Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Vznik Izraelského státu

Přípravy vzniku samostatného židovského státu

V říjnu roku 1917 byla v Londýně vydána tzv. Balfourova deklarace (ke schválení došlo 2. 11.), která zaručovala Židům neomezené přistěhovalecké právo do Palestiny(bývalé Judeje) a tamnímu obyvatelstvu (teď již převážně arabskému) občanská a náboženská práva. Tuto deklaraci ratifikovalo 50 států. V Palestině v té době žilo cca 100 000 Židů a asi 600 000 ostatních obyvatel – převážně Arabů.

Situace se ale začínala pomalu vyhrocovat, Palestina se stávala středem gigantické hry o ropu a o moc na Blízkém východě. Francie s Velkou Británií se dělily o poválečnou kořist. Hranice vlivu probíhala v severních oblastech Palestiny, právě v místech, kde vzniklo nejvíce židovských kibuců. Francouzi, kteří měli na tuto oblast zálusk, podnítili syrské Araby k bojům o obsazení tohoto území. Britové se bránili Balfourovou deklarací, která tato území slibovala Židům (a tím by se tam udržel britský vliv).

Z další části palestinského území vytvořili Britové bez souhlasu Spojených národů nový stát Zajordánsko, do kterého dosadili za vládce jednoho z arabských válečníků. Tím si pojistili jeho věrnost proti francouzským územním nárokům. V té době se představitelé Židů setkali s iráckým králem Fajsalem, který byl hlavou arabského světa a uzavřeli vzájemnou smlouvu o přátelství, v níž se obě strany zavázaly respektovat zájmy druhého partnera. Arabové akceptovali návrat Židů a uznali jejich historická práva na Palestinu i jejich lidské právo na vlast. Židé naopak přijali a uznali původně nezákonný vznik Zajordánska.

S touto dohodou se nemohli smířit někteří z arabských velkostatkářů v Palestině, kteří si uvědomovali, že s nástupem Židů přijdou o svůj téměř neomezený vliv nad chudými beduíny a arabskými dělníky – téměř otroky. Jeden z nich – Amín al Husejní se stal jeruzalémským muftím (nejvyšším islámským duchovním v Jeruzalémě) a začal Araby otevřeně podněcovat proti Židům. Docházelo k otevřeným bojům, které Britové nedokázali zcela zvládnout. Aby uklidnili situaci, omezili židovské přistěhovalectví do Palestiny a snažili se odzbrojit židovskou domobranu. V roce 1929 zfanatizovaní Arabové podněcovaní jeruzalémským muftím zaútočili na Židy modlící se u Zdi nářků pod Chrámovou horou. Došlo k velkému masakru – počet obětí na obou stranách šel do tisíců. Po odeznění nepokojů svolal Amín el Husejní do Jeruzaléma kongres vedoucích muslimských osobností z celého světa. Založili zde Panarabskou federaci s cílem zachránit islám před Brity a před Židy. Prohlásili otevřeně, že zničení židovské domoviny je svatou povinností všech Arabů. Britové k tomu pouze mlčeli.

Postavení jeruzalémského muftího stále sílilo a po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933 se stal jeho věrným spojencem. Německé protižidovské a protibritské postoje byly vodou na Husejního mlýn. Získal tím politickou i finanční podporu svého protižidovského boje a již se s ním ani neskrýval. Vyzbrojil vlastní tzv. osvobozeneckou armádu a podnikal otevřené útoky na židovské obyvatelstvo. Židé se díky Haganě dokázali ubránit, ale celá Palestina byla ve třicátých letech jedním bojištěm.

Formálně vládnoucí Britově se přestali pokoušet situaci zvládat, stáhli se do bezpečí svých posádek a využívali toho, že si na ně nikdo netroufne zaútočit. V jejich přítomnosti dodržovali Arabové se Židy příměří, jakmile britská jednotka zmizela z dohledu, vypukly boje nanovo. V těžké chvíli se na stranu izraelské ilegální armády Hagany postavil jistý major britské armády, který se již nemohl dívat na arabskou agresivitu a troufalost. Vycvičil v Haganě několik úderných jednotek, které dokázaly Arabům nejen účinně vzdorovat, ale pravidelně je porážely.

Během krátké doby si tyto malé jednotky vynutily u Arabů takový respekt, že utíkali z boje, jakmile zjistili, kdo proti nim stojí. Zakrátko boje ustaly úplně, Židé získali opět mír a Hagana se naučila účinně bojovat. Mimořádné nasazení geniálního britského důstojníka vyvolalo stížnosti na mezinárodní scéně a Britové, kteří mu zpočátku ponechali volnou ruku, ho v roce 1939 odveleli z Palestiny. Zároveň s mnichovským diktátem ohledně Československa, se ve snaze udržet si mír také zavázali, že na Hitlerovu žádost zcela zastaví již omezené židovské přistěhovalectví do Palestiny. V té době Židé houfně prchali z Německa a mezinárodní Židovská agentura jim pomáhala jednak při získávání vystěhovaleckých víz, jednak při organizování útěků. Problém nastal kam je odvézt, když Britové Palestinu zablokovali.

Navzdory britským ústupkům Hitler Velkou Británii napadl a vtáhl do války. Vzniklo nebezpečí, že Německo obsadí Palestinu i strategická místa na Blízkém východě. Palestinští Židé se houfně hlásili do britských jednotek aby pomohli bránit svoji zemi. Britové je v počáteční fázi války do přímých bojů z opatrnosti nenasadili, později jim však nic jiného nezbývalo a v řadě bitev se židovské jednotky v bojích s Němci, Turky a vychistickými proněmeckými Francouzi vyznamenaly. [11]

Současně s průběhem války však pokračoval exodus – útěk Židů z Němci obsazené Evropy. Díky úzkoprsé britské politice docházelo k mnoha tragédiím zoufalých uprchlíků.[12]

Po porážce Německa a jeho spojenců se USA zasadily o vytvoření mezinárodní komise pro židovsko-palestinskou otázku. Tato komise prošetřila stávající situaci a zjistila, že se v Evropě nacházejí statisíce Židů v bývalých koncentračních táborech, kteří se nemají kam vrátit. Okamžitě navrhla jediné možné a lidské řešení – povolit těmto lidem vstup do Palestiny. Velká Británie to odmítla a zostřila blokádu přístavů. Z italských a francouzských přístavů vyplouvaly lodě plné bývalých židovských vězňů, ale jakmile vpluly do palestinských výsostných vod, byly britským námořnictvem zajaty a deportovány na Kypr, kde byly vybudovány britské koncentrační tábory pro uprchlíky.

Pravda, nešlo v nich o život, vězňové měli stravu a přístřeší, ale byli stále jen vězňové – jako za holocaustu. V těchto táborech skončily desítky tisíc židovských uprchlíků. Židé na toto bezpráví odpověděli po svém. Tajná Hagana organizovala utajené transporty přistěhovalců, židovské jednotky v Palestině zároveň vstoupily do otevřenějšího boje proti britské nadvládě. Když se k tomu přidaly na druhé straně i jednotky fanatických Arabů, bojujících jak proti Židům, tak proti Britům, přiznala Velká Británie svoji další neschopnost řešit situaci a předložila otázku palestinského mandátu OSN.

Ženevský výbor OSN v srpnu 1947 navrhl rozdělit území Palestiny původně slíbené Židům, na dvě části – židovskou a arabskou. Jeruzalém měl zůstat mezinárodním městem. Pro Židy to byl kompromis – malé území, úzké a strategicky nevhodné, navíc v Jeruzalémě nemohli zřídit hlavní město. Přesto souhlasili – potřebovali zoufale vlastní stát aby mohli přijímat evropské běžence.

Naproti tomu Arabové plán OSN odmítli. Jejich odpověď byla prostá: rozdělení Palestiny a vznik židovského státu znamená válku.

 

Vznik státu Izrael

Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění OSN schválilo plán na rozdělení Palestiny na 2 nezávislé státy, arabský a židovský. Židé s plánem souhlasili, ale Arabové usnesení odmítli a prohlásili, že jeho provedení budou násilím znemožňovat. Třicátého listopadu 1947 začaly jejich boje proti Židům na území Palestiny. Britská správa jen těžko zvládala situaci (navíc se již Británie začala přiklánět na arabskou stranu[13]).

Posledních 6 měsíců před vyhlášením Státu Izrael se Palestina stala již otevřeným válečným polem. Za bílého dne vpadla do Palestiny tzv. „Arabská osvobozovací armáda“, vedená libanonským dobrodruhem Kawákdžím. Jeho žoldnéři byli moderně vyzbrojeni a vycvičeni k partyzánské válce, to vše za peníze okolních arabských států. Britové proti nim nezasáhli, naopak, Haganě jako ilegální armádě nebyl nákup zbraní oficiálně umožněn. Navíc se sama musela bránit, protože Angličané zabavovali všechny zbraně, které jim padly do rukou a jejich držitele odsuzovali k těžkým trestům vězení i k smrti. Arabská osvobozenecká armáda útočila především na židovské zásobovací konvoje a na osamělé kibucy. Židé odolávali díky své houževnatosti, vynalézavosti, nezměrné odvaze a v mnoha případech díky událostem, které nelze nazvat jinak než zázraky.[14]

Horší situace nastala v Jeruzalémě, Arabům se podařilo město, kde žilo 100 000 Židů a které podle plánu OSN mělo mít mezinárodní správu, odříznout od židovského pobřežního pásma a tím zamezit zásobování židovského obyvatelstva. Na několika příhodných místech, v místech s arabským osídlením, přerušili silnici a obležený Jeruzalém vyhladověli.

V kritické chvíli, kdy v Jeruzalémě zcela došly zásoby jídla i munice a zoufalí obránci se rozhodovali pro kapitulaci, podařilo se Haganě ojedinělou hrdinskou akcí nazvanou Nachšon prorazit arabskou blokádu a zachránit Jeruzalém.

Tři sta nákladních aut, nárazník na nárazníku vytvořilo 9 kilometrů dlouhou kolonu a pod neustálou arabskou palbou dorazilo do města s životně důležitými zásobami.[15]

Anglický mandát nad Izraelem skončil 15. května 1948. Den předtím, v pátek 14.května 1948 se v Tel Avivu sešla židovská „Prozatímní státní rada“, jejíž představitel David Ben Gurion slavnostně vyhlásil vznik nového státu Izrael.

Jako první mocnost uznaly nový stát USA, následoval Sovětský svaz a státy východního bloku, dále jihoamerické a některé asijské státy. Velká Británie a její bývalé kolonie zpočátku váhaly, ale postupně vznik izraelského státu také přijaly.

Arabské země Izrael odmítaly a některé ho odmítají uznat dodnes.

 

Vysvětlivky:

  • 11/ Jedna z nejznámějších bitev se odehrála v libanonských horách poblíž pevnosti Fort Henried, kde třicetičlenná skupinka Židů a Australanů držela průsmyk přes pohoří celý den proti padesátinásobné přesile nepřátel, podporované dvěma prapory dělostřelectva a tanků. Z původních 30 vojáků se příchodu posil a vítězství dočkalo pouze 5 zraněných. Na druhé straně bylo 400 mrtvých nepřátel a další stovky raněných. Těch pět hrdinů nakonec průsmyk udrželo.
  • 12/ Snad nejznámější je případ lodi Struma. V Egejském moři u Istanbulu se objevil malý patnáctimetrový říční parníček původem z Dunaje. Na něm bylo namačkáno neuvěřitelných 800 židovských uprchlíků, přestože byl stavěn pouze na stovku cestujících. Britská armáda ho odmítla vzít pod svoji ochranu z humanitárních důvodů a Turci mu odmítli dovolit přistát v Istanbulu. Namísto toho loď odvlekli Bosporským průplavem do černého moře, kde ji mimo své výsostné vody zanechali bez potravy, vody a paliva napospas osudu. Přetížené lehké říční plavidlo se na širém moři potopilo. Podle některých zdrojů to bylo silným vlnobitím, podle jiných zdrojů ho omylem torpedovala sovětská ponorka. Rusové se k tomu ale nikdy nepřiznali. Zemřelo 799 Židů a členů posádky. Zachránil se pouze jediný.
  • 13/ Po 2. světové válce vyhrála v britských parlamentních volbách Labour party, která požadovala, aby Židé směli volně přicházet do Palestiny. Když se ale tato strana dostala k moci, zjistila, že získá na východě větší vliv pokud se spojí s Araby. Proto vydala tzv. kvóty, povolující pouze 1 500 židovských přistěhovalců do Palestiny za měsíc. V osvobozených koncentračních táborech tak zůstaly tisíce Židů, které nechtěly žádné státy (kromě Francie a Švédska) přijmout. Sionistická organizace se snažila s Velkou Británií vyjednat, aby do Palestiny pustila alespoň lidi z koncentračních táborů, ale Británie žádost odmítla. Následně vypukla vlna transportů, kdy lodě pod vedením Hagany (= ?sebeobrana? ? sionistická ozbrojená organizace založená v Palestině po první světové válce v době britského mandátu, která se stala základem izraelské armády po vzniku Izraele v roce 1948) a Mosadu (= židovská tajná služba) tajně převážely Židy do Palestiny. Z našeho pohledu je zajímavé, že poválečné Československo povolovalo transporty Židů z Polska přes naše území a podporovalo jejich přesun do Palestiny. Za touto podporou stál tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, který byl myšlence židovského státu velmi nakloněn.
  • 14/ Například 16. února 1948 zaútočily arabské jednotky na náboženský kibuc Tirat Cvi v údolí řeky Jordán. Jako vždy, i tentokrát chyběly Židům zbraně. Atrapy jako roura od kamen musely nahradit děla a reproduktor imitoval zvuk dělostřelby. Když se ohromná přesila Arabů přiblížila k maličké židovské osadě, spustil se ohromný liják. Útočníci se doslova utopili v bahně, bitva pro ně skončila. Na straně Arabů bylo 60 mrtvých. Na židovské straně zasáhla jedna zbloudilá střela obsluhu jediného kulometu.
  • 15/ Vojenský velitel Jeruzaléme Dov Josef si o tom poznamenal: Nikdy nezapomenu na mocný dojem sebedůvěry a neohroženosti, který z řidičů přímo vyzařoval. Ačkoliv konvoj dorazil o šabatu, kdy ortodoxní Židé nepracují ani necestují, požehnal jeden starý rabín nákladní auta slovy: ?Tito muži posvěcují nebe i zemi.? Dokonce i tito pravověrní Židé opouštěly synagogy a aniž by odložili modlitební šátky, připojili se k přidělené službě při vykládání a třídění nákladu.

zdroj

 

Doplněk k článku Izrael – Hodiny lidstva

 

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 25652x