Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Babyn Jar - elitní německá práce

V rokli Babyn Jar nacisté zabili desítky tisíc Židů

 

Prolog: Dodnes nejsou vyčísleny všechny katastrofy, které způsobila fašistická a komunistická moc ve světě. Desítky milionů mrtvých a duševně či fyzicky poznamenaných, tisíce rozvrácených rodin, zničené životní prostředí, zmrzačená ekonomika, ale především nemocné lidské duše. To jsou výsledky několika desetiletí vlády komunistů a od nich se učících fašistů, ergo, dnešních rudých fašistů – rašistů.

Babyn Jar je název rokle na okraji Kyjeva

Na konci září roku 1941 se tato rokle stala dějištěm zdaleka nejstrašlivějšího masakru spáchaného během druhé světové války a jednoho z nejhorších krveprolití v lidských dějinách vůbec. Masakru, který měl být po válce řízeně zapomenut.

 

 

Na úterý 30. září 1941 připadal nejvýznamnější židovský svátek, Den smíření neboli Jom kipur, nejsvětější den židovského roku. V ten den si Židé připomínají chvíli, kdy Bůh odpustil Izraeli zhotovení zlatého telete, a vzájemně se žádají o odpuštění, pokud se mohli jeden druhého nějak dotknout.

Více než 30 tisíc Židů, žijících v roce 1941 v ukrajinské metropoli Kyjev, však tuto možnost již nikdy nedostalo. Posvátný den předešla masová vražda tak strašných měřítek, že se to vymykalo lidskému chápání.

Zatímco střední a západní Evropa si s pojmem holokaust spojuje nejčastěji vyhlazovací koncentrační tábory typu Osvětim, v její východní části probíhal holocaust poněkud jinak. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem začali být Židé žijící na tomto území hromadně vyvražďováni.

Od konce srpna 1941 se tak s postupem německých vojsk začaly neodvratně pojit masakry veškerých židovských obyvatel dobytých měst a obcí, popravovaných hromadně střílením do týla a pohřbívaných do masových hrobů. Zločin, k němuž mělo dojít v Babím Jaru, však všechny předešlé ještě několikanásobně překonal.

Výbuchy v centru Kyjeva

Německé jednotky skupiny armád Jih začaly obsazovat ukrajinskou metropoli Kyjev 19. září 1941 po rozsáhlé obkličovací operaci, při níž uzavřely v neprodyšném kotli na 600 tisíc sovětských vojáků. Poslední zbytky sovětských jednotek se vzdaly o týden později.

A jen pouhý den poté, 27. září 1941, došlo k první masové vraždě: Němci postříleli v Kyjevě 752 pacientů nemocnice Ivana Pavlova, která se nacházela v těsné blízkosti rokle Babyn Jar.

 

 

Jakkoli to ale zní cynicky, byla to stále jen předehra k tomu, co mělo přijít. V neděli 28. září totiž vyvrcholila největší odvetná partyzánská akce, jakou Rudá armáda na okupovaném území provedla.

V centru Kyjeva vyletělo do vzduchu více než 200 budov (včetně několika domů stále ještě obývaných kyjevskými civilisty), které ustupující sovětští zpravodajci vyhodnotili jako domy obsazené německou armádou. Kromě hotelu Continental, v němž se německé velení skutečně usídlilo a který byl odpálen již 24. září, byla téměř úplně zničena například Chreščatykova třída, představující hlavní bulvár v centru Kyjeva.

Cílem operace bylo způsobit nepříteli co největší ztráty a demoralizovat ho. Jako nástroj posloužila nejnovější zbraň, kterou měly tehdejší ženijní jednotky Rudé armády k dispozici – nálože odpalované bezdrátově pomocí rádia. Bomby nastražili ještě ustupující sovětští ženisté, a odpálili je pak ti jejich příslušníci, kteří byli ochotni ukrýt se ve městě.

Exploze budov a veřejných prostranství zabily několik stovek Němců včetně velitele dělostřelectva 29. sboru Wehrmachtu. Jejich oběťmi se však stal bohužel také nikdy přesně nezjištěný počet kyjevských občanů. Další výbuchy měly následovat, nacistům se však za neznámých okolností podařilo zajmout jednoho ze sovětských ženijních velitelů Levčenka, který se rozhodl spolupracovat a pomohl Němcům zbytek náloží odhalit a zneškodnit.

 

 

Na způsobenou škodu se německá armáda však i přesto rozhodla odpovědět demonstrativním aktem bezbřehého násilí. Za vhodné místo k připravovanému zločinu zvolila právě rokli Babyn Jar.

Tak začala akce, kterou naplánoval především vrchní velitel policie a SS na Ukrajině Friedrich Jeckeln. Proč ale měli být právě Židé potrestáni za akci, za níž stáli příslušníci NKVD, nebo si to alespoň Němci mysleli? Souviselo to se širší německou strategií na obsazeném sovětském území.

Němci se totiž v mnoha dobytých městech snažili poštvat obyvatele proti Židům pověstmi, že NKVD a vůbec celý utlačovatelský aparát Stalinova Sovětského svazu tvořili Židé, ač to samozřejmě byla pravda jen z malé části.

 

Po dobře odvedené „práci“ si němečtí vrazi zpívali, popíjeli a vařili eintopf

Na mnoha místech, kam Němci postoupili, našli vězení s mrtvými těly vězňů, které tajní policisté před útěkem povraždili. Což Němci vydávali za důkaz židovských zločinů, ač šlo jednoznačně o zločiny stalinistické.

Vyhláška zvoucí na smrt

Ještě o víkendu 27. a 28. září nechaly německé úřady v Kyjevě vylepit 2000 výtisků s následující vyhláškou:

  • Židé žijící v Kyjevě a jeho okolí se dostaví 29. září 1941 v 8 hodin ráno na roh ulic Melnikovy a Dokterivské u hřbitovů. S sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo atd.
  • Všichni Židé, kteří neuposlechnou toto nařízení a budou přistiženi kdekoli jinde, budou zastřeleni. Všichni civilisté, kteří vniknou do budov evakuovaných Židů a odcizí jejich majetek, budou zastřeleni.

Většina kyjevských Židů před nacistickou armádou uprchla, ale desítky tisíc jich v Kyjevě ještě zůstaly. Nacisté před masakrem v Babím Jaru lstivě předstírali, že Židé mají být přesídleni někam jinam, což dělali při podobných příležitostech dost běžně. A tak se většina těch, kdo zbyli z kyjevských Židů, na shromaždiště skutečně dostavila.

 

Příslušník SS rozkrádá osobní věci zavražděných obětí

Někteří také patrně doufali, že se jim v předvečer největšího židovského svátku Jom Kipur, který toho roku připadl na poslední zářijový den, snad nemůže nic zlého stát. Jejich příchod na shromaždiště popisuje Timothy Snyder v knize Krvavé země:

  • Mnozí dorazili ještě před úsvitem v naději, že si v přesidlovacím transportu zajistí lepší místo. Předvolaní si sbalili věci na dalekou cestu, staré ženy si pověsily na krk věnec cibule, aby měly po cestě co jíst, a shromáždění asi třiceti tisíc lidí se vydalo Melnikovovým bulvárem směrem k židovskému hřbitovu.
  • Lidé přihlížející z okolních bytů vzpomínali na nekonečné zástupy, přetékající z ulic na chodníky. Poblíž brány židovského hřbitova zřídili Němci stanoviště, kde kontrolovali předvolaným dokumenty, a ty, kdo nebyli Židé, vybídli, aby se vrátili domů. Od tohoto místa doprovázeli Židy vojáci se samopaly a se psy.

A nejpozději v té chvíli, ne-li dřív, si už museli mnozí začít klást otázku, co je vlastně ve skutečnosti čeká. Timothy Snyder vypráví příběh třicetileté Diny Proničevové, která kráčela s členy své rodiny a správně tušila, že je nečeká nějaké přestěhování do nehostinných krajů na těžkou práci, ale něco horšího:

  • Najednou uslyšela výstřely a okamžitě jí bylo všechno jasné, jenže nechtěla nic říkat rodičům, aby je nevystrašila. Kráčela tedy dál s matkou i otcem, až došli ke stolům, kde jim Němci přikázali odevzdat cennosti a oblečení. Proničevová si najednou uvědomila, že i její matka, které už nějaký Němec odebral snubní prsten, dobře chápe, co se děje.
  • Na útěk však pomyslela až tehdy, když jí matka naléhavě pošeptala: „Nevypadáš jako Židovka.“ Proničevová měla za manžela Rusa, měla tedy ruské příjmení, a proto sdělila Němci u vedlejšího stolu, že není Židovka. Odpověděl jí, ať počká stranou, dokud oni toho dne neskončí svou práci.

Chladnokrevnost, jakou Dinina matka i ona sama projevily, je dost vzácná; člověk si nerad připouští, že je v bezvýchodné situaci, a poněvadž jen málokdy dokáže najít východisko, raději si namlouvá, že to, co ho napadá, je jen nějaká zlá předtucha. V tomto případě tomu tak nebylo. Dina Proničevová stála stranou a viděla, co se stalo s jejími rodiči, sestrou a ostatními kyjevskými Židy.

 

 

Odevzdali cennosti a doklady, pak se museli svléknout donaha a vojáci je ve skupinách po deseti hnali na okraj rokle Babí Jar. Mnohé z nich přitom tloukli, Dina si vzpomínala, že ti lidé šli na popravu už zkrvavení. Poté se museli položit na mrtvá těla, která už byla v rokli vysoko nakupena, a čekat na střely, jež přilétaly shora a zezadu. A pak přišla další skupina.

Proničevová byla svědkyní srdcervoucích výjevů:

  • Viděla matku hezké patnáctileté Sáry, jak prosí, aby ji popravili společně s dcerou, protože ji zřejmě až do konce trýznily obavy, aby její dceru Němci neznásilnili.
  • Viděla nahou matku, která kojila nemluvně, ačkoli musela vědět, že už je konec. Když jí Němci dítě vzali a hodili do rokle, vrhla se za ním a zabila se.

Na sklonku dne se Němci rozhodl zlikvidovat i ji. Zda je či není Židovka, nemělo už význam: viděla příliš mnoho. S několika dalšími ji potmě dovedli na kraj rokle. Svléknout se nemusela. Přežila jediným způsobem, jakým to tehdy bylo myslitelné.

 

 

Jakmile padly výstřely, vrhla se do rokle a předstírala, že je mrtvá. Snesla tíhu Němce, který se prošel po jejím těle, a nehlesla, ani když jí jeho boty dupaly po prsou a po ruce, jako by už nic necítila. Když ji zasypali hlínou, dokázala si vyhrabat životodárný otvůrek. Pak uslyšela nějaké dítě, jak volá maminku, a pomyslela na vlastní děti. Začala na sebe mluvit.

  • Vstaň, Dino, a utíkej. Běž k dětem. Vyhrabala se ven a tiše se odkradla.

Dina Proničevová měla téměř neuvěřitelné štěstí, přežila nejen masakr, ale i sto týdnů německé okupace Kyjeva a celou válku. Nebyla jediná, ale moc Židů takové štěstí jako ona nemělo. Němci nastolili zákony, podle nichž byli sovětští obyvatelé povinni udávat skrývající se Židy úřadům, a dokonce jim za to nabízeli odměnu – peníze a někdy i klíč od židovského bytu. A v Kyjevě stejně jako v celém Sovětském svazu si lidé už před válkou zvykli udávat takzvané nepřátele lidu.

 

 

Jinou Židovkou, která přežila válku, byla porodní asistentka Sofie Ejzenštejnová. Zachránil ji manžel, který ji ukryl v jámě vykopané vzadu na dvorku. Odvedl ji tam v převlečení za žebračku a každý den za ní chodil, když venčil psa. Sofie byla zoufalá, měla o něj strach a prosila ho, aby ji radši otrávil, ale on na to nedbal a denně jí věrně nosil jídlo a vodu.

Většinu z těch, kteří přišli na určené shromažďovací místo, tvořily ženy, děti a staří lidé, protože dospělí muži byli již dříve odvedeni do Rudé armády. Na konci ulice bylo zřízeno kontrolní stanoviště, hlídané německým Sonderkomandem 4a pod velením Standartenführera Paula Blobela.

 

Šlo o součást mobilní esesácké jednotky Einsatzgroup C, jedné ze čtyř jednotek pod velením válečného zločince Otto Rasche, jejichž úkolem bylo právě masové vyvražďování Židů na Ukrajině.

 

Židovští obyvatelé přicházeli postupně ke zmíněnému stanovišti, kde jim „úředníci“ zkontrolovali doklady, načež je příslušníci Sonderkomanda začali po třiceti až čtyřiceti lidech odvádět k rokli Babyn Jar, vzdálené asi tři kilometry od Kyjeva. Akce se účastnily i dva oddíly policejního praporu a ukrajinská milice. Vojáci doprovázející kordony byli vyzbrojeni samopaly a měli psy.

Vraždění v rokli

Židé byli na místě rozděleni do skupin, byly jim odebrány cenné věci a osobní dokumenty a bylo jim nařízeno vysvléci se do naha. Poté je vojáci a milicionáři nahnali pomocí klacků průchody v náspu do rokle, hluboké asi 20 až 25 metrů, jejímž dnem protékal potok. Tam si museli lehnout a z protějšího svahu je zezadu postřílely kulomety.

Podobné vraždění seopakovalo i na jiných místech Ruska

Skupiny, které přicházely později, si musely lehnout na těla těch, kdo zahynuli před nimi. Každé dvě až tři vrstvy mrtvých těl byly zasypány zeminou. Vraždění všech kyjevských Židů trvalo dva dny a podle zprávy odeslané do Berlína mu padlo za oběť 33 771 lidí, přičemž toto číslo nezahrnuje malé děti do tří let, povražděné spolu s jejich matkami.

Protože nebylo možné zabít tak velký počet obyvatel během jediného dne, byli židovští občané, kteří šli na řadu později, na noc zavřeni do vojenských garáží, jež posloužily jako dočasné „záchytné centrum“.

Dvoudenním masakrem však vraždění v Babím Jaru teprve začínalo. K dalšímu masovému střílení kyjevských občanů došlo i 1., 2., 8. a 11. října, což stále nebyl konec. Podle různých odhadů bylo v soutěsce za Kyjevem zavražděno v letech 1941 až 1943 70 tisíc až 200 tisíc lidí. Kromě Židů byli oběťmi hlavně sovětští vojáci, Romové, pacienti psychiatrických léčeben a Ukrajinci. Obdobné masakry se odehrávaly i na dalších místech Sovětského svazu, nicméně masakr v Babím Jaru je výjimečný svou rychlostí, brutalitou a rozměrem.

 

Prohlídka „dobře“ odvedené nacistické práce

Kromě Židů, jež tvořili více než 90 procent všech obětí, šlo mimo jiné o ruské a ukrajinské válečné zajatce a o partyzány, dále o Romy, ale také o 621 členů Organizace ukrajinských nacionalistů, postřílených v únoru a březnu 1942. Rokle Babyn Jar se tak stala dějištěm jedné z největších masových vražd lidské historie.

Vyzdvižen z řízeného zapomenutí

Po válce měl tento úděsný masakr i přes svou obludnost upadnout v zapomenutí, a to přímo z osobní vůle sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina.

Stalin Židy nenáviděl podobně jako Hitler, mimo jiné mu vadila jejich kosmopolitnost. Pamatoval si také židovský původ mnoha svých domnělých i skutečných politických oponentů z 20. a 30. let, které nechal zlikvidovat během Velké čistky. Vůči Židům byl paranoidní a holokaust odmítal brát na vědomí. V oficiálních vzpomínkách tak mohly figurovat pouze sovětské oběti, především pak Rusové.

Stalinovu paranoiu však nesdíleli všichni sovětští občané. Spisovatelé Ilja Erenburg a Vasilij Grossmann po válce sestavili Černou knihu sovětských Židů, sbírku dokumentů a svědectví o masovém zabíjení. A předseda Židovského protifašistického výboru Solomon Michoels přinesl v září 1945 do Kyjeva na přednášku v křišťálové váze popel z Babího Jaru.

Michoels se také přimlouval za uveřejnění Erenburgovy a Grossmannovy Černé knihy a na veřejných vystoupeních hovořil o roklích smrti. Nebyl ochoten utrpení Židů vykládat jen jako součást utrpení sovětského lidu. V lednu 1948 ho dal Stalin zavraždit, načež rozpoutal antisemitskou kampaň a Černá kniha nikdy nesměla vyjít.

 

Lvov, muzeum „Teritorium teroru“ – na místě bývalého židovského ghetta v době nacistické okupace a později sovětského sběrného vězení, odkud putovaly transporty do gulagu.

V roce 1961 navštívil Babyn Jar známý sovětský básník Jevgenij Jevtušenko, který se původně přijel podívat na důsledek jarních záplav, jež zaplavily část Kyjeva a zabily několik lidí. Povodeň způsobilo protržení hráze, vybudované na sklonku 50. let právě v Babím Jaru, možná ve snaze odvést pozornost od rokle jako místa masakru.

Paradoxně se však stal přesný opak. Když se totiž Jevtušenko od místních dozvěděl, co se vlastně v soutěsce za války odehrálo, složil v otřesení nad tímto zločinem burcující báseň Babij Jar začínající slovy:

  • Na Babij Jar se pomník nenašel.
  • Ni hrubý kámen či kříž, bohužel.
  • Dnes jsem již starý, jak židovský lid,
  • a jsem jeden z nich, jsem co prostý Žid.
  • Hle, plazím se v palácích egyptských,
  • umírám na kříži, jizvy po hřebících.
  • Jsem Dreyfus, a Filištín je práskač i soudce pán.
  • Jsem vaším vězněm, a obklíčen jsem ze všech stran.
  • Jsem vámi štván, hanoben, a všemi popliván.
  • V načechrané bruselkrajce mi líbezné dámy,
  • kničíc co harpyje uštědřují slunečníkem rány,
  • a já jsem jen malý kluk od Bialystocké brány.
  • Krev teče, a prostupuje rodnou zemí,
  • šenk hučí, klokotá, cibulí a vodkou voní.
  • Botou mě kopou, bezmoc mě svírá, a já nyní
  • zbytečně oroduji u těch pogromových sviní.
  • Řvou – Bijte Židy, zachráníte svou matičku Rus.
  • A jakýs trhovec hned mou vlastní matku do krve bije,
  • Ach můj ruský lide, kde jsi, pro co tvé ruské srdce bije!?

Jevtušenko, zapálený, ale idealistický politický aktivista, byl v té době mluvčím Komsomolu, díky čemuž mohla jeho báseň vyjít i tiskem. Okamžitě vyvolala rozsáhlou celospolečenskou diskusi a inspirovala také slavného skladatele Dmitrije Šostakoviče, který ji zhudebnil a později rozšířil na světoznámou 13. symfonii. O Babím Jaru se konečně začalo mluvit

Báseň vedla rovněž k hlubokému vnitřnímu přerodu samotného Jevtušenka, jenž se z režimem protežovaného autora začal stávat neméně uznávaným básníkem disentu. Jeho odklon od oficiální stranické linie vedl k tvrdé cenzuře jeho díla, jež málem zabránila i uvedení Šostakovičovy symfonie. Její premiéra se sice nakonec přece jen konala, ale za jiného obsazení a pod vedením jiného dirigenta.

 

 

Antisemitismus byl na Ukrajině velmi silně zakořeněný, takže se ani příliš nelze divit účasti ukrajinských milicionářů na masakru. Ostatně i po skončení války razil Josif Stalin antisemitskou politiku, takže masakr kyjevských Židů dlouhou dobu zatajoval.

Jedním z důvodů, proč se také o masakru nemluvilo, byl fakt, že většina Stalinovou vinou vyhladovělých Ukrajinců s nacisty kolaborovala dobrovolně, a dokonce je vítala jako osvoboditele.

Hlavní organizátor celé akce – Obergruppenführer Friedrich Jeckeln byl po skončení druhé světové války souzen a odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v únoru 1946 v Rize. Jeckeln byl osobně zodpovědný za smrt více než sta tisíc Židů, Slovanů a Romů. Kromě Jeckelna se na organizování masakru podíleli i Walther von Reichenau a Paul Blobel. Von Reichenau zemřel v průběhu války na infarkt, po němž následovala mozková mrtvice s následným krvácením do mozku, zatímco Blobel byl v roce 1951 oběšen.

 

Památník byl v Babím Jaru postaven až v roce 1976, a protože to bylo za Brežněvova režimu, neupomínal na skutečnost, že většina obětí povražděných v rokli byli Židé. Za hranicemi Sovětského svazu se proto setkal s ostrou kritikou.

Až u příležitosti 50. výročí tragédie, dne 29. září roku 1991, byl v parku Babij Jar u stanice metra Dorožiči odhalen židovský památník Menora a v následujících letech byly vybudovány i památníky další, kříž na památku zavražděných pravoslavných kněží, další na památku Romů či Ukrajinců.

Na konci šedesátých let byla také nedaleko Babího Jaru postavena nová kyjevská televizní věž, která se v úterý stala terčem útoku ruských okupantů. Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se v Babím Jaru objevily nové symbolické památníky.

Posledních několik let pak probíhaly tahanice ohledně projektu na vybudování velkého memoriálního komplexu. Do tendru se totiž zapojili ruští oligarchové, kteří plánovali v Babím Jaru zřídit velké multimediální středisko paměti. To se však setkalo s odporem ukrajinské veřejnosti, historiků a místní židovské komunity, poněvadž ti všichni preferovali, aby si pietní místo uchovalo svůj klid a jednoduchost. Zdá se, že i tento spor definitivně rozhodla ruská válečná invaze na Ukrajinu.

 

 

3. března 2022 dopadly na Babí Jar, nejvýznamnější místo paměti holokaustu na celé Ukrajině, ruské rakety. Zemřelo pět civilistů. Rusové, kteří zahájili ofenzívu s absurdním odůvodněním, že provádí denacifikaci Ukrajiny, nejen že spáchali další válečný zločin na nevinných lidech, ale zneuctili též památku nacisty zavražděných ukrajinských Židů.

Stejně jako v roce 1961 znělo Kyjevem odsouzení sovětské moci pod heslem „fašisti“, nyní zní v kyjevských ulicích na adresu ruských okupantů neméně opovržlivé „nacisti“. Navíc v čele svobodné a bojující Ukrajiny dnes stojí prezident, který sám má židovské kořeny a jehož příbuzenstvo bylo pro svůj původ nacisty vražděno.

Vlastně se nám na tom všem jasně ukazuje i více než symbolický rozdíl v paměti o druhé světové válce, jak ji známe z Ruska a Evropy. Zatímco každoročně v květnu zní Evropou heslo „Nikdy více!“, Ruskem zní naopak v podstatě výhružný pokřik: „Můžeme zopakovat!“ Vskutku dnes Rusové opakují na Ukrajině starý smutný příběh. Putinovo Rusko rozpoutalo největší válku v Evropě po skončení běsnění nacistického Německa.

Kyjev, Charkov a další města Ukrajiny jsou nyní bombardována stejně jako za druhé světové války. A Babí Jar, místo hrozivého zločinu nacistů i židovské paměti, má od tohoto týdne své nové oběti, tentokrát nikoliv německé, ale ruské agrese.

zpracovalo st@tll 2022

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..


Vaše případné komentáře se na našem webu zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před tím dnešním šíleným reklamním spamem… Klidně naše texty komentujte, či se ptejte na to, co vás zajímá, vždy vám odpovíme.


Nezapomeňte také navštívit náš archiv textů

««« Předchozí text: Národní umělec Vladimír Menšík Následující text: Lidská ZOO v Bruselu »»»

Atllanka | Sobota 24. 09. 2022, 06.05 | Komunismus, Film, Totalita | trvalý odkaz | vytisknout | 4081x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?