Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Gustáv Husák - Trojitý obrat II.část

4. Husák vystřídal Dubčeka

 

V prvním týdnu po okupaci se ještě ani Husák nedokázal obrátit a tak se ještě “uřekl”, když prohlásil toto:

  • těch 8 měsíců (!) 1968 ve vývoji strany a našich národů je velké a světlé období..
  • šlo o očištění myšlenky socialismu, komunismu a marxismu..
  • je před námi zásadní rozhodnutí: buď přijmout koncepci Dubčeka, Svobody, Černíka, a já plně souhlasím s Dubčekem..
  • druhá možnost je tuto koncepci odmítnout..
  • já stojím pevně za Dubčekovou koncepcí, byl jsem při její tvorbě, já ho budu plně podporovat, buď s ním budu stát, nebo odejdu. (Pravda, 28. 8. 1968.)

 

Lze toto nějak vysvětlit?

Kdyby tehdy Husák otevřeně přiznal, že se chce dostat do čela strany namísto Dubčeka, že zavede normalizaci a poplive Pražské jaro, byl by okamžitě pokládán za oportunistu, za zrádce národa v očích většiny veřejnosti a byl by politicky navždy vyřízen. A to pochopitelně nechtěl.

Možná měl dobré úmysly, myslel si, že to nějak s Rusy “skoulí”? O tom lze s úspěchem pochybovat, neboť Husák byl přítomen v Moskvě při jednáních o Moskevském protokolu a viděl, jakým způsobem Brežněv a jeho soudruzi jednali s Dubčekem a ostatními.

Člověk, který by neznal další vývoj, by si mohl říci, jak je možné bez ztráty cti úplně obrátit své názory, čestně vycouvat ze svých tvrzeních do úplného opaku a pak odhlasovat a léta obhajovat opačná tvrzení. A přece! U Husáka to možné bylo!

Není známo, jak vysvětlil Husák svůj obrat když během SNP v roce 1944 chtěl připojit Slovensko k Sovětskému svazu a když pak jako prezident republiky tvrdil opak. Husák patrně předpokládal, že jeho písemný návrh z doby SNP a jeho tehdejší zdůvodnění jak si to přeje minimálně 70% Slováků, zůstane veřejnosti zcela utajen. Nepokládal proto za účelné se k tomu vracet a vysvětlovat svůj názorový veletoč ve svých názorech. A tak tento obrat zůstal většině veřejnosti utajen.

Známe ale jeho vysvětlení, jak se z produbčekovského reformátora už v roce 1969 rázem stal Dubčekovým nepřítelem a naopak Brežněvovským vedoucím normalizátorem.

 

G. Husák v projevu na ÚV KSČ 26. 9. 1969:

“Byl jsem loni v srpnu 1968 místopředsedou vlády. Normálně si lidé myslí, že je to hodně vysoká funkce. Ale já nevěděl o ničem, absolutně o ničem.” – nečetl snad výhružný Varšavský dopis pěti socialistických států z července 1968, uveřejněný ve všech našich novinách, spolu s odpovědí KSČ na tento dopis z 19. 7. 1968, přijatou jednomyslně na zasedání ÚV a uveřejněnou rovněž v denním tisku?

“Poprvé se mi trochu otevřely oči, když jsme byli v říjnu v Sovětském svazu na poradě, Dubček, Černík a já, a když tam začal v několikahodinovém projevu s. Břežněv rekapitulovat historii..“ – otevřely se mu oči, ale otevřely se mu asi i možnosti velké osobní kariéry. Stačilo hodit Dubčeka přes palubu, odsoudit Pražské jaro a přijmout Brežněvovu doktrínu.

“Říkám, zde se nehrála fair hra v celé této záležitosti.” – Husák tím “zde” myslí Dubčeka, nikoli Brežněva. To jistě Brežněva potěšilo, že ve vedení KSČ našel někoho, kdo tehdy ještě nebyl zkompromitován a kdo vojenskou intervenci schvaloval a z nečistého jednání vinil Dubčeka. To byl Brežněv jistě ochotný honorovat.

 

O tři měsíce později Husák v lednovém čísle 1/1970 v časopise Otázky míru a socialismu vyjádřil tu “nefair hru” Dubčeka již adresněji:

“Bývalé vedení strany po lednu 1968.. se dlouho snažilo oklamat (!) i své nejlepší přátele v mezinárodním komunistickém hnutí.. Dnes mi vyčítají, že jsem se na slovenském sjezdu koncem srpna postavil za Dubčeka, že jsem řekl, když padne Dubček, půjdu i já. Ano, já jsem to řekl, ale za předpokladů, které jsem tehdy znal. Předpokládal jsem, že šlo o čestnou stranickou politiku a o čestných vztah ke spojencům.”- Za čestné zřejmě Husák pokládal to, že spojenci přišli v noci s tisíci tanky a že unesli naše nejvyšší ústavní představitele způsobem připomínající teroristické únosce ze 70. let.

“Ale jakmile jsem došel k názoru, že se nedělala čestná ani stranická politika, ani politika vůči spojencům, jsem povinen přirozeně zaujmout jiný postoj.” – To ovšem byla i příležitost stát se tak Brežněvovým vrchním normalizátorem, příležitost nahradit Dubčeka v čele strany.

 

G. Husák svůj obrat z reformátora na normalizátora vysvětlil takto:

“Když se dá někdo oklamat nebo je oklamán, tak přirozeně jinak na věc reaguje, když se pak dozví jak, jak se věci opravdu mají.” – a tak Husák se vlastně jen mýlil, byl pomýlen.

 

G. Husák v projevu na ÚV KSČ 26. 9. 1969:

“Musíme se postarat o to, aby každý poctivý člen strany poznal věci, aby byl správně informován, aby rozuměl věcem, aby nás dokázal pochopit, ústřední výbor, stranu. Aby si nemyslel, že se převracejí kabáty, včera mluvil tak, dnes mluví jinak. Ano, když zjistím, že věci stojí jinak, tam měním stanovisko. To není převlékání kabátů.”

I když se Husák jen mýlil, ale mýlil se často a v zásadních názorech a postojích, tak ztrácel v očích lidí politickou autoritu. Vysvětlováním častých omylů u politika rovněž může vzbudit podezření, že má pro svou politiku jiné, zřejmě osobní důvody, než ty, jimiž omyly vysvětluje. A o těch Husákových omylech v zásadních věcech lze uvést další příklady, související s normalizací.

 

5. Špatný (falešný?) prorok

Husák se “mýlil” především v otázce povahy normalizace a vojenské srpnové intervence. Šlo o závažné omyly, neboť snadno mohly vzbudit důvěru a tím ovlivnit mnoho dalších lidí, např. těch, kteří nebyli – tak jako Husák – dostatečně informováni o průběhu jednání o moskevském protokolu.

 

V projevu na XIV. sjezdu KSS v srpnu 1968 G. Husák ihned po svém návratu z jednání o moskevském protokolu, na jehož základě byl sjezdem zvolen prvním tajemníkem KSS, toho hodně nasliboval. Nic z toho však nedodržel.

“Jsou dnes pochybnosti, zda nezrazujeme nebo nezradíme cestu, na kterou jsme se dali v lednu tohoto roku, či se nechystáme na krok zpět ve vývoji strany, našich národů. To, co se u nás dělo od ledna, bylo v širokém směru revoltou proti všem těm deformacím, přehmatům, proti všemu, co v lidech, v jejich svědomí a rozumu naráželo na nepochopení nebo i na odpor.

Šlo o očištění myšlenky socialismu, komunismu, marxismu. Šlo o to, jak tuto myšlenku v našich podmínkách zrealizovat, vytvořit svobodnější situaci pro život našich lidí, a získávat pro tyto myšlenky široké vrstvy našich národů. Hledali jsme těch osm měsíců, jak myšlenky realizovat. Těch osm měsíců ve vývoji naší strany a našich národů je velké, světlé období..

Nevzdáme se ničeho z tohoto velkého zápasu o novou náplň socialistické demokracie a jen za této podmínky hledáme východisko z dnešní situace.. Všechno to pozitivní, co bylo v uplynulých měsících, co se od lednového pléna ÚV přes ostatní pléna ÚV KSČ a náš Akční program k nám, do naší veřejnosti, do našich rozumů dostalo, to všechno chceme zachovat, chceme to prohlubovat a chceme to znovu do naší společnosti prosazovat.

Představitelé pěti komunistických stran nás kritizovali, že nedokážeme tu a jinde věci udržovat, že dovolíme špinit stranu, komunismus, marxismus, spojenecké státy apod. Měli jsme na to své názory, vysvětlení.. V této otázce jsme, bohužel, nenašli pochopení.

Vedoucí orgány naší strany a našeho státu nežádaly o tento vstup, nepozvaly jejich vojska na naše území. Došlo k tragickému nepochopení.. Každý z členů vedení KSČ i KSS se bez vyjímky čestným slovem zaručoval, že takový krok neudělal a že o něm nevěděl”.

Teprve po 20 letech V. Biĺak přiznal, že tehdy nemluvil pravdu.

 

“Dostali jsme se bez naší viny do situace, že území československého státu obsadily armády pěti spřátelených států.. Všichni čestní lidé z vedení strany hledali druhou cestu, cestu politického řešení, která by nás vyvedla z těchto těžkých dnů a těžké situace, která by nám vrátila plnou svobodu a suverenitu státu a která by nám umožnila v čele s progresivním vedením uskutečňovat naše vlastní ideály.”

Byly to jen Husákovy omyly? Poté, co znal průběh jednání o moskevském protokolu, který také on podepsal. Mluvil o “plné svobodě a suverenitě státu” a o “progresivním vedení”, ačkoliv i on se v Moskvě zavázal provést kádrové změny, ponechat i nadále ve vedoucích funkcích “bilaky” atd.

“Jasná dohoda hovoří, že tato vojska mají odejít postupně, jak se bude situace konsolidovat. Kdo čekal něco jiného? Nejde o roční záležitosti, jde o relativně krátké (!) období v souvislosti s normalizací u nás..

Šlo o obnovení naší suverenity. Když říkám, že budou fungovat naše legální orgány, že postupně odejdou vojska z našeho území, je to obnova naší státní a národní suverenity a bylo nám jasně řečeno, že bude respektována.. Perspektiva několika měsíců je přece velmi reálná perspektiva. Vím, že situace není lehká a nebude lehká pár měsíců.. Rozmýšlejte střízlivě, nedejte se vyprovokovat, že tu stojí zbraně, že tu budou stát měsíc, možná dva.”

 

Rovněž s únosem našich ústavních představitelů se Husák vypořádal jednoduše:

“V čem je rozdíl? ..nastala kvalitativně nová situace. Dubček je zde, Svoboda je zde, Černík je zde, Smrkovský je zde, vrátili se všichni. Hovořil jsem již o tom co se v Moskvě dohodlo (ale řeklo se všechno? pozn. autora V. K.). Takže tak stojí otázka” buď pevně podporovat, stát za Dubčekem a ostatními, nebo jim vyslovit nedůvěru, není třetí cesty.”

K tomu Husák připojil jednu velkou, všeobecnou i pro jeho normalizaci platnou modrost: “Žádný vedoucí politický činitel, jestliže nemá plodujícího jádra strany a veřejnosti, nemůže svou funkci vykonávat. V tom případě musí odejít”.

Neodešel! Jako hlavní normalizátor se zapsal do historie především tím, že během 20 let zavedl stát a společnost do takové krize z níž jsme se nevzpamatovali dodnes. A ztracené šance se jen těžko dohánějí.

 

6. Příprava na obrat po dubnu 1969

Po utajené poradě s Břežněvem v Mukačevu v dubnu 1969 se stal G. Husák místo Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ. Jeho úvod se zdál být slibný, když ve svém televizním projevu 17. dubna 1969 prohlásil:

“Základem naší politiky zůstává i nadále polednová politika, demokratický proces naší společnosti.. Obrat, který je nevyhnutelný u nás, bude jen v metodách provádění této politiky, v důsledné realizaci této politiky.. Jakmile u nás trochu zkonsolidujeme věci, hlavní náplní práce stranických i státních orgánů bude řešení hospodářských otázek, provádění ekonomické reformy u nás..”

 

Husák v projevu na ÚV KSČ 17. 4. 1969 a jeho opět jen slova, slova, slova..:

“Bylo zde řečeno, abychom dali garance v polednové politice. Řekněte, jaké garance, já jsem ochoten je dát, jen nevím jaké. Kdo se chce vzdát polednové politiky? Kdo o tom uvažuje? Považujeme za nezbytnou historickou etapu odstranit nedostatky, deformace, vytvářet širší, demokratičtější prostor. Jinak bychom se znovu dostali do krizových stavů, zdegenerovala by naše společnost.”

Je vidět, že Husák se mýlil prakticky ve všem, nejen v délce pobytu sovětských vojsk na našem území. Měl ovšem pravdu v degeneraci naší společnosti. Ostatně sám k tomu velkou měrou přispěl.

“Kdo brání realizaci polednové politiky? Vedení strany, dosavadní vedení, nové vedení, Dubček nebo nyní já bráníme její realizaci? … Tato strana je garancí polednové politiky a nikdo jiný.”

 

Při zmínce o Dubčekovi je vhodné citovat následující Husákovo prohlášení na tomto zasedání ÚV:

“Zvláště se chci připojit ke slovům s. Černíka a jiných a zvláště poděkovat s. Dubčekovi za vykonanou velkou práci v období, kdy byl prvním tajemníkem naší strany. Myslím si osobně, že až se budeme dívat na náš vývoj v letech 1967–1968 s odstupem doby, že vysoko vyzdvihneme práci soudruhů, kteří v zápase proti starému vedení uvolňovali u nás prostor, pomohli odstraňovat deformace atd.

A zde má s. Dubček velmi čestné místo. Jsem přesvědčen, že tuto část historie naší strany bude (historie) hodnotit velmi pozitivně.. Dubček v další práci ve stranickém vedení, ve vysoké státní funkci.. bude velmi platným vedoucím pracovníkem a činitelem naší strany. Tedy za jeho práci i za tento postoj mu ještě jednou děkuji.”

Další důkaz Husákových falešných slibů, všichni víme, co s Dubčekem prováděl Husákův normalizační režim během 20 let.

Ještě téměř půl roku po nastoupení do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v referátě na zasedání ÚV 25. září 1969 Husák sliboval: “Základní smysl polednové politiky zůstává i dnes východiskem pro formování programu strany..”

 

7. “Budou nás všechny jednou volat k zodpovědnosti” G. Husák

Jestliže tedy podle Husáka ještě v roce 1969 byl správný vývoj v polednové politice, obsažený v tzv. Akčním programu strany, tak v prosinci 1970 byl již Akční program Husákem a jednomyslným usnesením ÚV o tzv. Poučení z krizového vývoje zcela zavržen a proklet. Toto Poučení je však směsí nepravd a lží.

 

Je však třeba připomenout sebevědomí autorů-ideologů tohoto Poučení:

“Poučení může posloužit i bratrským komunistickým a dělnickým stranám, demokratickým a mírumilovným silám ve světě při poznávání a pochopení vývoje v Československu i některých širších souvislostí třídního zápasu pracujících o vybudování socialistické společnosti.”

 

Husák doporučoval přijmout Poučení z těchto důvodů na ÚV v prosinci 1970:

“Jsou známa slova V. I. Lenina, který po vítězství sovětské moci řekl, že nás nemůže zničit nic kromě našich chyb. Pohled na některé stránky našeho vývoje před lednem 1968, zejména však po tomto datu, doslova potvrzuje Leninova slova, jak naše vlastní chyby, chyby v rozhodujících klíčových stranických orgánech, vedly k vývoji, který stranu i společnost dovedl do katastrofálního postavení.”

Husák tehdy ještě netušil, kam nás zavede jeho normalizační politika.

 

Husákův názorový obrat lze doložit i jeho projevy z let 1969–1970, kdy v projevu na ÚV KSČ 29.5.1969 prohlásil:

“Nemáme v úmyslu provádět nějakou masovou prověrku členů, jsme dobrovolná politická organizace. Nikoho nenutíme, aby zůstal v našich řadách, nikomu též nebudeme ubližovat za to, jestliže naše řady opustí.”

K tomu můžeme připomenout stanovisko Husáka z ledna 1970: “Zdůrazňujeme, že u nás šlo o politický zápas. A vedli jsme ho též politickými prostředky. Záměrně jsme volili formu politického zápasu a v politickém zápase jsme tyto síly porazili a vyřadili jsme je z politického života.”

 

Jaká byla skutečnost?

Mnoho odborníků a vysokoškoláků muselo odejít ze svých profesí, doslova zmizelo z očí. Byli přinuceni topit v kotelnách, mýt okna, dělat hlídače a skladníky, zametat, jejich děti nemohly studovat na středních a vysokých školách, byly jim odebírány pasy, telefony, řidičské průkazy a pod.

 

Velmi brzy Husák opustil své dřívější reformátorské zásady i v oblasti národního hospodářství, když v lednu 1970 v rozhovoru pro Rudé právo řekl toto:

“V roce 1968 se u nás prakticky prosadila koncepce tržního hospodářství, odboural se plán jako centrální regulující činitel a dal se průchod živelnosti v ekonomice. Plán na rok 1969 už byl nazván jenom “hospodářskou směrnicí”. Chyba není v pojmenování. Chyba je v tom, že směrnice nebyla pro podniky závazná. Živelnost dostala průchod. Museli jsme se znovu propracovat k plánovitému systému vedení socialistického hospodářství.”

Slovo “propracovat” je nadsazené. Husák prostě vrátil plánování a řízení hospodářství hluboko zpět k byrokraticko-direktivnímu stalinskému modelu, který nám Stalin v nutil v roce 1950–51 a který platil do poloviny 60. let. Ten se jasně neosvědčil a vedl k tak velkým disproporcím a deformacím, že jeho odstranění bylo jedním z důvodů vzniku Pražského jara a ekonomické reformy v roce 1968.

I v tom je příčina, proč výsledky normalizace byly tak velké na sklonku éry Husáka. Zvláště ve srovnání s ekonomickým vývojem v tehdejších kapitalistických státech. Disproporce a deformace byly za Husáka daleko větší než na konci Novotného éry, žilo se z podstaty, došlo k totální stagnaci.

 

Husák správně vystihl situaci v projevu na VI. sjezdu čs. svazu novinářů 18. 5. 1972, kde prohlásil:

“I jednotlivec, jestliže zůstane stát – třeba i na hodně vysoké rovině – a přestane růst, nejde dále, za chvíli to všichni pozorují. Stagnace vždycky znamená úpadek, krok zpět. Není to potěšitelné u jednotlivce, ale u společnosti to znamená začátek narůstání mnoha krizových problémů.”

Správně, kdo chvíli stál, již stojí opodál. A naše společnost se zastavila na dlouhých 20 let.

 

Stejně “moudrá” je i další Husákova myšlenka z roku 1969:

“Říkám, jsme odpovědni za osudy tohoto státu. Budou nás jednou všechny volat k odpovědnosti.” (G. Husák v projevu na ÚV KSČ 17. 4. 1969.).

 

8. Husák hájí v Moskvě tzv. Brežněvovu doktrínu

Připomeneme-li si Husákovu podporu usnesení politbyra KSČ z noci na 21. srpna 1968, v níž odsuzuje sovětskou intervenci a pozvání okupantů, zarazí každého jeho názorový obrat, který se již výrazně projevil již v jeho vystoupení na mezinárodní konferenci komunistických a dělnických stran v Moskvě 11. června 1969.

 

V projevu na této konferenci se Husák snažil nejprve vysvětlit, proč se obecně přidal k reformnímu produbčekovskému programu Pražského jara a proč jej pak zavrhl:

“Podstatou a smyslem nového kurzu po lednu 1968 bylo uskutečnit takové přeměny, které by znamenaly přejít od byrokratickému centralismu k rozšíření socialistické demokracie, k tvůrčímu respektování konkrétní historické situace Československa. Proto se též toto úsilí KSČ setkávalo se širokým souhlasem u nás doma a mělo i podporu bratrských komunistických a dělnických stran. KSČ vycházela z analýzy, podle níž se u nás vytvořily podmínky pro vzájemné sbližování tříd a vrstev naší společnosti a pro upevňování jejich jednoty. Vývoj po lednu 1968 vyvolal také značné negativní tendence spojené s aktivací protisocialistických sil, což vedení strany včas neodhalilo.

Obsah socialismu a jeho základní pojmy se staly předmětem ideologické a politické licitace. Někteří ho spojovali s buržoazním pluaristickým demokratismem a s reformistickým modelem tzv. “demokratického socialismu”, jak je znám z programů pravicových sociálně demokratických stran. Socialistická moc, garantovaná vedoucí úlohou strany, začala být vážně ohrožena.

Ve vedení KSČ po lednu 1968 nebylo jednoty ani co do hodnocení situace, ani co do programu, perspektivy a cílů. Převládla naivita a politický romantismus, laciná gesta a netřídně stavěná hesla o svobodě, demokracii, humanismu a “vůli lidu”. V opojení ze svobody a laciné populárnosti se zapomnělo na třídní kořeny a motivy společenských konfliktů a cílů, na působení třídního nepřítele, jeho ideologie doma i za hranicemi. Byla tu snaha řešit diskuzí často i to, ce se příčilo naší platné socialistické zákonnosti a nutně vyžadovalo státní mocenský zásah..”

 

Husák pak nalézá důvody pro oprávněnost a nutnost srpnové vojenské intervence.

Husákův projev na uvedené mezinárodní konferenci vyústil ve schvalování tzv. Brežněvovy doktríny a v kritiku těch komunistických stran, které odsoudily srpnovou invazi v Československu:

“Vnitropolitický vývoj v našem státě, kterému vedení strany dostatečně nečelilo, nemohl nevzbuzovat pochybnosti, obavy a znepokojení nejen u velké části našich občanů a členů strany, ale i bratrských komunistických stran ve státech, s nimiž nás spojují spojenecké závazky. Krize se prohlubovala a naše strana i společnost se najednou ocitly na pokraji katastrofy. Vedení komunistických stran sousedních spojeneckých států postupně ztratila důvěru, že vedení strany je schopné za daného stavu tento krizový vývoj zastavit. Došlo ke známým srpnovým událostem.”

Jak krásný je to eufemismus, nazval-li Husák noční vpád asi 500 tisíc vojáků a 4000 tanků do spojenecké země a únos ústavních činitelů – srpnové události.

 

Husák na uvedené konferenci tvrdil něco, čemu snad ani její účastníci nemohli uvěřit. Na adresu těch komunistických stran, které odsoudily intervenci Sovětského svazu do Československa, Husák konstatoval:

“Některé bratrské strany i zde, na mezinárodní poradě, při velmi povrchních znalostech našich záležitostí a našeho vývoje vyvozují unáhlené závěry k československé problematice. Objektivně je to v rozporu s našimi zájmy a v podstatě to směřuje proti Sovětskému svazu. Chápeme, že některé bratrské strany jsou pod tlakem buržoazní a maloměšťácké propagandy a že jsou v našem případě tlačeny k postojům, s nimiž my nemůžeme souhlasit.”

 

Podobně svérázným způsobem Husák zdůvodňoval, že vstup sovětských vojsk nenarušil naši suverenitu:

“..ochrana suverenity každou stranu a socialistickou zemi zavazuje obhajovat a chránit moc dělnické třídy a všeho pracujícího lidu, obhajovat a uhájit všechny revoluční vymoženosti socialistické společnosti. V tom smyslu je třídní obsah svrchovanosti socialistického státu nerozlučně spjat s internacionální odpovědností vůči společenství socialistických zemí a vůči mezinárodnímu komunistickému a revolučnímu hnutí. Naše vlastní zkušenosti ukazují, že heslo suverenity, zbavené třídního obsahu, je velmi rafinovanou a působivou zbraní pravicově oportunistických, revizionistických a protisocialistických sil.. Proto též odmítáme různé pseudoteorie o omezené suverenitě, vykonstruované třídními odpůrci a hodnotíme je jako záludné manévry soudobého antikomunismu.”

 

Husák na adresu stran, které invazi odsoudily prohlásil ještě toto:

“Věříme, že politická linie našeho ústředního výboru najde pochopení a podporu i u bratrských stran.”

Husák tehdy od těchto bratrských stran žádnou podporu nezískal. Získal si však sympatie Břežněva, Ulbrichta, Gomulky. Doma si vysloužil jen opovržení.

 

9. Husák hájí srpnovou vojenskou “bratrskou pomoc” i doma

Po návratu z mezinárodní konference komunistických stran v Moskvě byl Husák velmi pilný, přičinlivý a vytrvalý v tom, jak se staral, aby doma lidi přesvědčil o správnosti srpnové vojenské intervence.

 

V již citovaném projevu na celostátním aktivu 19. srpna 1969 řekl doslova:

“Hovořil jsem v posledních měsících s představiteli všech pěti spojeneckých států a přirozeně i o této otázce, pro moje objasnění, pro politické objasnění. Všichni říkali, že se po tyto dlouhé měsíce snažili poradit, pomoci našemu vedení, zabránit tomuto vývoji, který u nás nastal, jak jejich úsilí bylo zbytečné, jak ztratili důvěru, že to rozložené, rozervané vedení je schopné a částečně i ochotné udržet u nás socialistický pořádek i mezinárodní vztahy a proto s těžkým srdcem rozhodli o tomto kroku, který pak 20. srpna provedli. Podle dokumentů i podle jejich projevů tento krok udělali z obavy o vývoj socialismu v Československu, z obavy o ohrožení socialistického tábora a proto, že při ztátě důvěry k vedení naší strany neviděli jiné východisko.” – Jak krásná metafora pro vojenskou intervenci a pro únos ústavních činitelů – krok!

“Do toho přišlo usnesení předsednictva ÚV v noci z 20. na 21. srpna. V něm se kromě jiného praví, že vstup vojsk je popřením základních norem mezinárodního práva. Jinými slovy, jde o netřídní přístup k problémům, a lidem nevysvětluje, co předcházelo, po jakých etapách se vztahy mezi námi a pěti státy zauzlovaly. Propaganda o naší dnešní okupaci atd. je drzý výmysl a podvod, zaměřený na dezinformaci našich lidí. Můžeme říci velmi odpovědně, že své vlastní, národní a státní věci řeší naše vlastní orgány s hrdostí československého občana, s odpovědností za státní a národní zájmy tohoto státu.”

 

Na oslavách 25. výročí SNP v Banské Bystrici (29. 8. 1969) pak pokračoval:

“Některé vojenské jednotky spřáteleného Sovětského svazu, které jsou na našem území, jsou zde jako spojenci, jsou zde podle dohody, kterou naše vlády uzavřely, jsou zde jako přátelé a ochránci. Je třeba jasně říci, že Československo je plně suverénní a samostatný stát, o jehož vnitřních i zahraničních politických věcech rozhodují jeho vlastní stranické a státní orgány, a nikdo se nevměšuje do jeho otázek.”

 

Ani do kádrových otázek?

Vždyť sám Biĺak v pamětech Milníky mého života přiznal, že Dubček ho chtěl po srpnu 1968 zbavit vedoucí stranické funkce, protože ztratil důvěru věřejnosti. Přesto se Biĺak stal tajemníkem ÚV KSČ. Donutil k tomu Dubčeka, když mu důrazně připomínal článek moskevského protokolu, vnuceného našim stranickým a státním představitelům na “jednání” v Moskvě, že ze stranických funkcí nesmějí být odvoláváni ti činitelé a pracovníci strany, kteří před srpnem a v srpnu 1968 bojovali za správný vztah k Sovětskému svazu. Stručně řečeno: všichni biĺaci!

Husák takto pokračoval i během celých 70. tých a 80. tých let. tato vytrvalost je u něj hodna obdivu. Při každém projevu, při každé příležitosti. Stále dokola. Husák si asi nikdy nepoložil otázku, jaké je veřejné mínění o straně, její politice a jejích vedoucích představitelích, jaká je opravdu skutečnost.

Husák si nikdy nelámal hlavu s prověřením svých prohlášení, že strana má za sebou většinu obyvatelstva. Když Husák mluvil o důvěře, připojil vždy “obrovskou většinu našeho lidu”, když o pochopení a podpoře, připojil “široké vrstvy pracujícího lidu”. Opravdu tomu sám věřil?

 

Například po skončení stranických čistek koncem roku 1970 tvrdil:

“Za pozitivní jev v průběhu výměny stranických legitimací lze považovat i přesun ve veřejném mínění, zvýšení důvěry v politiku strany a zvýšenou angažovanost (!) pracujících, zejména na ekonomickém úseku.” (G. Husák v projevu na ÚV KSČ 10. 12. 1970.)

Na ÚV KSČ 3. prosince 1971 oznámil Husák, že na ministerstvech “někde odešlo 28 – 30%, jinde až 40% kvalifikovaných lidí”. Opravdu odešlo? Jako by zapomněl, že při “pohovorech” v roce 1970 musel každý, kdo se chtěl udržet byť jen trochu významnějším zaměstnání, souhlasit s vojenskou intervencí jen jako s bratrskou pomocí.

 

Husák už v září 1969 pokládal lidové protesty proti oficiálním názorům KSČ na bratrskou pomoc za:

“provokace antisocialistických, pravicových sil, které nabyly přímo charakteru kontrarevolučních akcí.. Za velkého angažování převážné části tisku, rozhlasu a televize bylo u nás mnoho lidí svedeno, oklamáno, dezorientováno a zfanatizováno proti politice strany a našeho socialistického státu. Nacionalistické vášně, protikomunistická nenávist i propaganda proti Sovětskému svazu byly hlavními politickými prostředky, s jejichž působením počítali organizátoři a původci uvedených akcí v nedávných týdnech.. Není náhodou, že těchto akcí se zúčastnil značný počet demoralizovaných příživnických živlů v naší spoečnosti i deklasovaných kriminálních živlů.” (G. Husák v projevu na ÚV KSČ 25. 9. 1969.)

A přece si Husák tehdejší masový nesouhlas při výročí sovětské vojenské intervence vyložil velmi zjednodušeně. To ukázaly i po dvaceti letech, 21. srpna 1988 veřejné protesty v ulicích Prahy.

 

Husák tehdy (1969) všem připomněl:

“Bezpečnost, armáda a Lidové milice – vzdor zhoubným vlivům minulého období, stojí dnes pevně na pozicích obrany vymožeností naší socialistické společnosti a sehrály velmi pozitivní úlohu.” (G. Husák v projevu na ÚV KSČ 25. 9. 1969.)

Ano, o tom se mnozí lidé v letech normalizace mohli z vlastní zkušenosti přesvědčit. Podle toho se také museli zachovat. To ovšem “důvěru širokých vrstev” k Husákovi ani “nezískalo” ani jí “neupevnilo”. Naopak odcizení lidí vůči normalizační politice a jejím vedoucím politikům se prohloubilo… pokračování zde

Čerpáno z knihy Podivné konce našich prezidentů, autor Vladimír Kadlec, vyšlo v nakladatelství Kruh v roce 1991. Zkráceno.

Zpracovalo St@tll 2013

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 937x