Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Gustáv Husák – Trojitý obrat III.část

10. Co všechno nám chtěl namluvit

 

Kdyby úřadování v nejvyšších státních a stranických funkcích bylo pokládáno za sportovní disciplínu, pak by si výkony dr. Husáka v tomto směru zasloužily obdiv.

Jen ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ působil plných 18 let (1969 – 1987). V délce prezidentské kariéry (1975 – 1989) jej sice předstihl o tři roky T. G. Masaryk, za určité prvenství lze však označit okolnosti, které předcházely Husákovu vstupu na Hrad. Ústava z roku 1968 nepamatovala na možnost přímého oficiálního zbavení funkce ještě úřadujícího prezidenta. Doplněk k ústavě z roku 1975 tuto malou nesrovnalost již napravil. A tak v květnu 1975 bylo možné nahradit ještě během neukončeného prezidentského období Ludvíka Svobodu Gustávem Husákem. Na dlouhých 14 let.

Obdivuhodnou vytrvalost prokázal Husák i v případě spojení obou nejvyšších funkcí – prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jejich držitel ještě na konci 60. let snad vůbec nejostřeji ze všech politiků vytýkal Antonínu Novotnému právě tuto kumulaci jako faktické držení moci. Ironií osudu je, že oba tito státníci setrvali v “kumulovaných” nejvyšších pozicích svorných 12 let, než byli nuceni abdikovat.

V souvislosti s tím lze uvést jednu nikoliv nepodstatnou poznámku. Oněch 12 let Husákovy role generálního tajemníka a prezidenta republiky zjevně devalvovalo prestiž a úroveň prezidentského úřadu. Po sovětském vzoru nebylo pochyb o tom, že generální tajemník G. Husák je vždy nejméně o krok před prezidentem G. Husákem. Po odvolání z funkce generálního tajemníka strany v roce 1987 bylo toto poznání v očích veřejnosti ještě o mnoho tragičtější.

Husákovi nelze upřít jednu vlastnost – vytrvalost. Tato jeho vlastnost, díky níž po léta dobýval a “obýval” nejvyšší pozice, byla pro něho typická a v mnoha jiných sférách. Neprůkazněji však v jeho aktivitě neúnavného, věčně optimistického řečníka, který dlouhodobě dokázal klamat celou veřejnost. Dnes bychom se oné vytvalosti mohli jen usmívat, nebýt katastrofálních důsledků, jež měla pro náš společný život.

 

Co všechno nám chtěl namluvit:

  • Svět je charakterizován nezadržitelným růstem sil socialismu a neustále se prohlubující krizí kapitalismu 1977
  • Naše životní úroveň se vyrovná nejvyspělejším kapitalistickým zemím a v řadě oblastí je předstihuje. 1973
  • Jasně se ukazují přednosti a stále rosoucí přitažlivost socialismu. 1977
  • Širší, hlubší demokracie, než je demokracie socialistická, na světě není. 1978
  • Volby jsou v našem socialistickém státě významným projevem socialistické demokracie 1976
  • Strana získala v našem státě nesmírnou autoritu. 1971
  • Naše politika získala důvěru a podporu širokých vrstev. 1976
  • Neustále se upevňuje důvěra a podpora, kterou poskytuje lid straně. 1985
  • Obrovská většina mládeže je oddána politice KSČ. 1976

 

Snílek a fantasta zůstal Husák zvláště v otázkách občanských práv a svobod, o čemž svědčí i úryvek z článku v sovětské Pravdě, zveřejněný v roce 1977 krátce po vzniku Charty 77.:

“V Československu byla vybudována spravedlivá, hluboce demokratická, pokroková, vysoce humánní socialistická společnost, o které snily a o kterou zápasily celé generace revolucionářů.. Úspěchy socialistických zemí, které zvláště vynikají ve srovnání s hlubokou krizí kapitalistického světa, ukazují, že perspektiva lidstva je jedině v socialismu a komunismu.. Socialismus zabezpečuje a pozvedá na vyšší úroveň občanské svobody, které si lidé vybojovali.. Naše zkušenosti, získané při výstavbě socialismu v podmínkách průmyslově vyspělé země, jsou zároveň přínosem do pokladnice mezinárodních zkušeností revolučního hnutí. Dosvědčují, že ve své podstatě, ve svých obecných rysech, nemůže být jiné cesty ke skutečné demokracii..”

 

Husák totéž tvrdil i doma:

“Náš člověk má do všeho co mluvit, má možnost a příležitost, má právo uplatnit svůj hlas, říci svůj názor, své mínění. Naše socialistická demokracie ve srovnání s buržoazní poskytuje lidu nesrovnatelně a podstatně větší práva.” G. Husák v projevu na II. sjezdu SSM 29. 9. 1977.

“Naše socialistická demokracie má zvláštnost, kterou žádná buržoazní demokracie nikdy a nikde nemůže ani naznačit: sociální rovnost a sociální spravedlnost, které se u nás široce uplatňují.” G. Husák v projevu na IX. sjezdu ROH 25. 5. 1977.

Ta rovnost se tak “široce” uplatňovala, že byla rovnost mezi poctivými pracovníky a lajdáky. Ta “zvláštnost” je pak v tom, že hospodářství bylo neefektivní, že jsme zaostávali za kapitalistickými státy v technice i v ekonomice a každý den se toto prohlubovalo.

Výsledkem bylo málo prostředků na investiční modernizaci i na sociální potřeby a ekologii. Rovnostářství ve mzdách se spíše prohlubovalo, než odstraňovalo. Pracovní morálka klesala. I to je ta “zvláštnost, ta “široce uplatňovaná rovnost”, to byl náš skutečný reálně-socialistický “výdobytek”.

 

11. Proroctví o zářných ekonomických perspektivách

Nepřekvapuje, že Husák při svých neostalinských názorech ještě v roce 1977 ignoroval hrozící úpadek u nás. Překvapuje však, že si ho nevšiml v Polsku. Dva roky před výbuchem dělnických bouří a vznikem Solidarity v Polsku, se předváděl při návštěvě Gierka v Praze.

 

Pronesl zcela falešné proroctví o perspektivách Polska:

“Upřímně nás těší všechny ty pozitivní výsledky, jichž dosahuje vaše strana a pod jejím vedením polský lid při budování socialismu.. Rychlými tempy roste průmysl, stavebnictví, rozvíjí se zemědělství, kultura, věda, roste životní úroveň polského lidu, upevňuje se socialistická demokracie. Jsou to pozoruhodná vítězství, která zakládají další velkou perspektivu polského lidu, upevňuje se socialistická demokracie. Jsou to pozoruhodná vítězství, která zakládají další velkou perspektivu polského lidu a polského státu.” G. Husák v projevu na Pražském hradě 4. 7. 1977.

Husák přehlédl, jak Gierek zavedl Polsko do ekonomické krize a jakou nespokojenost vyvolával u polského lidu. Husák neviděl hrozící ekonomický úpadek, který pak vedl k odvolání Gierka z vedoucí funkce. Hrozilo mu dokonce reálné nebezpečí, že bude postaven před národní soud.

Naopak nám dával Polsko za příklad. Prý ukázalo, že “pracující lid umí lépe řídit svou zem než buržoazie a statkáři a dosahuje vítězství, o jakých pokrokoví lidé mohli dříve jen snít. ( tamtéž).

Již za dva roky se Husákovo proroctví totálně zhroutilo. Polsko mělo v tehdejším “kapitalistickém světě, chronicky zmítaném zostřujícími se třídními konflikty, krizemi, stupňující se inflací”, devizový dluh přes 40 miliard dolarů a hrozila mu platební neschopnost.

Teprve v 80. letech mizelo v Husákových projevech vychloubání ekonomickou převahou socialismu nad kapitalismem. Chyby v praxi našeho reálného socialismu nebylo již možné přehlížet. Přesto si však Husák, pokuď šlo o přitažlivost a úspěšnost socialismu a o krizi kapitalismu, neodpustil tvrzení: “Na rozdíl od prognóz kapitalistických zemí, plných pesimismu a obav před zítřkem, můžeme (my) do budoucna hledět s důvěrou. Jsme přesvědčeni, že i osmdesátá léta budou obdobím, v němž se naše země bude dále úspěšně rozvíjet.” G. Husák v projevu k 35. výročí osvobození 5. 5. 1980.

Teprve v roce 1985 veřejně nepřímo přiznal, že v ekonomice musíme kapitalistické země dohánět: “Postupně chceme ve výkonnosti naší ekonomiky dosáhnout úrovně srovnatelné s průmyslově vyspělými zeměmi světa a zvýšit náš vklad do ekonomického soutěžení socialismu s kapitalismem.” G. Husák v projevu na ÚV KSČ 18. 6. 1985.

 

Soutěžení s kapitalismem bylo ovšem velmi obtížné.

Husák však ještě na červnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1985 tvrdil, že “situace ve straně a společnosti je příznivá, dosáhli jsme ve všech směrech pozitivních výsledků”. Jenže o které pozitivní výsledky v ekonomice mohlo jít, když např. “užitý národní důchod ve srovnatelných cenách byl v roce 1985 nižší než v roce 1980, akumulace byla nižší téměř o třetinu a reálné mzdy dělníků a zaměstnanců byly v roce 1985 nižší než v roce 1979”! (Statistická ročenka 1987.)

Husák – stejně jako kdysi Novotný – hodnotil kritiku svých omylů a chyb jako zpochybňování socialismu. Rozdíl je však v tom, že Novotný na konci své éry v 60. letech autory kritik existečně netrestal.

V souvislosti s kritikou lze připomenout názor Gorbačova, který na XXVII. sjezdu KSSS prohlásil: “Tam, kde utichá kritika a sebekritika, kde je stranická analýza reálné situace nahrazována řečněním o úspěších, tam je celá činnost strany deformována..”

U nás na XVII. sjezdu KSČ, který následoval po XXVII. sjezdu KSSS, bylo již známo, že žádný ze základních plánovaných úkolů pro období 1980–1985 nebyl splněn. Např. ani vytvořený nár. důchod, ani objem výroby, růst osobní spotřeby byl vykazován o polovinu nižší, objem u investic za 5 let dokonce o tři čtvrtiny nižší, než bylo původně plánováno apod.

 

12. V Moskvě je už Gorbačov

Přitěžující okolností Husákovy odpovědnosti za ekonomickou, politickou a morální krizi, nakolik byla způsobena normalizací, je to, že Husák odmítal Gorbačovův program “perestrojky”: demokratizaci, glasnosť a ekonomickou reformu. Husák odmítl skončit s brežněvovskou normalizací, označenou Gorbačovem jako stagnace. Proč nechtěl? Nemohl již snad? Profesionální deformace neostalinisty a profesionální slepota již přestárlého, nepružného politika? Či pud sebezáchovy udržet se ve vedoucí funkci?

Platí, že staří lidé vládnou jen starými idejemi a starými metodami? Nebo byl snad Gorbačov pokládán za přechodný jev, který buď časem zmizí (jako Chruščov), nebo nakonec vystřízliví z reformního nadšení a znovu se vrátí do starých kolejí? Proto je třeba počkat a neukvapit se? Který důvod byl u Husáka rozhodující? Nebo snad všechny dohromady?

 

Zde jsou některá fakta:

Dne 8. května 1985 pronesl Husák ve slavnostním projevu k 40. výročí osvobození na Přažském hradě jen víceméně formální stanovisko ke Gorbačovově pěrestrojce: “Věnujeme velkou pozornost studiu zkušeností, zejména myšlenkám, které nastoluje KSSS, jak byly vyjádřeny na dubnovém zasedání jejího ústředního výboru v projevu jeho generálního tajemníka M. Gorbačova.”

Podobně v projevu předneseném 30. května 1985 v Moskvě při oficiální návštěvě u Gorbačova zůstal Husák stejně zdrženlivý: “S velkou pozorností sledujeme . . . vytyčení nových úkolů v oblasti sociálně ekonomického vývoje, vnitřní i zahraniční politiky, teorie i praxe socialistické výstavby, zejména na březnovém a dubnovém zasedání ÚV KSSS . . ., zejména v projevech M. Gorbačova.”

Po návratu z Moskvy však Husák na zasedání ÚV KSČ 18. června 1985 Gorbačovovu ekonomickou reformu pro naše poměry odmítl: “Nepůjdeme cestou rzných tržních koncepcí, cestou oslabování socialistického vlastnictví a vedoucí úlohy strany v ekonomice. S tím máme nedobré zkušenosti.”

Na protireformním, protigorbačovském stanovisku serval Husák rok a půl, do začátku, resp. první poloviny roku 1987. V tomto období Jan Fojtík vykládal Gorbačovovu reformu jako něco, co my už máme dávno za sebou. Biľak obdobně odmítal reformu jako “sovětské specifikum”, které není pro nás potřebné, ani vhodné. Prosakovaly i zprávy, že Gorbačov je u nás pokládán za nebezpečného revizionistu. Husák byl opatrnější než Fojtík a Biľak – vyčkával. Čekal snad, že Gorbačov bude přechodným jevem jako byl u nás Dubček?

Husák měl možnost pohotovým přijetím reformy a glasnosti ještě historickou šanci odčinit aspoň částečně chyby, které s normalizací jdou na jeho vrub. Rehabilitovat se před lidmi nebo aspoň očistit se před historií přiznáním, že zachraňoval situaci, jednal pod nátlakem Brežněva, že ve skutečnosti zůstal reformátorem z roku 1968. Husák zřejmě cítil, že by to nebylo přesvědčivé.

Jak to, že Kádár na rozdíl od Husáka dokázal pod týmž Brežněvem přece jen i když v omezené míře, uvolnit cenzuru, umožnit cestování na Západ i návrat emigrantů, náboženskou svobodu, samizdaty apod.? Husák byl iniciativní v opačném směru, příliš se angažoval činy i slovy, když tolik a často vychvaloval jako jedině správnou a prověřenou svou normalizační cestu a její dosažené úspechy, v něž ani sám nevěřil.

Pro Husáka nebylo cesty zpět k postupné demokratizaci, a tím méně ke glasnosti. Prohlásit reformu po dlouhém váhání i jen jako “zdroj inspirace a podnětů pro naši práci”, po téměř 20 letech zcela opačného postupu, to se zdálo i Husákovi jako nepřesvědčivé.

 

A hlavně, jak by odpověděl na otázku, kdo je odpovědný za stamiliardové zbídačení našeho hospodářství, jež způsobila jeho normalizace?

Gorbačov z toho vinil Brežněva, ale koho by vinil Husák? Jak tedy provést své “přestrojení”? I když celým svým životem dokázal, jak pružným a obratným politikem je, pokuď jde o změnu politických postojů, sám asi cítil, že by ho takový obrat již definitivně zdiskreditoval.

 

To jsou však již dnes již jen spekulace. Po dlouhém váhání, s výhradami, bez elánu, s obavami, ale přece se Husák k ekonomické reformě přihlásil. Nikoliv však ke glasnosti, historii s jejími bílými a špinavými místy pokládal pro sebe za příliš nebezpečnou.

Husákovy chyby nelze omlouvat tím, že nerozuměl ekonomice. Měl k dispozici tým kvalifikovaných ekonomů (jak ve vládě, tak i v předsednictvu), jejichž varianty možné nápravy se ztotožňovaly i s návrhy ekonomů s disidentských kruhů. Jenže Husák se ve své pýše cítil povznesen nad jakoukoliv odbornou kritiku.

Sotva se tedy mohl hájit argumentem, že je nikdo včas nevaroval. V posledních letech normalizace se takto varovně ozývali zejména předseda vlády Lubomír Štrougal a Ladislav Adamec, který Štrougala později v jeho funkci nahradil.

 

Např. na zasedání parlamentu v červnu 1989 L. Štougal ve svém projevu jednak rehabilitoval ekonomickou reformu z roku 1968, jednak ostře kritizoval Husákovu normalizační politiku:

“Svým pojetím a obsahem byla reforma plně životaschopná, obsahovala na svou dobu pokrokové směry rozvíjení hospodářství a nebylo tedy důvodu vracet se k centrálně direktivnímu způsobu řízení. Bohužel, to se právě v letech 1970–1975 stalo.”

Postupné odbourávání jednotlivých prvků ekonomické reformy vedlo logicky k návratu k centrálnímu systému řízení, což vedlo k postupnému snižování přírustku národního důchodu zvláště v 80. letech.. Odstoupení od ekonomické reformy začátkem 70. let byla vážná chyba, což potvrzuje vývoj koncem 70. a začátkem 80. let, který je charakterizován stále se snižující dynamikou a prohlubující se nerovnováhou ve všech oblastech reprodukčního procesu.

 

O tehdejší ekonomické situaci Štrougal prohlásil:

“Osmá pětiletka – aniž byly vytvořeny vhodné předpoklady zvláště z hlediska změny systému – vytyčila se nereálná tempa růstu. Úkoly se hluboce neplní. Plánované zdroje nejsou vytvářeny, ale v užití se přesto postupuje podle schváleného pětiletého plánu. A tak výdaje rostou v průběhu současné pětiletky dvakrát rychleji než národní důchod. Prohlubování nerovnováhy v posledních letech osmé pětiletky, ale již v sedmé pětiletce, vytváří vážné nebezpečí pro diskreditaci přestavby, zvyšuje inflační tlaky.. V osmé pětiletce nerovnováhu v tomto směru prohlubujeme přímo plánem že finanční soustava bez ohledu na skutečné zdroje vše profinancuje.”

Z vedení strany a vlády byl Štrougal první, kdo veřejně upozorňoval, že se prohlubuje odcizenost vedení společnosti, odcizenost plánovacího centra od výroby podniků, odzizenost prcovníků od výrobních prostředků, pasivita a lhostejnost ke společenským záležitostem.

Štrougal znovu v prgramovém prohlášení své vlády (Rudé Právo, 3. 5. 1988) opakoval, že “příčiny závažných poruch spočívají především ve způsobu stavby a rozpisu plánu, jeho neprovázanosti a v nedokonalém zpracování v podnikové sféře.., že odpovědnost tu plně padá na centrální plánovací orgány a ministerstva”  – jak tvrdil již rok předtím. (Rudé Právo, 7. 9. 1987.)

“Přesvědčováním, apelováním na morálku a uvědomělost, poukazováním na povinnost vůči společnosti – to vše už zde přece po dlouhá desetiletí bylo. Morální faktory samy o sobě se ukázaly jako nedostatečně účinné. Budeme jich využívat i nadále, ale je třeba vidět, že budou působit jen při účinném tlaku ekonomických pák a podnětů. Proto tedy potřebujeme i podnikavost a soutěživost, která obstojí i v soutěži se světem.”

 

Do jaké míry mínil svá slova Štrougal vážně, svědčí i jeho přiznání:

“Nikdo z nás se nemůže vyhnout přímé či nepřímé odpovědnosti za dosavadní vývoj a současné problémy. Za svoji osobu pokládám za rozhodující chybu, že jsem neprosazoval a neprosadil odpovídající reformu včas, že jsem se také nechal přesvědčit a ustupoval jsem konfliktům, včetně konfliktů v našem vedení.”

Od koho se však nechal “přesvědčit”? A před jakými konflikty, či spíš před “kým” tak ustupoval?!

 

Z vedoucích politiků pronesl vůbec nejostřejší kritiku – obžalobu výsledků Husákovy normalizace předseda vlády Ladislav Adamec. Je to kritika otevřená, týkající se jednak některých chybných a neúčinných normalizačních opatření, jednak toho, že se nutná ekonomická rozhodnutí dlouho odkládala. Adamec jednoznačně uvádí příčiny, které vedly k tomu, proč nám po normalizaci zůstalo tak neblahé dědictví. Vedle příčin jsou v kritice naznačeny i negativní důsledky, s nimiž se bude muset naše ekonomika dlouho a bolestně potýkat.

 

Pro Adamce je charakteristické i další prohlášení:

“Ekonomický zákrok nelze odtrhnout od politického. Ekonomická reforma nemůže být úspěšnou bez reformy politické. Zejména v našich podmínkách by politické změny měly mít dokonce určitý předstih..” – tvrdil Adamec v době, kdy Husák diskusi disidentů o nutnosti politické reformy policejně a soudně stíhal.

S velmi ostrou, nekompromisní kritikou ekonomické a politické situace ve vedení KSČ a s doporučením, aby se Gustáv Husák vzdal funkce generálního tajemníka, vystoupil předseda vlády Ladislav Adamec rovněž na schůzi politbyra v roce 1986:

“Máme potíže s plněním plánu a jsou závažné problémy i na ostatních úsecích. V posledních měsících nedostatky a nepořádky kritizujeme otevřeněji a ostřeji než dříve. Ale věci se z místa skoro nehýbají. proč? často totiž postupujeme tou snažší cestou – bojujeme s následky, místo abychom odstrňovali příčiny. To přináší pochopitelně jen malý efekt. Nevycházeli jsme z dostatečné znalosti věcí, neuplatňovali kritiku včas bez ohledu na osoby. Není to samozřejmě věc jednoho člověka, všichni na tom máme určitý podíl. Ale čím má kdo vyšší funkci, tím větší je odpovědnost.

Proto volba nového člověka do čela strany je přepokladem řešení všech základních problémů, před kterými stojíme. V současných podmínkách nelze podle mého názoru dál pokračovat ve spojování nejvyšší stranické a státní funkce. Doporučuji jejich rozdělení a “zvolení nového generálního tajemníka”. Nevycházím přitom jen z praktického hlediska těžké zvládnutelnosti množství povinností. Doporučuji tento postup i ze zásadních důvodů.

Musíme s plnou vážností posuzovat současný stav. Když neučiníme zásadní obrat v realizaci našich záměrů, hrozí nám narůstání krizových jevů se všemi z toho plynoucími riziky. Zastávám stanovisko, že nelze dál ztrácet čas. Každá váhavost a nerozhodnost by situaci ještě zhoršovala. To si v žádném případě nemůžeme dovolit.”

O tom, jak naléhavě L. Adamec požadoval politickou a ekonomickou reformu a změnu ve vedení, svědčilo i jeho prohlášení, že nebude-li se přestavba poctivě realizovat, do dvou let ulice vedení strany a státu vyžene. Prorokoval naprosto přesně. Zmýlil se jen o pár měsíců.

 

13. Neblahé dědictví Husákovy normalizace

Nejnázorněji lze ukázat ekonomický úpadek v Československu na prvních třech letech Husákovy poslední pětiletky Léta 1986, 1987 a 1988 stačila, aby se ve všech základních oblastech našeho hospodářství (s vyjímkou zemědělství) rozpadl celý pětiletý plán, vytyčený s obvyklou pompézností na XVII. sjezdu KSČ.

 

Při snadnosti a rychlém tempu, s jakým se vše odehrálo, člověka nutně napadá otázka: měl náš způsob plánování vůbec ještě nějaké racionální jádro?

  • Národní důchod za období 1986 – 1988 vykázal výpadek 33,7 miliard Kčs. Podle předpovědi L. Adamce bylo možno očekávat výpadek HDP za celou pětiletku ve výši 100 miliard Kčs.
  • Společenská produktivita práce měla krýt přírůstek národního důchodu v období 86–88 z 92–95%. Jednalo se však jen o 77%.
  • Za období 1986–88 je ve srovnání s původními plány tvorba zisku v podnicích a organizacích nižší o 35 miliard Kčs.
  • Zásoby v období 86–88 vzrostly o 5,9% a dosáhly tak 671 miliard Kčs, což je více, než byl vytvořený hrubý národní důchod roku 1988.
  • Platební neschopnost podniků se v období 1986–1988 zvýšila z 12,4 miliardy na 26,7 miliardy Kčs. Koncem října 1988 činila 45 miliard Kčs.

 

V období 1986–1988 se věková struktura výrobních prostředků nadále zhoršovala.

  • Například věková struktura výrobních strojů starých nejvýše 5 let, jejíž podíl v průmyslu byl ještě v roce 1977 40%, klesla na pouhých 29%.
  • V letech 1970–1986 se průměrné stáří strojního parku zvýšilo z 14,4 roku na 18 let.
  • Zatímco ve světě probíhala vědeckotechnická revoluce, u nás se za 15 let stáří strojů zhoršilo o 25%.
  • Není tedy náhoda, že Československo jako vývozce kleslo ve světě z 8. místa, které zaujímalo ještě v 50. letech, v polovině 80. let až na 14 místo.

 

Již tak neůměrně dlouhá doba výstavby se v období 1986 – 1988 dále prodloužila o téměř 10% a dosáhla průměrnou délku 5,36 let v roce 1988.

 

Alarmující byla velmi nízká jakost našich výrobků.

  • Kontrola ukázala, že rozsah nejakostní produkce činí 8 – 30% kontrolovaných výrobků. V roce 1988 prověřovaly orgány ministerstva kontroly výrobky v hodnotě cca 3 miliard Kčs, přičemž bylo pozastaveno téměř 10% produkce připravené k expedici.
  • I u výrobků určených pro vývoz potvrdily kontroly (prováděné PZO Inspektou) závažné nedostatky. Např. u strojírenských výrobků to bylo v roce 1988 více než 18%. Závady byly i u tak významných vývozních položek, jaké jsou nákladní a osobní auta, traktory, textilní a obráběcí stroje, motocykly a jízdní kola, nábytek, obuv apod.

 

To vše mělo nepříznivý dopad na náš vývoz na světové, náročné trhy.

  • Zájem o naše strojírenské výrobky se ztratil i proto, že řada rozvojových zemí nás v technických parametrech a kvalitě výroby předstihla. Náš stále klesající podíl na světovém vývozu činil v roce 1988 již jen pouhých 0,94%.
  • Za období 1986–1988 vzrostl náš dluh vůči tehdejší kapitalistické cizině o 24 miliard Kčs. Naopak rostlo naše nelikvidní saldo vůči socialistickým státům.

 

Tehdejší Sovětský svaz nenabízel produkci, kterou by mohl splatit náš vývoz.

  • Vinou uvolňování poměrů i v tehdejším SSSR ztrácel i Sovětský svaz zájem o naše výrobky. Reprodukční náklady na získání tehdejšího převoditelného rublu byly v roce 1988 vyšší než v roce 1986. Ovlivnil to vývoz některých našich vybraných intehračních akcí.
  • Velmi nízká byla i efektivnost naší účasti na velkých investičních akcích v tehdejším SSSR, kde reprodukční hodnota rublu stoupla na neefektivních 27 až 30 Kčs za jeden rubl.

 

Vývozní aktivity měly v letech 86–88 pochybnou bonitu a prošlé lhůty splatnosti.

  • Vyváželo se často na vládní úvěry. Spousta našich tehdejších podniků si vývozem na dlouhodobé úvěry při pochybné návratnosti zvykla plnit ukazatel exportu.
  • Spotřeboval se materiál, vyplatili se mzdy a prémie, ale protihodnota chybí nebo je odložena do příliš vzdálené a nejisté budoucnosti.
  • Podniky a jednotlivci tím získávají, ale ztráty postihují stát.
  • Ale i tak se přece některé podniky mohly v televizi chlubit, že o jejich nový výrobek je velký zájem i v zahraničí.

 

Za období 1986–88 byly na ekologické investice vynaloženy jen 2% z celkového objemu investic.

  • Jakost vody ve vodních tocích se za toto období vůbec nezlepšila. Vzrostlo okyselování prostředí a s tím související uvolňování těžkých kovů do podpovrchových a podzemních vod.
  • Plocha poškozených lesních prostů vzrostla v ČSR na 57%(!) celkové rozlohy lesů, v SSR na 31%. V emisním zatížení území státu jsme dosáhli světový rekord, když v letech normalizace 1970–1985 vzrostly plynné emise o polovinu. (Hospodářské noviny 21/1989).

 

V této souvislosti si česká národní rada postěžovala:

V posledním desetiletí došlo k výraznému podcenění problematiky životního prostředí.. Z národního důchodu se do této sféry investuje nižší procento než ve srovnatelně exponovaných zemích. Podíl ekologických investic na celkových investicích je v těchto zemích dvakrát až pětkrát vyšší. (Rudé Právo, 29. 3. 1989)

Na koho si vlastně česká národní rada stěžovala?

 

Špatná ekologie se nepříznivě projevovala i na zdravotním stavu obyvatelstva.

  • Zatímco ještě na začátku 50. let zaujímala ČSSR ve zdravotnictví jedno z předních míst v Evropě, v roce 1986 to byly pouze podprůměrné hodnoty.
  • Např. zatímco střední délka života mužů u nás v roce 1986 byla jen 67,4 roku, pohybovala se v tehdejších vyspělých kapitalistických státech od 70,4 (Belgie) do 73,8 (Švédsko), byla tedy u nás o 5 až 9,5% kratší.
  • Podle délky života zaujímala ČSSR ještě v polovině 60. let 13. místo na světě. V první polovině 80. let je již na posledním místě mezi 27 evropskými zeměmi.
  • Některé ukazatelé byly dokonce nepříznivější než v období první republiky.
  • Celková nemocnost obyvatel nad 18 let se během normalizace zvýšila u mužů o 30% – též jako důsledek zhoršeného životního prostředí. (Dle místopředsedy vlády, Rudé právo, 28. 6. 1989.)

 

Podobně jako v ekologii zacházela naše vláda i s lidským faktorem ve školství.

  • Podíl státních výdajů na školství z hrubého národního produktu je 3,1%, zatímco v tehdejších vyspělých státech to bylo 5–6%

 

Největší propad byl však v bytové výstavbě:

  • V 70. letech se v průměru dokončovalo 120 tisíc bytů, v roce 1988 to bylo pouze 80 tisíc bytů.
  • V období 1986 – 1988 bylo dokončeno o 18% méně bytů než v předchozí pětiletce.
  • V období 1986 – 1988 bylo dokončeno o 29,4 tisíce bytů méně než stanovil plán.
  • Z celkového pětiletého plánu bylo za uvedené tři roky dokončeno jen 50% bytů.
  • Plánovaná modernizace proběhla rovněž pouze u 50% bytů.

 

Úpadek v bytové výstavbě byl jen odrazem situace v celém stavebnictví.

  • Nízké využívání pracovní doby, nízká vytíženost strojů a mechanismů, špatné hospodaření s materiálem, jeho “přemísťování” k soukromé potřebě, nebylo zajištěno plynulé a včasné zajištění staveb materiálem. A tak lhůty výstav se prodlužovaly do nekonečna.

 

Vzrostla byrokracie

  • O tom svědčí i fakt, že počet pracovníků v kancelářích vzrostl o 11,7 tisíce ačkoli v témže období počet dělníků ve stavebnictví klesl o 14,3 tisíce. (1986 – 1988)

 

Zemědělství

  • Ani socialistické zemědělství, které se dnes vydává za vzor tomu kapitalistickému se v období 1986 – 1988 nevyvíjelo podle plánu.
  • Museli jsme např. dovézt zhruba 500 tisíc tun obilí za devizy.
  • Rostlinná produkce v letech 1986 – 1988 zůstala o 3,9% pod úrovní plánu.

 

Podle tvrzení místopředsedy vlády na červnovém ÚV KSČ 1989:

“Národní důchod, vytvořený v zemědělství, od roku 1977 stěží stagnuje, společenská produktivita práce nemá prakticky žádné přírustky, rostou materiálové náklady a investice při existenci vysokých ztrát v celém řetezci zemědělské a potravinářské výroby jsou prakticky žádné. (Rudé právo, 19. 6. 1989)

 

  • Od počátku 80. let naše pasivní saldo v obchodě s kapitalistickými státy vzrostlo o více než polovinu. (Zpráva ÚV KSČ z června 1989.)
  • Ačkoliv vytvořený hrubý národní důchod se zvýšil jen o necelé 2%, peněžní příjmy obyvatelstva se zvýšily o 2,4%, osobní spotřeba o 3%, maloobchodní obrat o 3,9%. vytvořené zdroje byly tedy opět nižší než naše spotřeba. (Rudé právo, 9. 1. 1989.)
  • Efektivní podniky doplácely na ty neefektivní, které vyráběly zboží pouze na sklad.
  • V průmyslu i ve stavebnictví pětina až čtvrtina – a v některých měsících až třetina podniků neplnila plány objemu výroby. Jednak vznikl miliardový výpadek produkce, jednak byla výroba nerovnoměrná a dodávky opožděné.

 

  • Rostly tedy během prvního pololetí disproporce, materiálové i hodnotové deformace, inflační tlaky se zvětšovaly. (Měsíční statistické přehledy FSÚ v roce 1989.)
  • V uplynulých dvaceti letech rostly peněžní příjmy obyvatelstva rychleji než výroba zboží
  • V mnoha odvětvích hospodářství se vyplácely nevydělané peníze..

Hlavní příčinou potíží je nevyváženost trhu, která souvisí se zanedbanou finanční situací země. Finanční potíže nevznikly dnes. Zdědili jsme je z doby, kdy se spoléhalo nikoliv na efektivnost ekonomiky, kvalitu a konečný výsledek.. Nepodařilo se nám zastavit inflační procesy, snížit množství peněz, jež nejsou kryty zbožím.. Tak v roce 1988 se platy zvyšovaly rychleji než produktivita práce. Nadále tedy vyplácíme v mnoha případech nezasloužené peníze. “ (Rudé právo 25. 2. 1989.)

 

Vláda se vykupovala ze svých “hříchů” tím, že nezaslouženou celkovou výší mezd, uplácela pracující. Taková mzdová politika však nestimulovala ani netlačila k vyšším výkonům, k vyšší hospodárnosti – ani podniky, ani zaměstnance. Právě naopak.

 

V letech 1986 – 1988 byl průměrný růst maloobchodních cen:

  • obuv textilní o 31,2%,
  • pletené ošacení o 29%,
  • obuv pryžová o 12,3%, obuv polymerová o 1,7%,
  • chladničky a mrazničky o 9,6%,
  • oděvy svrchní o 7,2%,
  • rozhlasové přijímače včetně kombinací o 9,6%,
  • saponátové prostředky o 12,7%,
  • jednostopá vozidla a návěsy o 33,9%,
  • jízdní kola o 5% atd.

 

Někteří lidé se při normalizačním, trvale deficitním hospodářství obohacovali pololegálními a nelegálními příjmy, což se většinou mlčky trpělo. Existovala, podobně jako v protektorátě za okupace stínová ekonomika, tzv. druhý ekonomický kruh. Dlohodobá nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou znamenala vznik černých příjmů. Umožnila vznik nových “socialistických” zbohatlíků z bezpracných příjmů.

Spotřebitelé jsou “vykořisťováni” v obchodech a ve veřejném stravování (okrádáni nižší váhou, mírou a kvalitou, vyšší cenou, záměnou zboží, zatajováním zboží pod pultem apod.)

Podle odhadů VŠE (Hospodářské noviny, 49/1988) jsou tyto černé příjmy více než trojnásobné ve srovnání s příjmy z rozkrádání společného majetku. Daleko nejvyšší příjmy vznikají z úplatků, pozorností, spekulací aj. Některé skupiny obyvatelstva mají tak celkové příjmy o 20, 200 i více % vyšší, než jsou legální příjmy.

Když se Husák vletech normalizace chlubil, že máme stabilitu cen, neuvedl druhou stránku tohoto “socialistického výdobytku”, tj. jaké jsou inflační tlaky. Nejde jen o umělé udržování maloobchodních cen. Reálně tehdy hrozilo, že inflace nabere stejnou spirálu jako tehdy v Jugoslávii či v Polsku. Hrozilo naprosté znehodnocení všech úspor.

 

 

14. Husákův konec

Vynucená abdikace G. Husáka na funkci prezidenta nikoho nepřekvapila (v souvislosti s listopadovými událostmi roku 1989). Vše se odehrálo během týdne. Ještě 30. listopadu 1989 se na Pražský hrad dostavila desetičlenná delegace klubu komunistických poslanců FS. Vyslovili Husákovi jednoznačnou podporu a požádali ho, aby setrval i nadále ve funkci. Husák zdůraznil, že byl zvolen FS na návrh ÚV KSČ a ÚV NF, že jeho volební období končí v květnu 1990 a že setrvání ve funkci závisí na stanovisku uvedených orgánů..

Tehdy ještě nedodal, že bude přihlížet i ke stanovisku OF a VPN. To až za necelý týden potom, když 3. prosince jmenoval rekonstruovanou vládu Ladislava Adamce.

 

To mimo jiné prohlásil:

“Vyskytly se hlasy žádající mou rezignaci i hlasy, abych setrval v této funkci ještě nějakou dobu. Zdá se mi, že někde mé stanovisko (z 30. listopadu 1989) bylo nesprávně pochopeno, jako bych se za každou cenu držel svého postavení. To je omyl. Jednak za krátko končí mé funkční období a v lednu 1990 budu mít 77 let..

Změna ve funkci prezidenta je závažnou otázkou, kterou musí zodpovědně posoudit politické kruhy, zejména politické strany a společenské organizace NF, i ty skupiny (!), které v poslední době získaly ve veřejnosti značný ohlas.. Osobně nemám žádné ambice setrvávat ve své funkci. Přijmu politické rozhodnutí, o kterém jsem se zmínil.” (Rudé právo, 4. 12. 1989.)

Jako by zapomněl, že “ty skupiny” po více než deset let, a ještě nedávno, nazýval zaprodanci, ztroskotanci, nepřáteli státu, samozvanci, kteří zkrachovali a nemají žádnou oporu veřejnosti.

“Hned po jmenování nové vlády odstoupím ze své funkce, v souladu se stanoviskem politických stran NF, abych ulehčil další vývoj. V naší společnosti je dnes hlavní zakotvit v zákonech nové demokratické zásady našeho státu. Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí a ne základních myšlenek socialismu..” (Mezi nejvíce chybující lidi patřil především Husák, který nás zavedl na samý okraj ekonomické a společenské krize.)

Odchod Husáka z politického života připomněl, jakými politickými zvraty a křivolakými cestami Husák procházel od roku 1944 a jak tragicky pro národ vyústila jeho politická a životní dráha.

 

Pro hodnocení Husákovy politické odpovědnosti a viny by měly být podobně použity i jeho vlastní dřívější názory o vině a škody, které způsobili společnosti jeho političtí předchůdci:

Husák např. na městské konferenci v Bratislavě 18. 3. 1968 žádal, “aby každý, kdo nese vinu za škody způsobené společnosti, za ně pykal, a to bez ohledu na to, kde pracuje a jakou funkci zastává”.

Na ÚV KSČ v květnu 1968 – ve své dlouhé a ostré obžalovací řeči o vině a odpovědnosti A. Novotného – Husák prohlásil: “Řeknu to, co říkám veřejně na schůzích: . . . strana si očistí jméno tehdy, když lidé typu Novotného z ní zmizí.”

Až do srpnové okupace 1968 byl Husák velmi radikální ve svých požadavcích odstranit konzervativce z politického života: “Pro nejbližší dny je nutné zbavit se typických představitelů konzervativního křídla”. (Husák na besedě s novináři 21. 3. 1968)

Ještě poslední den před sovetěskou okupací Husák v Žiaru nad Hronom tvrdil: “Jsou jednotlivci, kteří by chtěli přivřít dveře, kterými proudí čerstvý vzduch do našeho politického života. Dělají to ze strachu před lidmi, ze strachu o vlastní křeslo, neboť ne všichni, kteří si zvykli na direktivní řízení, se cítí dobře v nových podmínkách a v novém systému, který vytváříme.” (Rudé právo, 21. 8. 1968.)

 

Po dlouhá léta Husákova normalizační politika nedokázala přijmout zásady otevřeného a poctivého dialogu s občany o všech závažných otázkách života ve společnosti.

Je ironií osudu, že Husák nepochybně patřil mezi našimi politickými představiteli k těm schopnějším a to i z hlediska machiavellistického pohledu, z hlediska mistrovství poměrně rychle získat politickou moc a dlouho si ji udržet. Kdyby se byl věnoval chemii, fyzice, astronomii apod., mohli jsme mít možná dalšího držitele Nobelovy ceny. Takto zůstal Husák pouze se svými neostalinskými názory především poslušným vykonavatelem zájmů a přání brežněvovské Moskvy proti zájmům lidí.

 

Ihned po svém zvolení 17. dubna 1969 položil na zasedání ÚV KSČ otázku:

“Jaká úloha před námi stojí? Vyvést KSČ a ČSSR z krizových do pěkných slunečních dní. Často se připomíná svoboda. Ano, svoboda bude, ale ne pro nepřátele socialismu. Těm nijakou svobodu neposkytnem.”

Jenže kdo jsou ti nepřátelé, určoval Husák. Potlačil svobodu slova, diskusi, kritiku, více jak půl milionů lidí existenčně diskriminoval. To je jeden z důvodů, kam dovedl společnost a ekonomiku. Místo slunečních dní – politický, ekonomický a morální úpadek.

Soudit minulost je snažší než rozumět přítomnosti. Historie není jen učitelkou. Může poučit, ale i trestá ty, kdo její tolikrát již osvědčená poučení ignorovali. Přitom, bohužel, vyžaduje oběti i od těch, kteří nic nezavinili.

Čerpáno z knihy Podivné konce našich prezidentů, autor Vladimír Kadlec, vyšlo v nakladatelství Kruh v roce 1991. Zkráceno.

Zpracovalo St@tll

 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 2161x