, ale také členem Jednotného Ruska.

Po této návštěvě se schůzky s Naryškinem a Puškovem staly pro vedení Národní fronty pravidelnými a zřejmě přispěly ke kladnému posouzení žádosti strany o úvěr ve výši 9 milionů eur od První česko-ruské banky, kterou vlastní struktury ruského oligarchy z Putinova okolí Gennadije Timčenka.

Takže v roce 2013 navázalo Malofejevovo okolí kontakty s italskou Ligou severu (LN). V prosinci se na sjezd LS vydal Alexej Komov, který zastává vysoké funkce v Charitativní nadaci Vasila Velikého a v další Malofejevově organizaci, Lize bezpečného internetu, v doprovodu „jednorožce“ Viktora Zubareva.

 

 

Na tomto sjezdu byl předsedou strany zvolen Matteo Salvini, který se od prvních týdnů svého působení projevoval jako otevřeně proruský politik.

Na začátku roku 2014 vytvořili členové LS „Kulturní sdružení Lombardie-Rusko“, jehož vedení jej označilo za „kulturní a nestranické sdružení, ale s určitými myšlenkami, které plně korespondují s pohledem prezidenta Ruské federace“. Komov se stal čestným předsedou sdružení a rozhlasová stanice Hlas Ruska se stala jeho oficiálním partnerem.

Prostřednictvím sdružení Lombardie-Rusko vyvíjelo vedení LS aktivity zaměřené na lobbování za ruské zájmy v Itálii, a snažilo se také navázat obchodní kontakty s „vládou“ anektovaného Krymu.

Od roku 2014 vedoucí představitelé LS pravidelně navštěvovali Moskvu, kde byli jejich kontaktními osobami Naryškin a Puškov, kteří účinně instruovali členy LS o proruském narativu, který je třeba šířit v Itálii a Evropském parlamentu.

Salvini se s Putinem osobně setkal v Miláně v říjnu 2014 a člen PL Paolo Grimoldi tehdy zorganizoval v dolní komoře italského parlamentu skupinu „Přátelé Putina“.

LS navázala kontakty s ruskými diplomatickými strukturami v Itálii a s italským zastoupením Rossotrudničestva. Irina Osipovová, dcera šéfa Rossotrudničestva v Itálii Olega Osipova a vůdkyně organizace „Rusko-italská mládež“, se stala častým hostem proruských akcí LS a sdružení „Lombardia-Rusko“, pomáhala italským krajně pravicovým aktivistům s cestami do Moskvy a dokonce působila jako tlumočnice Salviniho.

 

 

Podobné procesy naznačující prohlubující se spolupráci mezi ruskými představiteli a evropskou krajní pravicí byly zaznamenány i v jiných zemích, zejména v Rakousku, Maďarsku a Bulharsku, ačkoli francouzští a italští pravicoví radikálové byli v budování vztahů s oficiální Moskvou nejúspěšnější.

Ne všechny radikálně pravicové strany na Západě jsou proruské.

Hlavní krajně pravicové síly v Polsku, pobaltských státech a některých dalších zemích nemají z historických důvodů sympatie k Rusku. Putinovo Rusko se netěší přílišnému obdivu ani mezi významnými pravicovými stranami ve skandinávských zemích.

V Evropě však již dlouho existují ultranacionalistické síly, pro které je Rusko obecně a Putinův režim zvláště vzorem nebo důležitým ideologickým spojencem. V postsovětském období lze spolupráci mezi těmito krajně pravicovými a ruskými skoropolitickými aktéry rozdělit zhruba do tří etap:

  • V první fázi (1991–2004) se do těchto vztahů zapojili pouze ultranacionalisté z ruské strany, kteří se prostřednictvím mezinárodních vazeb snažili zvýšit svůj politický status uvnitř země. Řídili se spíše svými vlastními zájmy než zájmy státu, protože byli odtrženi od moci.
  • Druhé období (2005–2012) (na pozadí postupného protiamerického obratu ruských úřadů a rostoucích protizápadních nálad v ruské společnosti) se vyznačovalo vznikající potřebou, hlavně v kruzích blízkých Kremlu, využít jakékoli proruské evropské politiky, včetně pravicových radikálů, k legitimizaci pochybných výsledků různých volebních procesů a k ospravedlnění zahraniční a domácí politiky Putinova režimu v ruských médiích a na veřejnosti.
  • Na konci druhé fáze měl Kreml k dispozici řadu evropských krajně pravicových aktivistů, kteří se snažili prohloubit politickou spolupráci s oficiální Moskvou a navázat vztahy s ruskými obchodními kruhy.
  • Třetí fáze, která začala v roce 2013, se vyznačuje skutečným zájmem Kremlu nejen o spolupráci s evropskou krajní pravicí za účelem legitimizace vlastní politiky, ale také o politické úspěchy pravicových radikálů v zemích EU.
  • Podnětem k tomuto obratu bylo protestní hnutí v Rusku v letech 2011–2013, na které Kreml reagoval na jedné straně represemi, na druhé straně rozštěpením opozice a polarizujícími akcemi, jako byl proces s Pussy Riot kvůli „rouhání“, protiamerický „zákon Dimy Jakovleva“, zákaz „homosexuální propagandy“ atd.

Reakce Kremlu na protestní hnutí proti Putinovi vyvolala negativní reakci hlavních politických kruhů na Západě, v důsledku čehož začala oficiální Moskva hledat partnery mezi radikálními politickými silami. Tento proces zesílil po ruské vojenské invazi na Ukrajinu, na kterou Západ reagoval sankcemi a částečnou mezinárodní izolací Ruska.

Rétorika ruských úřadů, které v posledních letech svou zemi prezentují jako „pevnost konzervativních hodnot“, naznačuje, že Kreml považuje pravicové populisty – umírněné i radikální – za klíčové (i když ne jediné) spojence v EU.

Během přímé linky v roce 2014 se Putin vyjádřil, že Evropa prochází přehodnocením hodnot a že „vítězství, řekněme, Viktora Orbána v Maďarsku, úspěch extrémnějších sil v posledních maďarských volbách [tj. pravicové strany Jobbik], úspěch Marine Le Penové ve Francii“ naznačují obrat Evropy ke „konzervativním hodnotám“, které Rusko údajně sdílí.

Přímá i nepřímá podpora extrémně pravicových sil na Západě ze strany Kremlu a jemu blízkých politických a podnikatelských kruhů má za cíl oslabit politickou jednotu Západu s cílem:

  • dosáhnout geopolitického vítězství Putinova Ruska nad nesmiřitelnou liberálně-demokratickou Evropskou unií
  • uzavřít „novou jaltskou dohodu“, která by upevnila ruskou zónu vlivu (postsovětský prostor) a legitimizovala neodvolatelnost Putinova, tj. antidemokratického, režimu.

Zpracovalo st@atll 2022 – Autor: Anton Šechovcov

Čtěte také:

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Navštivte také náš archiv textů

 

««« Předchozí text: Proč zemřel Generál dr. Milan Rastislav Štefánik? Následující text: Kasparov: do EU přijměme Ukrajinu »»»

Atllanka | Středa 25. 05. 2022, 11.00 | EU, Česko, Komentáře | trvalý odkaz | vytisknout | 1853x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?