Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Leopoldov - komunistická mučírna

Pod taktovkou pracujícího lidu

Od začátku 19. století byl Leopoldov opět pevností, a sehrál ještě významnou roli při potlačení revoluce v roce 1848. Potom již definitivně ztratil svůj vojenský význam, a tak na návrh smutně proslulého ministra Bacha vydal císař František Josef I. Roku 1855 dekret, kterým byl Leopoldov přeměněn na trestnici. Současně se také zařizovala trestnice v Ilavě.

 

 

Leopoldov do roku 1948

Leopoldovská věznice byla zařízena pro 1000 trestanců, čímž se stala největší v Uhersku. V roce 1858 převzaly správu trestnice milosrdné sestry sv. Vincenta, ředitelkou byla jejich představená Friderika Baumgartnerová.

Zavedla účelné hospodaření, vydatnější stravu a lepší ošetřování nemocných. Sama přijímala i propouštěla dozorce, téměř samé Slováky, a jako úřední řeč zavedla slovenštinu. V roce 1862 sestry z Leopoldova odešly, a ve funkci ředitelů se vystřídalo 6 Maďarů, po nich 2 Slováci. Posledním ředitelem byl v létech 1946–1948 JUDr. Eugen Slávik, velmi slušný a spravedlivý člověk.

Tím končí éra Leopoldova jako normální trestnice, a začíná nová neblahá éra pevnosti utrpení, zlověstné hrozby všem zastáncům svobody a demokracie.

 

Vítězství pracujícího lidu

Následky takzvaného vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 se začaly brzy projevovat. V říjnu 1948 byl vydán zákon č.231 na ochranu republiky, a zřízeny státní soudy, které podle tohoto zákona krutě trestaly všechny, kteří se postavili na odpor proti komunistické zvůli, nebo o kterých se to dalo předpokládat.

Funkcionáři, udavači a pochopové tzv. státní bezpečnosti se vybírali oběti z řad „vykořisťovatelských vrstev“ – to byli obchodníci, živnostníci, sedláci. Jejich proviněním bylo to, že vlastnili nějaký majetek. Další oběti byly z řad příslušníku a funkcionářů nekomunistických politických stran, dále z organizací jako Sokol, Orel, Skaut.

Za nejnebezpečnější protivníky považovali komunisté inteligenci, kněze a vojáky, zvláště pak ty, kteří byli v naší západní zahraniční armádě, nebo v domácím odboji. Oprávněně u nich předpokládali jednak statečnost, jednak bojové, zpravodajské a konspirační zkušenosti.

Do roku 1953 bylo pro politické delikty odsouzeno 100 000 lidí, z toho 40 000 k trestům delším 10ti let a 200 lidí bylo popraveno. Mimo to bylo několik dalších tisíc lidí zavražděno – ubito při výslechu, „spáchalo sebevraždu“, „zastřeleno na útěku“ a podobně. V Leopoldově se začalo obměňovat osazenstvo, dozorci i vězňové.

Dřívější kriminální zločinci a kolaboranti odsouzení po roce 1945 byli přemisťováni do menších věznic s lehčím režimem, nebo na práci mimo věznice, na stavby a do průmyslových podniků. Na jejich místa byli do Leopoldova přiváženi tzv. státní vězni. Velitelem věznice se stal Mihálik, bývalý strážmistr z éry Slovenského štátu, nyní povýšený „za zásluhy“ na poručíka. Většina původních 77 dozorců byla přemístěna jinam, a na jejich místa strana povolala „věrné syny dělnické třídy“, aby střežili a „převychovávali“ třídní nepřátele.

Koncem roku 1951, kdy věznici přebíralo nové ministerstvo bezpečnosti (ministr L. Kopřiva, po něm K. Bacílek), bylo těchto nových „příslušníků“ již přes 200. Byla zesilována bezpečnostní opatření proti případných útěkům vězňů. Byly vykáceny stromy v blízkosti hradeb, na vnějším okraji hrany hradeb byly nataženy dráty pod proudem.

 

Sověti, náš vzor!

Podle vzoru sovětských a nacistických koncentráků bylo vytvořeno „pásmo smrti“, přehledné a postřelované ze šesti strážních věží. Byl vytvořen koridor z dvojité vysoké překážky z ostnatého drátu, v noci osvětlený stovkami silných žárovek, které tvarovaly půdorys hvězdy Leopoldova tak intenzivně, že se podle ní orientovala v noci letadla.

Tyto úpravy byly prováděny již novým náčelníkem. Ministerstvo jmenovalo na správné místo správného člověka. Podporučík Jozef Bálint, původním povoláním číšník, byl typ chladnokrevného vraha, podobou trochu připomínal Heydricha. Protáhlá tvář, světlehnědé vlasy, studené modré oči, štíhlá postava, bezvadně padnoucí uniforma, rukavičky. Nikdy se nerozčílil, nezvýšil hlas. Vězni ho nenáviděli, dozorci se ho báli. V Leopoldově byl náčelníkem jen necelé 2 roky, a zanechal po sobě „památku“ v podobě smrti, zničeného zdraví, utrpení a ponížení stovek vězňů.

V roce 1953 byl povýšen na poručíka a přeložen z Leopoldova do Komárna. Do důchodu odcházel jako major SNB. Přes to, že v roce 1968 byla proti němu vznesena závažná obvinění, nic se mu nestalo a užíval svůj velmi slušný důchod až do smrti v roce 1982. Do Leopoldova bylo koncem roku 1951 přivezeno několik transportů – z Borů, Jáchymova a Příbrami.

Byli to vězni s vysokými tresty, hlavně „doživoťáci“, kněží, politici, útěkáři, „agenti a špióni“. Byli nasazeni na těžké práce, většinou bourání starého vnitřního opevnění, chodeb, kasemat atd. To vše směřovalo ke zvýšení bezpečnosti, k získání přehlednosti všech prostorů a zabránění eventuálním pokusům o útěk. Avšak nyní právě práce v těchto prostorech poskytla příležitost k útěku několika vězňům.

Riskovali své životy, aby se dostali na svobodu. I když se jim podaří překonat všechny překážky a uniknout z pevnosti, po stopách uprchlíku ihned z věznice vyrazí ozbrojená komanda se psy, do pronásledování se zapojí SNB, armáda, Lidové milice. A zvlášť v zimě – kde se ukrýt, co jíst, jak získat civilní obleky, doklady, peníze?

Ale šest statečných vězňů toto riziko přijalo: Pravomil Raichl, bývalý poručík naší východní zahraniční armády, odsouzený na doživotí v tzv. mostecké aféře z roku 1947, dále Štefan Gavenda, Jaroslav Bureš, Josef Chalupa, Josef Heřmanský a Ján Huasta, americký slovák. V jedné chodbě, která vedla až k vnější žulové hradbě, vylámali otvor, provizorně zakryli a dne 2.ledna odpoledne jím prolezli ven z pevnosti.

Přesto, že byli pronásledováni a dlouhou dobu hledáni, podařilo se jim po hrozných útrapách hladu, zimy a únavy, za pomoci statečných obětavých lidí na Slovensku i v Čechách uniknout až za hranice komunistického světa.

 

Jen dva krutě doplatili na svou odvahu:

  • Štefan Gavenda se sice do západního Německa dostal, ale vrátil se do ČSR pro svého přítele. Na hranicích byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven.
  • Josef Heřmanský se před odchodem do zahraničí ukryl v Praze, ale byl zatčen a týrán tak, že následkem toho ochrnul, nemohl mluvit ani chodit.
  • Tuto lidskou trosku přivezli zpět do Leopoldova, kde až do amnestie v roce 1960 živořil na tzv. Muklheimu.

To bylo „odlehčovací“ oddělení vězeňské nemocnice, kde dožívali nevyléčitelně nemocní, dále těžcí invalidé, kteří již nemohli pracovat a vězni po operacích.

 

Ovšem i tam – v rámci pracovního nasazení vězňů – nutili velitelství tyto chudáky, aby pracovali.

  • Takže třeba beznohý vězeň na posteli montoval a skládal kolíčky na prádlo apod. Za to mu byla dopřána výhoda, že mohl dostat dopis, povolení k návštěvě, nebo že si mohl koupit nějaké přilepšení k jídlu, nebo kuřivo.

 

Po tomto útěku byli vězňové v Leopoldově všichni potrestáni snížením dávek stravy. Takto „ušetřené“ potraviny si jednak rozebrali dozorci, jednak se tím vylepšila strava v závodní jídelně dozorců, v té době byly potraviny ještě na příděl, na lístky. Přesto, že vězňové měli nyní ještě méně jídla, museli i nadále těžce pracovat. Pokračovalo se v bourání starých objektů včetně kostela.

Samozřejmě to nebylo z žádných bezpečnostních důvodů, poněvadž kostel stál v té části pevnosti, kam vězni vůbec neměli přístup, v parčíku vedle velitelství – byl tedy pod stálým dohledem. Kostel, zasvěcený sv. Leopoldu, byl nejstarší budovou pevnosti, matriky zde byly vedeny od roku 1666.

Byla to velmi zachovalá stavba, v barokním slohu, umělecky i historicky velmi cenná. Krásné oltáře, lampy, křtitelnice, sochy, nástěnné malby a obrazy byly částečně rozkradeny, ale většinou zničeny. Pod kostelem byla krypta, kde byli pochováni velitelé pevnosti, počínaje prvním, plukovníkem Rithem, a další významní činitelé, bylo zde přes dvacet mramorových, umělecky a historicky cenných náhrobků. Před kostelem stál Mariánský sloup, dále sochy Spasitele, Matky Boží, sv. Jana Nepomuckého a sv. Ignáce. Vedle stála socha generála M.R.Štefánika, která zde byla umístěna v roce 1938, a zde přečkala válku i Slovenský štát. V průběhu roku 1946–47 byly všechny obrazy a sochy restaurovány.

V roce 1952 bylo vše zničeno. Vězni, nasazení při odklizovacích pracích, se snažili zachránit co se dalo, sochy nerozbili, ale nechali je mezi kameny, některé bohoslužebné předměty a ornáty propašovali do jiné budovy a zazdili. Ovšem zachránilo se velmi málo, poněvadž postupem doby dozorci většinu těchto památek vyslídili a zničili.

Od 2.dubna 1952 nastaly další změny k horšímu. Nastaly přesuny vězňů, ze společných cel jich byla řada přesunuta do tzv. nové samovazby. Tato budova byla postavena ve 20.letech a od roku 1948 do roku 1951 používána jako věznice pro bratislavskou StB, poněvadž tamější věznice nestačila.

 

Určeni k likvidaci

Od začátku roku 1952, kdy správu převzalo ministerstvo bezpečnosti, už zde nebyli vyšetřovanci, ale leopoldovští odsouzenci, vůči kterým byl od oné noci z 2. na 3.dubna 1952 uplatňován krutý likvidační režim.

Zavedl ho štábní kapitán Karafiát z ministerstva bezpečnosti ve spolupráci s náčelníkem ppor. Bátintem. Tuto noc vězňové nazvali „bartolomějskou nocí“. Od této noci vězňové ze samotek nechodili do práce, týdny a měsíce trávili zavření v celách, bez vycházek a dokonce i bez dostatku vzduchu, poněvadž okna musela být ve dne i v noci zavřená, jen ráno a večer mohla být na povel otevřená čtvrt hodiny.

Denně museli drhnout podlahu pískem, často bez vody, stále čistit práškem z cihly plechové umývadlo, aby se „lesklo jak benátské zrcadlo“, jak říkali jejich trýznitelé. Několikrát denně kopnutí do dveří, nebo v noci zamrkání žárovkou nařizovalo dělat dřepy až do dalšího znamení, nebo do omdlení.

 

  • Toto „cvičení“ zaplatil životem kromě jiných také bývalý velitel „klatovských dragounů“ plukovník L.Nedbal.

 

Neexistovaly zde návštěvy ani dopisy, vězni byli úplně izolovaní. Sebemenší zdánlivé „porušení pořádku“ znamenalo trestní důtku, tj. snížení nedostatečné jalové stravy na polovinu:

  • 15dkg tmavého vlhkého a proto těžkého chleba, 1 dl hořké černé „kávy“ z kávoviny, 1dl polévky, 10dkg brambor a 10dkg tykve, mrkve nebo tuřínu.
  • Pokud se „provinění“ opakovalo, byl vězeň odveden do korekce, kde dostával tuto dávku jídla obden, mezitím nic, ležel na betonové podlaze a někdy byl bit.
  • Po několikatýdenním pobytu odsud odcházel se zánětem plic nebo ledvin, nebo byl odnesen v lepším případě na ošetřovnu, v horším případě do márnice.

 

Do těchto poměrů přivezla 18.června 1952 silná ozbrojená eskorta pod velením škpt. Karafiáta 130 bývalých důstojníků a osm rotmistrů ze zrušené vojenské trestnice v Opavě.

Všichni měli vysoké tresty, bylo mezi nimi hodně zahraničních vojáků a účastníků domácího odboje, také 6 generálů – K. Janoušek, K. Kutlvašr, R. Mrázek, F. Nosál, A. Pelich, J. Pešek. Vězně pohltila budova nové samovazby.

 

Tam je dozorci obrali o všechno, co si s sebou přivezli a rozdělili je po dvou na cely. Obcházel je škpt. Karafiát a pronášel „povzbudivé“ výroky jako:

  • Tady jste skončili. Tady zdechnete. Odsud vás vynesou nohama napřed.

 

Hned následující ráno ukázalo, že to myslí doopravdy. Vyhnali vězně na dvůr a tam s nimi uspořádali „apelák“, za který by se nemuseli stydět ani esesáci – však hlavní „cvičitel“, vrchní chodbař Hedl, prý byl za války jejich příslušníkem.

Starší nebo nemocní vězni padali a omdlévali, což vzbuzovalo potěšení a veselí u přihlížejícího škpt. Karafiáta, ppor. Bálinta a dalších sadistů. V následujících týdnech a měsících prožívali bývalí vojáci na samotkách těžké časy, poněvadž se na ně přenesla nenávistná pozornost všech bachařů.

 

Jaké bylo potěšení pro takového zločinného primitiva, jemuž dala všemocná komunistická strana neomezenou moc, když mohl rozhodovat, jestli ten bývalý důstojník bude žít, nebo zdechne:

  • A třeba bývalý plukovník, s válečnými zásluhami, nositel řady vysokých vyznamenání, musel stát v pozoru před takovým zmetkem, strážmistrem SNB, a říkat mu pane veliteli.
  • A ten taky člověk mu třeba uložil 10 dní trestní dávky za to, že se údajně špatně hlásil.
  • A když ho dostal do korekce, tak si na něm mohl beztrestně kompenzovat své mindráky pendrekem a kopanci!

 

Bývalí vojáci si na samotkách opravdu „užili“. První z nich se dostali „na vzduch“ v září, na těžkou práci na výkopech základů tovární haly, která se začala stavět na prostranství před budovou samotek. Mnozí kamarádi se navzájem vůbec nepoznávali, tak zhubli a vzhledově se změnili.

 

Když soudruhům odešel Stalin s Gottwaldem

Až za půl roku potom, na jaře 1953, kdy se poměry mírně zlepšily po smrti dvou největších zločinců, Stalina a Gottwalda, byly prováděny zdravotní prohlídky všech vězňů.

Bylo zjištěno, že všech 600 tehdejších vězňů Leopoldova trpělo silnou podvýživou, měli 25–35% podváhu, a 100 jich onemocnělo tuberkulózou. Jejich cely byly označeny tabulkou s nápisem TBC, což ovšem neznamenalo mírnější režim nebo lepší stravu, ale bylo výstrahou pro dozorce, aby se nenakazili.

Do jara 1953 byla lékařská péče skoro nulová. Lékaři-vězňové měli k dispozici jen některé laciné léky, a to ještě ve velmi omezeném množství, o tom, zda nemocný vězeň může jít k lékaři, rozhodoval dozorce, rovněž o tom, zda nemocný bude léčen na ošetřovně a jak dlouho.

Teprve po odvážném zákroku lékaře-vězně majora MUDr. Jana Šmída u estébáckého šéflékaře, bývalého spolužáka, mohli lékaři léčit a operovat.

 

Jejich jména zůstanou ve věčné paměti všech vězňů. Mimo zmíněného dr. Šmída to byli lékaři:

  • M. Adámek, J. Černý, Vl. Chadima, J. Krbec, K. Koch, V. Šlechta, F. Teuner, J. Zdenáhlik a medici B. Pek, V. Pergner a D. Prchlík.

 

Ovšem některé vězně se již nepodařilo lékařům zachránit, poněvadž se k nim dostali pozdě. Například vyčerpaný kpt. F. Outrata nemusel zemřít na srdeční slabost, rovněž pplk. S. Adam na zánět plic – toho má na svědomí „vrchní brigadýr“ Ján Sirácký, slovenský komunista.

Stále Adama při práce špehoval a popoháněl. Několikrát prohlásil: „Adam, prisámbohu, ja vás utancujem!“ Stále ho pronásledoval, uštvaného, zesláblého nemocného nepustil k lékaři, a když padl a odnesli ho na ošetřovnu, bylo pozdě.

 

Zemřeli zde i další vězni na následky zdejšího režimu:

  • Bývalý předseda vlády R. Beran, redaktor Vl. Sis, slovenský generál J. Turanec, ministerský úředník Rádl, řeckokatolický biskup dr. P. Gojdič, prelát dr. J. Čihák, pplk. P. Koutný a řada dalších.

 

Byli pochováni na vězeňském hřbitově „za štrekou“, jak zde říkali. Bylo to pusté, smutné místo v polích za železniční tratí, která v blízkosti vedla.

  • Bylo to vlastně jen odklizení mrtvého, žádný obřad, žádní příbuzní, jen několik vězňů, kteří vykopali jámu a pak hrubou bednu-rakev zasypali. Hroby označovaly jen kůly s číslem. V roce 1958 byly označeny jmény mrtvých, ale pak v létech „normalizace“ všechno srovnal buldozer a přestalo se zde pohřbívat.

 

Vedle vojáků byli zvláštní pozorností velitelství i dozorců vyznamenáváni také kněží.

  • Byli zde biskupové Barnáš, Buzalka, Vojtašák, P. Gojdič, V. Hopka, S. Trochta. S. Zela, opati A. Machálka, V. Tajovský, provinciál F. Šilhan, převor J. Vrbík, prof. S. Braito a dalších a si 50 kněží různého postavení a věku.

Zpočátku byli mezi ostatními vězni, takže mohli tajně vykonávat své duchovní poslání. Později je právě proto od ostatních vězňů izolovali a umístili v odlehlém objektu.

 

Tvrdě byli postiženi také básníci, kteří se nezaprodali režimu:

  • Byl zde J. Kostohryz, V. Renč, Z. Rotrekl a Jan Zahradníček. A i v těchto krutých podmínkách, kde kousek tužky znamenal korekci, se nedali umlčet a vytvořili zde hodnotná básnická díla.

 

Komunisté zde věznili i řadu svých politických odpůrců z vlády i parlamentu.

  • Byl zde ministr spravedlnosti P. Drtina, státní tajemník na MNO Ján Lichner, a řada poslanců strany lidové, národně socialistické a sociálně demokratické.
  • Byli zde také představitelé Slovenského štátu – ministři Š. Mach a T. Gašpar, gen. J. Turanec, vyslanec F. Tišo, bratr popraveného prezidenta.
  • Byli zde i „povstalci“ generál Vlado Bodický, plukovníci Alexander Korda a Milan Vesel a další.

 

V roce 1953 bylo odesláno z Leopoldova několik transportů do Uranových dolů Příbram na lágr Bytíz, a do Leopoldova začal přicházet nový druh vězňů – padlá garnitura komunistických funkcionářů, poražená tou silnější.

 

Byl to boj dvou gangů o moc. Na šibenici skončilo 10 poražených, několik desítek dalších ve vězení. Všichni měli svůj podíl na vytvoření systému, který s nimi nyní takto naloží.

  • Byl zde G. Husák, L. Novomestský, A. London, E. Golstucker, J. Pavel, Richard Slánský (bratr popraveného Rudolfa).

 

Vězňové s těmito lidmi mluvili, byli zvědaví na jejich nynější názory, když sami zakusili to, co dříve připravovali jiným.

 

Většina z nich zapřela svou účast na nezákonnostech, někteří dokonce tvrdili, že o nich ani nevěděli.

  • Například armádní generál Šimon Drgáč řekl autorovi této stati, že nevěděl, co se děje na 5. oddělení hlavního štábu (OBZ-Reicin), které mu jako náčelníkovi hl. štábu podléhalo a sídlilo ve stejné budově!

 

Tomuto nehoráznému tvrzení se vysmáli i generál Klen, plukovník Mírovský a Vaš, kteří na tomto oddělení pracovali.

Někteří komunisté svalovali vinu za svůj osud na jednotlivce, ale systém a stranu hájili, například G. Husák nebo plk. Kopold (zeť M. Švermové), který tvrdil, že je „strana zkouší“, že se to změní a oni se zase vrátí mezi mocné.

Jak je vidět, mnohým z nich to později vyšlo.

Jako vězni se zde také ocitli někteří vyšetřovatelé OBZ a StB, a sešli se zde se svými oběťmi. Chovali se zbaběle, vymlouvali se na vše možné, ale stále nenáviděli ty, které dříve týrali při výslechu.

Pokračovali zde ve svém špinavém řemesle jiným způsobem – dělali udavače. Velitelství jim svěřovalo funkce brigadýrů a vedoucích na různých pracovištích, která zde byla postupně vybudována otrockou prací vězňů za minimálních nákladů a přinášela státu ohromné zisky.

 

Kdo nejí, ať nepracuje!

Koncem jara 1955 bylo do Leopoldova dovezeno několik velkých transportů z lágrů na Jáchymovsku a Příbramsku. Byli to jednak nemocní – někteří brzy zemřeli na následky uranového záření – , jednak útěkáři a rebelové.

Cely byly přeplněné, počet vězňů přesáhl v létě 2000. V té době také provedlo velitelství zase jednu ze svých „bezpečnostních akcí“ – izolovalo bývalé důstojníky, četníky a policisty od ostatních vězňů – podobně, jako dříve kněze. Stáhli je ze všech pracovišť a soustředili je na jednom oddělení, kde bydleli i pracovali – drali peří.

Pokud by si někdo představoval tamější draní peří jako idylickou práci zimních večerů, velmi by se mýlil. Normy byly vysoké, prsty bolely a v prachu se špatně dýchalo. Peří drali i jiní vězňové, ovšem na jiných odděleních.

Pracovní i ubytovací podmínky se v létě 1955 podstatně zhoršili, rovněž strava. A tak poslední kapkou, kterou přetekla nádoba trpělivosti vězňů, se stal „sváteční“ oběd vydávaný 29.srpna 1955 – na výročí Slovenského národního povstání.

Ze strany velitelstva to byla jasná provokace a urážka. K obědu byla vydávána vodová, prázdná polévka a malý kousek flaksovitého hovězího masa.

 

Vězni to odmítli přijmout, a nevzali si ani večeři a zahájili hladovku.

  • A poněvadž komunistický „lidový řečník“ Zápotocký razil heslo: Kdo nepracuje, ať nejí, vězňové z toho vyvodili logický závěr: Kdo nejí, ať nepracuje!

 

Takže následující ráno odmítli nejen snídani, ale i nastoupit do práce. Žádali, aby se dostavil prokurátor, nebo odpovědný zástupce ministerstva vnitra, a rozhodl o jejich požadavcích:

  • Zlepšení zacházení, práce, stravy a ubytování. Stávka byla spontánní.
  • Kromě necelé stovky udavačů, bývalých komunistů a opatrných, tj. zbabělců, se jí zúčastnili všichni vězni, tj. asi 2000.

 

Stávka neměla obdoby v historii vězeňství u nás, ani ve světě. U nás sice bylo několik stávek v lágrech, ale jejich rozsah a podmínky se s touto leopoldovskou akcí nedaly srovnat. Zde, ve věznici, byli vězni separováni, vzájemné spojení bylo téměř nemožné, když vězni nechodili do práce a samozřejmě ani na vycházky.

Velitelství bylo překvapeno spontánností a rozsahem stávky a první dva dny se nezmohlo na žádný zákrok. Asi čekali na instrukce shora, poněvadž o stávce již „mluvila“ Svobodná Evropa.

Nakonec reagovali tak, jak byli zvyklí, surově a bezohledně. Na cely vtrhli dozorci ozbrojení samopaly, psovodi se zdivočelými černými vlčáky, vězně vyhnali na chodbu, museli se svléci do naha, sebrali jim všechno včetně kuřiva a léků, pak museli vězni vynést z cel slamníky, podhlavníky i přikrývky, takže mohli ležet jen na prknech.

Z každé společné cely odvedli několik vězňů na novou samovazbu, cestou i při rozdělování na samotky je bili obušky a kopali do nich.

 

Přesto, že ze strany vězňů nedošlo k jedinému násilí vůči dozorcům, ani k poškození budov nebo zařízení, velitelství kvalifikovalo stávku jako vzpouru a vyhlásili sankce:

  • Do odvolání vyloučení z možnosti podmínečného propuštění a na dobu 6ti měsíců žádný nákup, návštěva nebo dopis.
  • To poslední omezení, týkající se dopisů, šlo až do takových zrůdností, že autorovi této stati nebylo vydáno ani úmrtní oznámení jeho matky, která zemřela 9. září.
  • Teprve za půl roku, když vypršel trest, se dozvěděl při návštěvě, že už nemá matku.

 

Do Leopoldova žádný prokurátor ani úředník nepřišel vyslechnout stížnosti vězňů. Za dny, kdy nepracovali, strhli vězňům z kont příslušné částky za ubytování, střežení i stravování – přesto, že nejedli. Rovněž ušlý zisk museli velitelství nahradit.

Poněvadž delší setrvání ve stávce bylo bezúčelné a zavdávalo dozorcům záminku k dalšímu šikanování a bití, většina vězňů nastoupila do práce po 7–10ti dnech a přestala držet hladovku.

Nevyhráli proti surové přesile, ale ukázali, že jsou jednotní a že jsou schopni i v beznadějné situaci postavit se proti násilí a bezpráví. V myslích vězňů stále žila touha po svobodě.

 

Útěky

Vzhledem k tomu, že na obzoru nebylo žádné řešení, které by skýtalo naději na osvobození, mnozí z nich se zabývali myšlenkami na útěk. V lágrech se některé útěky podařily, okolnosti byly příznivější než v „pevných“ věznicích.

 

Přesto i zde se našli odhodlaní jednotlivci, kteří riskovali život, aby získali svobodu.

  • V létě 1956 uprchli Jaroslav Šťastný a Jan Moravčík při noční směně. Nejdříve „uplatili“ opečeným salámem strážního psa na šancích, prostříhali drátěné překážky, proplížili se vedle strážní věže a spustili se po ukradeném kabelu z hřebene hradby dolů.
  • Podařilo se jim naskočit na nákladní vlak a s přestávkami se postupně dostali NDR, odkud chtěli přejít do SRN. Bohužel se dostali do prostoru, kde probíhala demonstrace, byli zatčeni s demonstranty a vráceni do ČSR.

Po vyšetřování v Ruzyni byli předáni do Leopoldova. Jejich pobyt na nové samovazbě byl krušný, ale oba přežili.

 

Tragické následky měl pokus o útěk v létě roku 1958.

  • Do věznice vozila písek na stavbu Tatra 111, řízená dozorcem. Ten opustil vůz a šel na oběd. Toho využili tři vězni, rozjeli se těžkou Tatrou, naloženou pískem, proti bráně.
  • Prorazili první, kterou nyní tlačili před sebou, pak druhou, to již byli uvnitř průjezdu, ale tam vůz uvízl na třetích vratech, která se otvírala dovnitř a byla zabudována do žulových kvádrů zdiva.
  • Strážný u brány nevěděl, co se děje, vězně v kabině neviděl, poněvadž po nárazech zvířený písek vytvořil v průjezdu oblak prachu. Ale k bráně přijel na motocyklu zvenčí dozorce ppor. Emil Pavlíček, poznal oč jde a způsobil poplach.
  • Začala se střelba. Vězni se ihned vzdali. Odvedli je na novou samovazbu a denně je tam bili, nejaktivněji se zúčastnil ppor. Pavlíček. Jeden z vězňů, Josef Vaníček, si po měsíci nelidského trýznění již zoufal.
  • Dne 28.09., kdy byl na chvíli vypuštěn, aby vyklepal přikrývku, „šel do drátů“ – jako v nacistickém koncentráku. Překročil ostnatý drát, vymezující postřelované pásmo, a vstoupil na šance.

 

Odtamtud nemohl v žádném případě utéci, byl to zoufalý čin. Jediné, co mohl udělat, bylo vrhnout se z hradeb a zabít se. Stačilo pro něho dojít a odvést ho. Přesto jej strážný z věže zastřelil dávkou ze samopalu. Kdyby měl možnost odtamtud utéci, pak stačil jednotlivý výstřel na nohy, přesto strážný vystřelil dávku, která Vaníčka rozstřílela.

Byla to jasná a zbytečná vražda, ostatně ani první, ani poslední.

Další uprchlík, Adolf Petrovský, který auto řídil, byl odsouzen k trestu smrti a popraven v roce 1959 – další vražda.

Poslední účastník útěku, Jiří Nýčkalo, vše přežil. Emigroval v roce 1968.

 

Dodnes utajovaná jména vrahů

Leopoldovská věznice samozřejmě nebyla ponechána jen zvůli tamějších náčelníků.

 

Od roku 1952 do roku 1960 se tam vystřídali čtyři:

  • Bálint, Vrábel, Král, Kaňuch.

 

Měli řadu zástupců a pomocníků, kteří se předháněli v tom, aby se získali přízeň „strany“ a náčelníka.

 

Bohužel jejich jména byla (a jsou?) tajná, takže jich můžeme pojmenovat jen několik:

  • Balák, Eliáš (hvízdavý Dan), Gábor, Hunyady, Čambal, Los, Machala, Pavlíček, Rohel, Repčík, Růžička, Svetlík, Škubla.

 

U ostatních lze uvést jen přezdívky, jak se je podle vzhledu nebo charakteristických vlastností vězni pojmenovali:

  • Béla, Bezprstý, Cikánský baron, Fotbalista, Král bonzáků, Larsen, Nosarlus, Pan vůl, Psí huba, Zlatozubý atd.

 

Byli to zákeřní primitivové, často překvapivě rafinovaní a vynalézaví při týrání vězňů. Typickým rysem všech těchto sadistů byla zbabělost. Při každém zákroku byli samozřejmě v početní přesile a náležitě ozbrojeni proti podvyživeným bezbranným vězňům.

V roce 1956, v době „maďarských událostí“ byl stav dozorců ještě zvýšen a okolo pevnosti byly rozmístěny tanky. Přesto se mnozí z těchto „hrdinů“ necítili bezpeční a začali se vůči vězňům chovat alibisticky.

 

Pronášeli takové výroky jako:

  • Veď ja som vám predsa nič zlého neurobil“, nebo: „To bolo nariadené z Prahy, nemohli sme nič robiť“. A tak podobně.

Ovšem po tom, když do Maďarska vtrhla sovětská vojska a otupila veškerý odpor v krvi, byli opět „na koni“.

 

Nejlépe vyjádřil změnu situace „Hvízdavý Dan“ – ppor. Eliáš – výrokem:

  • Vešať sa nebude!

 

To byl upřímný výrok jednoho z největších sadistů, který sám sebe ohodnotil, co by zasloužil za své skutky.

Ovšem ve skutečnosti jej očekávalo další povýšení, později prý dokonce „vystudoval práva“ a stal se prokurátorem. Jestli ještě žije, tak jistě užívá „zaslouženého“ tučného důchodu – na rozdíl od svých obětí.

 

Vzácně se vyskytlo několik dozorců, kteří přes všechno běsnění kolem zůstali lidmi:

  • Kramoliš, Žemla. Další známe jen přezdívkou: Čankajšek, Drevárský Jáno, Francouz, Kovboj, Marmeládový Joe.

 

Jsou důkazem toho, že ke zločinům na vězních se nemusel propůjčit nikdo. Veškerá zvěrstva, páchaná na vězních, se děla z nařízení nebo se souhlasem nejvyšších vládních a stranických orgánů.

V Leopoldově byla každý měsíc nějaká úřední návštěva – z prokuratury, z KSČ, z krajského velitelství nebo z ministerstva. V letech 1952–53 navštívil Leopoldov nejméně dvakrát ministr vnitra K. Bacílek v generálské uniformě plné zlata.

Daleko elegantnější byl jeho nástupce, ministr vnitra R. Barák, když si v létě 1954 v civilu v bílé letní košili, prohlížel novou výrobní halu, kde vězni vyráběli součásti na vojenské automatické pušky pro ZPS Uherský Brod.

V jeho doprovodu poznali bývalí borští vězni velitele borské trestnice z let 1949 až 1952, vraha Šafarčíka, v roce 1949 nadporučíka SVS, nyní již majora SNB.

Byl tam ještě další borský zločinec, „osvětář“ Ladman, v roce 1949 strážmistr SVS, nyní již kapitán SNB. Rodná strana dovedla ocenit zásluhy svých nejvěrnějších.

Ten první už není, dožil svůj katovský život v klidu a hojnosti, ale co ten druhý, a co ten stý a další a další… zdroj..

 

 

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 5076x