Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Mírové snahy - Dohody z Osla

Mírové snahy – Dohody z Osla

Koncem roku 1992 došlo k mírné eskalaci napětí poté, co izraelská vláda v reakci na únos a zavraždění izraelského policisty jednou skupinou Hamásu nařídila zatčení a deportaci celého vedení Hamásu do Libanonu. Tam byli za bezpečnostní zónou propuštěni na svobodu.

Libanon je však nebyl ochoten přijmout a proto musel Izrael ustoupit a umožnit jim návrat zpět.

Tato akce však podnítila další kolo jednání mezi vedením OOP a izraelskou vládou, které vyústilo v historické setkání mezi izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a předsedou OOP Jásirem Arafatem.

Toto setkání se za velké publicity uskutečnilo před Bílým domem ve Washingtonu 13. září 1993. Oba jeho protagonisté se opět stali držiteli Nobelovy ceny za mír a spolu s nimi ještě další izraelský špičkový politik Šimon Peres.

Důležitějším výsledkem setkání však bylo podepsání tzv. „Dohod z Osla“, které umožňovaly vytvoření palestinské samosprávy v pásmu Gazy a v části Západního břehu Jordánu (okolí Jericha).

Izraelská armáda se zavázala z těchto území stáhnout a zajištění bezpečnosti předat do rukou palestinské policie. Výměnou za to se Jásir Arafat zavázal ukončit teroristické útoky a zneškodnit jejich původce.

Smlouva sama měla na obou stranách mnoho příznivců i odpůrců. Část hnutí Hamás zvýšila své útoky proti Židům. Na izraelské straně došlo naopak k excesu, kdy 25. února 1994 izraelský radikál lékař Baruch Goldstein postřílel v Hebronu v mešitě 29 muslimů než byl sám přemožen a zabit. Vyšetřování ukázalo, že se jednalo o čin jednotlivce, který nikdy nepatřil k žádnému ideologickému sdružení. Přesto bylo na obou stranách opět vzbuzeno napětí.

Součástí mírové smlouvy byly i dodávky izraelských zbraní pro palestinskou policii. Tato policie sice postupně dosáhla částečného pořádku a bezpečnosti v oblastech osídlených fundamentalistickými radikály, teror se jí však vymýtit nepodařilo. Izraelská opatření, která následovala po každém jednotlivém útoku zahrnovala uzávěry palestinského území z bezpečnostních důvodů, čímž tisíce arabských dělníků ztrácely možnost dojíždět za prací do židovské části země. Mnohé oblasti v arabských oblastech se díky tomu propadly do chudoby, která vedla k zoufalství. Do takto vzniklé situace přicházeli zástupci radikálních skupin odporu a jejich slova nacházela živnou půdu. Napětí opět rostlo a to nejen mezi Araby, ale díky pokračujícím teroristickým útokům i mezi Izraelci. Židé vyčítali Jicchaku Rabinovi, že předal část vlády do rukou Jásira Arafata, ale jejich situace je spíše horší než lepší.

V roce 1995 došlo k podepsání další části mírových dohod nazvaných „Oslo II“, které znamenaly již postupné předání území obývaných Palestinci zcela pod vládu OOP, dále palestinské volby a vlastní vládu, která znamená fakticky i vlastní palestinský stát. Jako v předchozích případech, část veřejnosti na obou stranách smlouvy přivítala, část ostře odmítla. Izraelští odpůrci pořádali různé demonstrace, na které příznivci odpovídali protidemonstracemi. Na jedné z největších demonstrací za mír, která se konala 4. listopadu 1995 v centru Tel Avivu byl Jicchak Rabin smrtelně postřelen židovským nacionalistou. Jeho smrt vyvolala šok, ale i částečné smíření. Na pohřeb přijely politické špičky z celého světa. Jásir Arafat, který se z bezpečnostních důvodů nemohl zúčastnit navštívil na znamení přátelství a míru utajeně manželku zavražděného premiéra. Situace se na několik měsíců zklidnila. V lednu 1996 proběhly palestinské volby a Jásir Arafat se stal prvním palestinským prezidentem.

Ve stejné době byl při výbuchu zabit hlavní odborník na výbušniny a bombové atentáty v hnutí Hamás, nazývaný „Inženýr“. Představitelé hnutí obvinili z jeho smrti izraelskou tajnou službu a vyhlásili pomstu. Během necelých 2 týdnů zabila sebevražedná komanda v Izraeli přes 50 Židů a další stovky byly zraněny. Situace se ale postupně uklidnila.

V květnu 1996 byl v izraelských volbách zvolen premiérem Benjamín Netanjahu, zástupce pravice, který odmítl Palestincům ustupovat nad rámec podepsaných dohod. V jejich rámci ale armáda vyklidila další části území pod palestinskou správou včetně židovského historického města Hebronu. Palestinci, kteří žádali další ústupky, začali opět stupňovat teror. V létě 1997 přišlo v centru Jeruzaléma při sebevražedných útocích o život přes tucet lidí. Izraelská armáda odpověděla zatýkáním palestinských aktivistů.

V následujících izraelských volbách si veřejnost unavená věčným bojem zvolila do čela levici a premiérem se stal umírněný politik Ehúd Barak. Jeho umírněnost šla tak daleko, že byl nejen ochoten ustoupit Palestincům ve všech požadavcích, ale šel až tak daleko, že připustil i možnost opětovného rozdělení Jeruzaléma. Následkem toho ztratil zcela nejen podporu mezi Izraelci, kteří jím byli hluboce zklamáni, ale jeho váhavost povzbudila i Palestince, kteří vycítili příležitost a začali vyvíjet silný nátlak, podpořený dalším stupňováním teroru.

Barakova ústupnost tak vyvolala opačné reakce, než se očekávalo a s konečnou platností potvrdila, že mír v Izraeli je možné udržet pouze silnou rukou.

zdroj

 

Doplněk k článku Izrael – Hodiny lidstva

 

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 1277x