Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Z gulagu do Buzuluku a zpět

Zářný a nebo Ozářený Buzuluk?

 

Prolog: Byl to náš nejradostnější den. Byly jsme zachráněny před dalším velikým utrpením, svěřila se Heliodoru Píkovi vězenkyně gulagu Štěpánka Cejzlarová, kterou Sověti propustili až kvůli vznikající jednotce.

 

Jak se Čechoslováci dostali přes ruský Buzuluk na svobodu

1. čs. polní prapor se v sovětském Buzuluku začal formovat před 80 lety na přelomu ledna a února 1942. Byl to náš nejradostnější den. Byly jsme zachráněny před dalším velikým utrpením, svěřila se Heliodoru Píkovi vězenkyně gulagu Štěpánka Cejzlarová, kterou Sověti propustili až kvůli vznikající jednotce. Stejně jako pro stovky dalších Čechoslováků, byla to pro ni jediná možnost, jak se dostat z lágru.

Nadšení vězněné Štěpánky Cejzlarové předcházelo oznámení sovětského tisku a rozhlasu ze 17. ledna 1942, z něhož se Češi a Slováci v Sovětském svazu dozvěděli o možnosti vstupu do československé vojenské jednotky.

Již 5. února 1942 přijelo do Buzuluku z bolševické internace v Orankách 88 vojáků, veteránů čs. legionu z Polska, kteří utvořili jádro velitelského kádru budoucí jednotky. Byly tak položeny základy 1. československého polního praporu.

 

 

Náčelník čs. vojenské mise v Moskvě Heliodor Píka zaznamenal ovšem i desítky dalších šokujících svědectví Čechoslováků, kteří byli z vězeňských táborů sovětského totalitního systému Gulag kvůli boji s nacisty propouštěni.

Ještě nedávný vězeň Slesinger mu tak v únoru 1942 přivezl do Buzuluku zoufalý dopis vězněných Čechoslováků:

  • Nacházíme se v Sorockém lágru, kde nás ještě v červnu bylo 360 lidí, teď už nás není ani polovina, většina z nás zemřela. Většinou jsme z Podkarpatské Rusi. Chceme umírat za svobodu Československa, a ne umírat od té hrůzy, bídy a hladu tady, žádali Píku na smrt zubožení Čechoslováci.

Z generálových záznamů například vyplývá, že třicetikilogramový úbytek na váze byl u Čechoslováků zcela běžný. A v některých případech až padesátikilogramový.

Československý velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger, který byl pod silným vlivem tehdejšího šéfa čs. komunistů Klementa Gottwalda, všechny tyto informace mezinárodnímu Červenému kříži zapíral. Heliodor Píka s nimi naopak pracoval a snažil se životy spoluobčanů zachránit.

Sovětské úřady nakonec – především zásluhou generála Píky – propustily z táborů gulag 2700 občanů Československa. Pro špatný zdravotní stav a po prodělaných útrapách byli ovšem nejprve zařazeni k záložním jednotkám:

  • 1. československý samostatný polní prapor v SSSR měl na konci roku 1942 v Buzuluku 969 mužů a žen, záložní pluk a rezervní rota pak 1969 mužů a žen.

 

Gulag: trauma na celý život

Útrapy z gulagu a pak i ty válečné poznamenaly v úvodu zmíněnou Štěpánku Cejzlarovou – Sochorovou na celý život.

  • Až do smrti o tom, co zažila a vytrpěla, nemluvila. Tihle veteráni se řídili zásadou, a zvláště máma po záhadné smrti mého táty, že jakmile něco řeknou, tak bude zle a přijdou represe, vysvětluje Ludvík Sochor, syn válečného hrdiny Antonína Sochora, podplukovníka, který za záhadných okolností v roce 1950 zahynul, přičemž se dodnes spekuluje o atentátu spáchaném v režii komunistické strany.

 

 

Obav se jeho matka nezbavila ani po pádu komunistického režimu v roce 1989. „Jen když pak přijel tátův válečný kamarád Josef Buršík z Velké Británie, kam utekl před komunisty, tak si spolu s mámou sedli a něco si spolu povídali,“ vzpomíná Ludvík Sochor.

Štěpánka Cejzlarová – Sochorová utekla z republiky před nacisty – tak jako mnozí Čechoslováci – nejdříve do Polska a pak do Sovětského svazu. Byla ale záhy zatčena a odsouzena k pobytu v gulagu za ilegální přechod hranice. Dva roky v pracovním lágru kácela stromy, když ji jeden ze strážných podstrčil útržek novin, kde se psalo o formování čs. praporu v Buzuluku.

Velení gulagu Štěpánku Cejzlarovou a její kamarádku Vlastu Vyhnánkovou propustilo s podmínkou, že se přihlásí v Buzuluku, ve městě ležícím na jihu Ruska mezi řekou Volhou a pohořím Ural. Vyfasovaly tedy lístky na vlak a dva bochníky chleba.

  • V dobytčím vagoně jsme byly jediné dvě Češky, jinak to byli samí cizinci, a hlavně zlodějky. Nádobu na výkaly jsme musely vylévat za jízdy. Byly to neuvěřitelné podmínky, vzpomínala pro Paměť národa Vlasta Vyhnánková, která tehdy při cestě do Buzuluku vážila jen 35 kilo.

Ve vlaku byly okradeny, takže do Buzuluku cestovaly přes dva měsíce. Nebýt dobrosrdečných ruských babiček, které jim občas daly něco k jídlu, tak by zahynuly hlady, popisuje obvyklé těžkosti a utrpení propuštěných vězenkyň syn válečného hrdiny Sochora. Chtěly především žít a pak také porazit německé okupanty.

Jeho otce Antonína Sochora Sověti naopak propustili z internačního tábora v Suzdalu. V počátcích formování čs. polního praporu pracoval v jeho odvodní komisi, kde se také poznal se svojí budoucí manželkou Štěpánkou.

Sochorovi samopalníci později v boji o Kyjev dosáhli spolu s tanky Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka jako první břehů Dněpru. Všichni tři byli za hrdinství v bitvě o ukrajinskou metropoli vyznamenáni titulem Hrdina Sovětského svazu.

Kolik lidí zemřelo cestou do Buzuluku, stále nevíme, Buzuluk byl pro tisíce Čechoslováků vězněných v gulazích opravdu jedinou šancí na přežití a také možností osvobodit okupované Československo. Třebaže mnozí z nich přijížděli ve zbědované stavu, takže je museli vynášet z vlaku, popisuje Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Zároveň přiznává, že se stále neví, kolik Čechoslováků cestou do Buzuluku zemřelo anebo se v nekonečných prostorách Sovětského svazu ztratilo a do Buzuluku nikdy nedorazilo. Databáze teprve vzniká.

Národnostní a sociální složení vznikající československé jednotky bylo velmi pestré. Podle historiků tvořili významný podíl Rusíni a Židi, jejichž mateřským jazykem byla leckdy němčina.

 

 

Není také příliš známo, že někteří Čechoslováci, jako například František Polák či Karel Goliath, byli na základě doporučení Gottwaldova komunistického ústředí v Moskvě posláni, s cejchem nepřátel sovětského zřízení, z Buzuluku zpět do gulagu. Goliath byl v Sovětském svazu rehabilitován až v roce 1955. Teprve potom se mohl vrátit do Československa, kde byl ovšem znovu nezákonně vězněn.

Definitivně byl Čs. samostatný polní prapor zformován až v polovině července 1942, tisícovka jeho vojáků vyfasovala britské uniformy, ale zprvu pouze padesát pušek. Adekvátní výzbroj čs. vojáci obdrželi až na podzim.

Velitelem praporu se stal Ludvík Svoboda, jeho zástupcem byl Bohumír Lomský, původním příjmením Lenc, v letech 1956–1968 ministr národní obrany. Svoboda již v srpnu 1942 požádal o vyslání praporu na frontu, následující měsíce byly přesto zaměřeny na další výcvik a součinnost jednotek.

Teprve 27. ledna 1943 jednotka obdržela z rukou velitele čs. vojenské mise v SSSR Heliodora Píky svůj bojový prapor, aby o tři dny později odjela po železnici na frontu. Čekala je první bojová akce – bitva u vesnice Sokolovo.

 

Pravda o gulagu stála generála Píku život

 

 

Pravda o rozmístění rozsáhlé sítě táborů vězeňského systému Gulag v totalitním Sovětském svazu, kterou si Heliodor Píka při hledání Čechoslováků sestavil, stála ovšem generála po válce život.

Ve zmanipulovaném procesu byl československou komunistickou justicí odsouzen k smrti. Píka byl navíc členům Gottwaldova komunistického vedení nebezpečný i tím, že věděl o jejich šmelině s potravinami, když za války působili v Moskvě. Generál kromě toho varoval prezidenta Edvarda Beneše před plány Sovětů, který ve zkratce zněl:

  • Říkají, jaképak hlasování lidu? Až bude Rudá armáda v Čechách, pak budou muset všichni hlasovat pro diktaturu proletariátu.

Píkova tragédie je o to větší, že z gulagu dostal a tím i zachránil život pozdějšímu šéfovi komunistické rozvědky Bedřichu Reicinovi, či prokurátorovi Karlu Vašemu, kteří ho pak za to poslali, po komunistickém puči v roce 1948, ve zmanipulovaném procesu na šibenici. Z Reicina i Vaše se po válce stali fanatičtí komunisté. Ale i je nakonec semlely brutální praktiky totalitního režimu.

Píka musel zemřít, protože byl velký vlastenec, poctivý a neohrožený voják, který naivně věřil ideálům, pro něž žil a bojoval. Nepostřehl, že je v plném proudu tajná válka, zakrátko pojmenovaná jako studená mezi demokratickým Západem a Stalinovou tyranií zamaskovanou rolí vítěze nad nacismem. Nechtěl dělat reálpolitiku a kariéru ve změněných podmínkách jako jeho bývalí spolubojovníci Boček, Svoboda a Fierlinger, kteří jako mouřeníni vykonali pro Sovětský svaz špinavou práci.

 

Sám se k tomu vyslovil v posledním dopise před popravou:

  • Řešit věci vnitřní a stranické politiky jednak nepříslušelo vojákovi, nýbrž národu doma, a druhak jsem se tím nesměl oslabovat a rozpolcovat. Věřil jsem presidentu republiky, plnil jsem veškeré rozkazy vlády a nadřízených jako poctivý voják, jenž měl to štěstí svobodně bojovat za ujařmený národ.
  • Dokumenty, svědkové a historici později jasně dokáži, že jsem pro urychlení spojeneckých vítězství přispěl měrou nemalou, že jsem udržoval víru v Sovětský svaz a jeho vítězství po celou válku a první dvě léta snad vůbec jako jediný, protože tehdy celý svět očekával zhroucení SSSR. Když se moje předvídání v kritické době začalo naplňovat, pak nabývali spojenci taktéž důvěry a účinně Sov. Svazu pomáhali. Ne, historie se nedá tak lehce zfalšovat.

 

Buzuluk: jediná šance Čechoslováků jak nezemřít v gulagu

Již krátce po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1941 byla 18. července podepsána československo-sovětská smlouva o válečném spojenectví a poté (27. září 1941) rovněž úmluva o vzniku čs. vojenské jednotky pod velením určeným čs. exilovou vládou v Londýně.

Detaily o sovětsko-československém spojenectví byly nicméně s konečnou platností dohodnuty až 10. ledna 1942. Za místo formování jednotky určilo sovětské velení město Buzuluk v západní části Orenburské oblasti.

Sovětský tisk a rozhlas oznámil 17. ledna 1942 Čechům a Slovákům v Sovětském svazu možnost vstupu do čs. jednotky. Již 5. února 1942 přijelo z internace z Oranek do Buzuluku 88 mužů, veteránů Českého a slovenského legionu z Polska, kteří utvořili jádro velitelského kádru budoucí jednotky a 12. února zde vznikl 1. československý polní prapor.

Pro tisíce Čechoslováků vězněných v Sovětském svazu byl vstup do čs. jednotky v Buzuluku jedinou šancí, jak se dostat z gulagu a nezahynout v jeho otřesných podmínkách. Vězněni přitom byli zpravidla jen kvůli nelegálnímu překročení sovětské hranice při útěku z Československa před německými či maďarskými okupanty.

 

Takže si to shrňme:

Během druhé světové války posloužil Buzuluk jako základna pro 1. československý samostatný polní prapor, který byl sestaven a vyzbrojen pod velením pplk. Ludvíka Svobody a bojoval po boku Rudé armády proti německým jednotkám, když bylo Československo okupováno fašistickým Německem.

 

 

To je všeobecně známo. Co ale není téměř vůbec známo, je to, jak neslavně posloužil Buzuluk rusákům podruhé. Město Buzuluk totiž využili rusáci pro ostrý test jaderné bomby na technice, vojácích, ale hlavně na nic netušících civilistech, na mužích, ženách, dětech a zvířatech.

 

Den Dé hodina Há

14. září 1954 byla v blízkém okolí města testována jaderná bomba o síle 40 kilotun bez předchozího varování a evakuace civilistů – mnoho z nich sovětský jaderný test zastihl přímo na ulicích. Evakuovány byly jen rodiny přítomných vojáků. Svědci výbuchu i jejich potomci se i ve třetím pokolení potýkají se zdravotními problémy.

Přípravu, která probíhala od roku 1949, schvalovali nejčelnější představitelé Sovětského svazu Nikolaj Alexandrovič Bulganin, Lazar Kaganovič, Lavrentij Pavlovič Berija, Georgij Maximilianovič Malenkov, Vjačeslav Michajlovič Molotov. Velením akce byl pověřen maršál Georgij Konstantinovič Žukov.

Ráno 14. září 1954 odstartoval z letecké základny pod Stalingradem bombardér TU-4 s atomovou bombou na palubě. V devět hodin třicet tři minut shodil svůj náklad z výšky osmi kilometrů, jen třináct kilometrů od městečka Tockoje nedaleko Buzuluku.

Jaderná puma o síle čtyřiceti kilotun (dvakrát silnější než americká puma, která vybuchla nad Hirošimou) vybuchla ve výšce 350 metrů. Jaderného testu se podle ruských zdrojů zúčastnili i českoslovenští generálové.

Irina Zalavinová, tehdy třicetiletá matka, dnes vzpomíná:

  • V okamžiku výbuchu jsem stála se synem na ulici a kupovala meloun. Oblohu prudce rozjasnilo bílo-růžové záření, které na několik vteřin zastínilo i slunce. Bylo to světlo jakoby z onoho světa.

Irina chlapce okamžitě popadla a běžela s ním domů. Stačila ho ještě posadit zády ke stěně, když přišla tlaková vlna výbuchu. Náraz vytrhl všechna okna i s rámy. Místnost zasypala skleněná tříšť. Manžel Iriny zemřel v roce 1971 na rakovinu vnitřností a onkologická onemocnění dnes trápí i jejího syna Valerie.

Vyčkávající sovětské motostřelecké a tankové pluky mezitím vyrazily do epicentra výbuchu, který prolomil obranu protivníka. Důstojníci své vojáky už před cvičnými manévry uklidňovali: Projet epicentrem? Nic hrozného. Dostanete stejnou dávku radiace, jako kdybyste šli v jednom roce dvakrát na rentgen.

Realita byla však poněkud jiná. Jiný pamětník výbuchu, generál ve výslužbě Alexandr Michajlov, který v roce 1954 velel vojenskému výcvikovému prostoru u Buzuluku, říká: Vyšel jsem z úkrytu a uviděl strašný obraz. Rozsáhlý dubový les před námi zmizel. Bojová technika byla roztavena ještě v několika kilometrech od epicentra. Akademik Kurčatov jen prohodil: Ten *míč předčil všechna naše očekávání.

 

 

Sovětský jaderný výbuch, při němž se na nic netušících civilistech testovaly účinky radiace, pekelné teploty i tlakové vlny, jsou šílené. Vojáci jsou na podobné věci cvičeni a jsou proti radioaktivnímu záření vybavení i výstrojí či odmořovacími prostředky. Nechránění civilisté to museli u Buzuluku schytat na plné pecky. Těžko si představit, co museli tenkrát lidé v Oremburské oblasti prožívat. Muselo to být peklo.

Vojska se musela po výbuchu pumy projít pásmem zamoření. Experiment znamenal předčasnou smrt nebo trvalé poškození zdraví většiny ze 45 000 vojáků.

Nemocemi dosud trpí až příliš mnoho lidí, ztráty na životech nejsou dodnes známy. Archivy tocké oblastní nemocnice z let 1954 až 1980 byly skartovány. Všichni vojáci i civilisté se museli po jaderném výbuchu v Tockém u Buzuluku pod přísahou zavázat, že budou o experimentu mlčet pětadvacet let. Za porušení slibu hrozily tvrdé tresty. Pacienti se báli mluvit o příčinách svých potíží dokonce i před lékaři.

Výběr místa manévrů nebyl kvůli blízkosti měst a vesnic šťastný, přiznal o mnoho let později velitel cvičení maršál Georgij Žukov. Bezprostředně po výbuchu jaderné pumy nicméně Žukov před ministrem obrany ocenil všechny účastníky jaderných manévrů:

  • Průlom obrany protivníka s použitím atomové zbraně splnil svůj účel.

Testu na lidech se zúčastnilo 45 tisíc vojáků a důstojníků, nasazeno bylo 6000 automobilů, více než 300 letadel, 600 tanků, 500 houfnic a kanonů. Promyšlen byl každičký detail v jejich rozmístění a různém stupni ochrany. Přivezli tenkrát i stovky kusů drůbeže, skotu a dobytka. Postavili navíc celé testovací vesnice, aby vyzkoušeli, co s nimi ten výbuch udělá. Žádné kontroly a sledování účastníků tohoto nelidského experimentu nebyly z důvodů utajování provedeny. Všechno se ukrývalo a zamlčovalo.

  • Ze Soročinské matriky jsme získali data pro stanovení úmrtí za posledních 50 let. Od roku 1952 na onkologické nemoci v okolních vesnicích zemřelo 3 209 lidí. Bezprostředně po výbuchu byla pouze dvě úmrtí. A potom dva vrcholy: jeden během 5 – 7 let po výbuchu, druhý na počátku 90. let.

Studovali jsme imunitu u dětí: brali jsme vnuky těch, kteří přežili výbuch. Výsledky nás ohromily: v imunogramech soročinských dětí prakticky nejsou žádné přírodní protilátky, které se podílejí na ochraně před rakovinou. U dětí fakticky nepracuje systém interferonové obranyschopnosti organismu proti rakovině. Ukazuje se, že třetí generace lidí, kteří přežili atomové bombardování, žije s predispozicí k rakovině, uvádí profesor Orenburské lékařské akademie Michail Skachkov.

  • Výbuch byl dlouhá léta přísně utajován, přesto o něm věděly tisíce občanů Buzuluku, Oremburgu a samozřejmě městečka Tockoje, které bylo hned na ráně. Ale ani nyní o té tragédii příliš nehovoříme. Nemocemi totiž trpí příliš mnoho lidí, řekl zástupce buzuluckého starosty Viktor Fogel.

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Nezapomeňte také navštívit náš archiv textů

 


««« Předchozí text: Měla matka syna, syna Zkurvysyna... Následující text: Smrtihlav Heydrich »»»

Atllanka | Pondělí 20. 06. 2022, 13.21 | Historie, Náboženství, Videa | trvalý odkaz | vytisknout | 4071x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?